Nezaspal, to se mu nestávalo. Dopravní zácpa občas překvapí
i ty svědomité. Nechtěl přijít pozdě, a tak bral schody po dvou. Kancelář měl
naštěstí už ve druhém patře. Než vešel dovnitř, rozkašlal se. „Zatracený
kuřáci.“ Procedil mezi zuby a ještě jednou kýchnul.
Nesnášel ten smrad. Z kuřárny, ke Karlově nelibosti sousedící
s jeho kanceláří, zrovna vycházel Vojta. Pět minut po začátku pracovní
doby, jako by se nechumelilo. „Feťák smrdutej.“ Pomyslel si Karel.
„Ahoj Karle,
zdravíčko.“ Popřál mu Vojta bodře.
„Nazdar.“ Odseknul mu Karel. Po dvoupatrovém výstupu sípal
nezřídka a vinil za to právě Vojtu a jeho kumpány z kuřáckého koutku.
Tušil sice, že kombinace sedavého životního stylu a nadváhy s tím také
může mít co do činění, ale skoro vždycky se rozkašlal právě u kuřárny…
Nechápal, že si tak můžou kazit zdraví. A vedení je
v tom ještě podporuje. „Kuřárna, to jsou mi nápady. Kdyby bylo po mém,
museli by se pěkně projít. Vždyť jsme pojišťovna, sakra. Jak nám lidi maj
věřit, že se vyznáme v riziku, když mu jdou naši zaměstnanci dobrovolně naproti.“
Uvažoval Karel, než se pustil do práce. V dobře odvětrané kanceláři na
kuřáky rychle zapomněl.
Po práci se rád zastavil v protější restauraci.
Většinou se navečeřel a k tomu vypil pár deci vína. V obojím se obstojně
vyznal, považoval se za labužníka. „U Statkáře“ mu chutnalo, i obsluha byla
příjemná. Vadila mu jen jedna věc. Restaurace se sice dělila na dvě části, ale
hned za vchodovými dveřmi si mezi nimi návštěvník chtě nechtě musel vybrat.
Každý ze směrů byl opatřen návodnou značkou. Právě to mu vadilo. „Člověk je
rád, že se jich zbaví a i tady mu je musej připomínat. Zdravíčko prej.“ Vybavil
si smraďocha Vojtu, zakroutil hlavou o něco důrazněji než obvykle a zatočil do
nekuřácké části restaurace.
Neměl dobrou náladu ani hlad, a tak si objednal koňak.
„Dobrá volba.“ Oslovil ho neznámý muž z vedlejší barové
židle.
„To doufám.“
„Špatnej den?“
„Den ani ne, spíš lidi.“
„Proč Vám to kouření tak leze na nervy?“ Zeptal se ke
Karlovu údivu muž.
Karel si cizince rychle znovu změřil, aby se ujistil, že se
opravdu neznají. Muž byl upravený, v košili a kalhotách. Kravatu měl
povolenou. Klidně by mohl pracovat v pojišťovně, ale nebyl Karlovi povědomý.
„Všiml jsem si, jak jste se tvářil ve vchodu. Jsou to ti
kuřáci, že?“
„To dává smysl, klidně mě mohl zahlédnout.“ Uklidnil se v duchu
Karel. „Nerozumím jim.“ Pokračoval nahlas. „Ničí si zdraví.“
„Asi jim to chutná.“ Reagoval cizinec.
„Kdyby Vám chutnal vitriol, taky byste ho tu popíjel?“
„Záleží jak moc.“ Pousmál se muž a objednal dva koňaky.
„To snad nemyslíte vážně. Srovnávat tenhle ušlechtilý nápoj
s tim jejich smradem. Navíc si málokdy dám víc než skleničku a malé
množství kvalitního alkoholu neškodí. Dnes udělám výjimku, kvůli Vám.
Mimochodem, já jsem Karel.“
„Ludvík.“ Cizinec stiskl nabídnutou ruku.
