Setkání

Přišel včas. Většinou se mu to nedaří, a tak to považoval za úspěch. Alespoň do chvíle, kdy zjistil, že jeho vlak má zpoždění. Neměl rád cestování, nebo spíš všechno to plánování okolo. Vyrušovalo ho. Měl ještě dvacet minut. Vlastně dvacet pět, zodpovědně si nechal rezervu. Nevěděl, jak je stráví, ale v hale zůstat nechtěl. Překáželo tam příliš postav s podobně kyselými výrazy jako ten jeho.

Ani třetí nástupiště nebylo tak klidné, jak doufal. Lavičky byly obsazené a moc volného prostoru nezbývalo ani pod lampami. Číst ani smiřovat se s nedalekou společností se mu nechtělo, a tak si vybral šero. Zhluboka dýchal a pomalu vstřebával trest za dochvilnost. Považoval se za klidného člověka, ale v blízkosti vlaků se tak necítil. Místo aby ho nepříjemné zkušenosti obrnily, se vzteklá reakce automatizovala.

Uvědomoval si to a tiše se zlobil dál. Připadal si jako idiot, robot s vypínačem. „Už aby došly baterky.“ Jakoby na půlhodině doopravdy záleželo. „Mezi podnětem a reakcí je prostor pro rozhodnutí“, opakoval si. Znovu se zhluboka nadechl, nádražní vzduch byl docela fajn. Pořád měl dost času.

Neměl ve zvyku oslovovat neznámé, ale chtěl (rozuměj považoval za účelné) se to naučit. Slyšel, že to může být legrace a i kdyby nebyla, posune se tím o kousek dál. Dál od nervozity a obav, blíž ke svobodě. Zvednul oči a vybíral si oběť. Sice se nikomu nechystal ublížit, ale ještě zcela nepřijal představu, že by někdo chtěl ztrácet čas s ním neznámým člověkem.

Z asi dvacetimetrové vzdálenosti se na něj mile, ale trochu nervózně usmál kluk. Alespoň to tak vypadalo. Stál přímo pod světlem. Možná by se pro něj patřilo říct spíš muž, ale připadalo mu stále těžší rozeznat komu je devatenáct a komu třicet.

„Ahoj“, pozdravil.

„Čau, známe se?“ Zeptal se pro jistotu.

„Neznáme, snad to není problém.“

„Vůbec ne, vlastně jsem měl chuť s někým mluvit.“

„A o čem?“ Zeptal se cizinec.

„O ničem konkrétním. Nepotřebuju radu, ani se vypovídat. Prostě jsem se chtěl s někým bavit.“

„To jsem si myslel.“ Usmál se.

„Bylo to tak zřejmý?“

„Asi jak pro koho.“

„Jseš psycholog?“ Zeptal se. „Nebo gay?“ Dodal beze slov a usmál se vlastnímu vtipu, ne že by nevyslovenou otázku nemyslel vážně.

„Kdepak, studuju daňový poradenství, ale o tyhle věci se zajímám.“

„Řeč těla a tak? Hraješ poker nebo něco temnějšího?“ Zamrkal pateticky.

„Karty mi nejdou. Je to asi trošku temnější. Učím se rozumět lidem. Otevírá to spoustu možností. Řek bych, že je to vůbec nejužitečnější znalost. Co připadá důležitý tobě?“

Na chvíli se zarazil. Nestyděl se, ale nečekal, že by náhodná konverzace mohla mít hloubku.

„Asi to bude znít trochu pateticky, ale snažim se prostě bejt kvalitní člověk. Kalokagathia. Vzdělávat se, cvičit, pracovat na svejch slabinách a dělat, co je správný.“

„To zní docela náročně.“

„Je to trošku donkichotský.“ Usmál se samolibě.

„Nechci říct, že děláš špatně. Vlastně to obdivuju, ale nepřipadá mi to moc chytrý.“

„Chytrý? Jak to myslíš?“

„Není to efektivní. Spousta práce na to, aby ses jen trochu přiblížil k cíli.“

„Možná neznáš muj cíl.“

„Možná, ale spíš myslim, že se cíle až tak moc nelišej. Všichni chtěj úspěch. Aby ti kluci dávali ruku na rameno a holky na poklopec. To první vlastně do značný míry vyplývá z druhýho.“

„Neříkám, že se mýlíš, ale je tu ještě jeden důležitej sudí. Nakonec jen ty sám posuzuješ, co před sebou vidíš v zrcadle. Jestli se za sebe budeš stydět, nebo se můžeš dívat zpříma. Dobrej chci bejt kvůli sobě, ne kvůli ostatním.“

„Ale určitě doufáš, že to poznaj, ne? Člověk je společenskej tvor. Můžeš pracovat na svojí vnitřní kráse a doufat, že si ostatní všimnou, nebo můžeš změnit přímo to, jak tě vnímá okolní svět. Celkem rychle to změní i tebe. K lepšímu.“

„Zkus mi to vysvětlit, zatim mi to nepřipadá moc důvěryhodný.“

„Nejsou to žádný kouzla, stačí si osvojit určitý komunikační dovednosti. Nemusíš bejt Cassanova. Stačí, když se tak budeš chovat.“

Začínal ho štvát, i když si nebyl jistej proč. Cizincův výklad v něm vyvolával nedůvěu, ale obelhával by se, kdyby to svedl jen na ni. Cítil, že o sobě dává vědět jeho nespokojenost. „Jak to myslíš?“

„Dobře, dám příklad.“ Usmál se cizinec. Zjevně to bylo jeho oblíbené téma. „Představ si, že jsi v klubu. Všimnul sis hezký holky a chceš ji oslovit. Jak to uděláš?“

„To jsou docela odvážný předpoklady.“ Odmlčel se. „Asi bych ji pozdravil a zeptal se, jestli nemá chuť prohodit pár slov.“

„Přímost je skvělá, ale stejně bych si tipnul, že ti to mockrát nevyšlo.“

„Do klubů nechodim, ale máš pravdu.“

„Kdybys k ní přistoupil ze správnýho úhlu – musíš působit sebejistě, ale nesmíš ji vylekat - a oslovení spojil s nějakou vtipnou otázkou nebo příběhem, tvoje šance by stouply. Měl bys přitom znít samozřejmě, jako bys to dělal po stý. To se dá snadno nacvičit.“

„To bych si asi připadal jako idiot.“ Opáčil jedovatě.

„Asi.“ Přitakal kluk. „Ani další postup ti nejspíš nebude připadat přirozenej. Hned zkraje bys ji měl trochu popíchnout, ukázat převahu. Pokud má nějakou zjevnou přednost, ruce si posunul před hrudník, musíš dělat jako bys o ní nevěděl. Z počátku by sis jí pokud možno neměl všímat vůbec, je lepší začít rozhovor s někým z jejího okolí. Jsou to divný věci. A o to právě jde, musíš bejt jinej. “

„Moje námitka stále platí.“ Na protější tabuli přibylo s klapnutím dalších pět minut zpoždění.

„Však já ji uznávám. Prozatím. Docela rychle si tak připadat přestaneš.“

„Neříkals, že mě, nebo kohokoli jinýho, maj tyhle komunikační dovednosti zlepšit? Popsals mi jen pár postupů hodnejch podomního prodejce elektřiny. Tyhle básničky z tebe maj udělat lepšího člověka?“

„Přesně, prospěje každá recitace. Úspěch dodává sebevědomí, zvlášť když je hmatatelnej.“

„Zkusim to shrnout. Naučim se pár manipulativních technik, který mi přinesou úspěch. Resp. mi umožněj snadno si zamrdat. To mi zvedne sebevědomí a víc vlastně není třeba. Chápu správně?“

„Daleko od pravdy nejseš“. Odpověděl s lehkým úsměvem kluk. „Moralizováni mi ale nepřipadá na místě. Buď přijmeš pravidla hry, nebo ne. Já ji chci hrát dobře.“ Krátce se odmlčel. „Budu se muset rozloučit, za pár minut nám to jede a v kupé by mě měla čekat společnost. Měj se, rád jsem si pokecal.“

„Každopádně to bylo zajímavý. Ty taky.“ Rozloučili se.

„A prej, že z hovna bič neupleteš.“ Pomyslel si trochu trpce. Věděl, že to není poslední myšlenka, kterou tomuhle rozhovoru věnuje.