„Musí jim to opravdu škodit, Karle?“
„O tom snad není sporu. Víte, jsem pojišťovák, v těhle
věcech se vyznám. Kuřáci mají desetkrát, vlastně jedenáctkrát, vyšší šanci na
rakovinu plic. A to není všechno…“
„A jakou mají nekuřáci?“ Přerušil ho Ludvík.
„To není tak důležitý, prostě jedenáctkrát menší. Kdo by to
chtěl riskovat.“
„Zjevně leckdo. Asi maj prostě jiný priority.“
„Jako umřít dřív? Tomu se mi nechce věřit. Buď se obelhávaj,
nebo se prostě neovládnou. Každopádně je to slabost.“
„Takže jsi pro zákaz?“
„Už aby to bylo. Nejen v restauracích, nejlíp všude.“
„Silnej názor. Nejseš přece v jejich kůži. Třeba jim to
prospívá.“
„Umírat, smrdět a platit vyšší pojištění. To určitě.“ Zasmál
se Karel. „Jsou to prostě feťáci.“
„Takže myslíš, že sami neposouděj, co je pro ně dobrý?
Žádnej z nich?“
„Kdyby to dokázali, Philip Morris by si asi hodil mašli.“
„Takže kdybys měl tu moc a mohl to každýmu z nich
zatrhnout, udělal bys to?“
„S radostí, dokonce by to byl i dobrej skutek. Každej
rozumnej člověk by to udělal.“
„Máš v tom jasno, to se mi líbí.“ Usmál se Ludvík a
dopil zbytek koňaku. Položil na bar pár bankovek a rozloučil se: „Dobrou noc,
Karle.“
„Dobrou noc.“ Oplatil mu Karel. Koňak mu dělal dobře, možná
se dnes přece jen navečeří.
Probudila ho ostrá bolest. Kromě hlavy ho bolel krk i záda.
Jakoby postel byla tvrdší než obvykle. Zkusil otevřít oči, ale nešlo to. Spolu
s ospalky se zbavil také několika řas, alespoň mu to tak připadalo. Musel
spát dlouho. Byl v menší místnosti s umyvadlem, záchodem, postelí a
malým stolkem. Na stolku byla připravená snídaně – ovesná kaše a velká sklenice
vody. K jeho překvapení byl v jakési cele.
„Jak jsem se sem dostal?“ Pokoušel se přemýšlet. „Asi jsem
se ožral a teď ležím na záchytce.“ Nebyl si jistý, protože nevěděl, jak to tam
vypadá. Každopádně něco bylo špatně. „Posranej koňak!“ Ulevil si hlasitě a
posadil se na posteli.
„Koňak byl v pořádku, Karle.“ Ozvalo se zpoza dveří. „Stejně
jako ta medicína, kterou jsem ti ho vylepšil.“
„Co to má znamenat? Kdo jste?“
„Už si přece tykáme, Karle. To jsem já, Ludvík. Chci ti
pomoct.“
„Ludvík?“ Hledal Karel v ošálené paměti. „Bavili jsme se
spolu o kouření?“
„Přesně. Ty ale nekouříš, Karle. Za to máš problém
s nadváhou. Měl bys zhubnout.“
„Proč jsem tady? Nevypadá to tu zrovna jako v pokoji
pro hosty.“
„Taky nejsi host. Host by mohl jít domů.“
Karel s přemáháním vstal a zkusil otevřít dveře.
„Věř mi, Karle.“
„Co po mě chceš?“
„Už jsem ti říkal, že bys měl zhubnout.“
„Proč mě tu ale držíš?“
„Potřebuješ s tím pomoct, Karle. Sám to nezvládneš,
jinak bys to už udělal. Obezita zkracuje život a navrch tě trochu hyzdí.“
„To nemyslíš vážně.“
„První jídlo jsi dostal bez práce, ale další už bude jen za
odměnu.“ Škvírou ve dveřích („Proboha, tudy bude strkat to jídlo.“ Pomyslel si
Karel.) prostrčil list papíru. „Tady máš dopolední seznam. Budeš se divit, jak
pěkně si zacvičíš i na takhle omezenym prostoru.“
„Přestává to bejt sranda.“
„Jaká sranda? Je to dobrej skutek. Včera jsi mi to přece
vysvětloval.“
