Útěcha

I když se sebou rvu se rád,
už unavuje bojovat
ty stejné bitvy nanovo.
Za co a hlavně za koho?

Za pravdu, moudrost, lepší svět
v záplavě bezobsažných vět,
moderních slov, falešných gest.
Pozvedneš spolu se mnou pěst
za v bazarech ztracenou čest?

Můj milý, asi ztrácíš hlavu,
jsem přece pouze dívka z davu.
Přijmi alespoň cennou radu:

Ve světě facebookových fotek
nehledej autentický dotek
a chceš-li imponovat šaškům,
musíš si vybrat správnou masku.
Nebo pošli šašky k čertu,
vstříc osobnímu disentu!

Jen pamatuj, že častou daní
za odpor k tvorbě módních zdání,
jsou pravidelná rande s dlaní.

Ač může se zdát povrchní
pátrat po pravdě pod sukní,
tak útěchu, měj příteli,
nejsnáze najdeš v posteli.

Stádní zvíře

Nedávno jsem si musel přiznat, že jsem sám sebe klamal. Názory nedefinovaných jiných, či společnosti, jsem vždycky tak trochu pohrdal a cenil si (vlastní) autenticity a nezávislosti. O to překvapivější pro mne bylo zjištění, že mi na nich vlastně záleží.

Ve společnosti se často cítím nesvůj. Teprve před pár měsíci jsem si připustil, že má nervozita má zřejmou příčinu - obavy z toho, co si kdo myslí. Přesvědčením a myšlenkám navzdory. To mi emoce dělávají, naštěstí je často nerozeznám :) K prozření mi pomohla výborná kniha Ticho, o které se ještě zmíním. Z knihy vybírám citát Charlese Darwina:

Bázlivý člověk se bezpochyby děsí pozornosti cizích lidí, ale těžko můžeme tvrdit, že by z nich měl strach. V bitvě může být odvážný jako hrdina, ale přesto v přítomnosti cizích lidí nemá v otázkách maličkostí sebedůvěru...

Přestože se mi to nelíbí a rád bych to změnil (výstup zahájen, ale ještě jsem se ani nevyškrábal z úpatí), je  pro mě názor ostatních emočně důležitý. Dává to smysl. Člověk je stádní zvíře přizpůsobené životu ve skupině a jeho vnitřní nastavení by mělo přežití skupiny napomáhat. Lze proto očekávat, že mínění jiných bude důležité pro naprostou většinu lidí.

Starost o "veřejné mínění" motivuje příspěvky na facebooku, ale i témata a pózy obyčejných rozhovorů. Komunikace je z velké části divadlo a u některých dokonce není ničím víc.

Herci zdůrazňují ty vlastnosti, kterými se chtějí prezentovat. Jsem krásnej, drsňák, chytrej, žádanej, nebo třeba seru na to, co si kdo myslí (ale ať to všichni vědí). S předváděnými vlastnostmi se zpravidla identifikují. Tzn. opravdu by je chtěli mít a často věří, že je mají. Když hrají i sami na/pro sebe, nemusí lhát.

Je příjemnější a proto snazší si myslet, že "jsem drsňák", nebo alespoň "chci bejt drsňák" než, že "chci jako drsňák (jen) vypadat". Není snadné rozpoznat skutečné důvody vlastního jednání a racionalizace tak na sebe nenechají dlouho čekat.

Čím lepší daný divadelník nebo divadelnice je, tím snáze přesvědčí i sám sebe. Je překvapivě snadné uvěřit představám, které bychom CHTĚLI vyvolávat. Čím více jim věnujeme pozornosti, tím více se s nimi sžijeme.

If you reinforce your version of 'the truth' to yourself enough times, you might actually start to believe it. "There are people who want to believe their lies so much that it does actually become a truth in their reality." So what might start out as lies and fantasies ends up - in your own memory at least — as the truth. And then this truth — in your own mind and physical brain — is indiscernible from any other truth or so-called truth in your mind and brain.

Dr Yvonne Skinner, a former prison psychiatrist and NSW President of the Australian and New Zealand Association of Psychiatry, Psychology and Law (http://www.abc.net.au/science/articles/2003/07/31/2857387.htm)

Touha zavděčit se se zdá být společná všem lidem, a proto by měla mít dobrý důvod. Myslím, že souvisí s mou starší hypotézou, že lidé jsou zhusta zmrdi. Jinými slovy se prostě snaží mít co nejlépe, bez ohledu na hodnoty a podobné nesmysly. Ačkoli do této kolonky snadno zapadne podstatná část populace, ani oni tak o sobě nechtějí přemýšlet. Nikdo nechce být zrádcem, parazitem, zlodějem (i když se tak chová). Lidská schopnost sebeklamu a racionalizace umožňuje, aby se vlk nažral, i když koza zůstane nedotčená.

Budu sviní dál, protože je to pro mě výhodné, ale svá svinstva si omluvím, a tak mě nebudou trápit.

Dohnali mě k tomu, změnil jsem se, blbej den, blablabla - prostě se to nepočítalo. Svědomí lze opít rohlíkem, sám před sebou člověk zamaskuje leccos. Před ostatními je to o něco obtížnější. Potřeba vypadat dobře tak je určitou zárukou slušného chování. Alespoň za předpokladu, že neslušnost je stádem/společností odsuzovaná :) Další dopad krize hodnot? Možná že náboženství navzdory jeho tmářství a zločinům nesloužilo tak špatně?

I když je potřeba vytvářet o sobě vhodný obraz dost možná společensky prospěšná, připadá mi ubohá. I kdyby jednání dle cizího vkusu a hodnot neznesnadňovalo snahu o dlouhodobé štěstí, jak už jsem rozebíral jinde, zůstalo by falešné nebo nedůstojné.

Když se snažím působit jinak než jaký jsem (jaké jsou mé hodnoty a vkus), tak prostě lžu. Pokud si nejsem sám schopný zvolit, čeho si vážím a co mám rád a raději se přizpůsobím poptávce/normě, vzdávám se jedné z definičních vlastností osobnosti. Resp. volím si její nevábnou definici. Navzdory předchozím větám je to tak u mnohých lepší, ne každý disponuje kapacitou k rozumné volbě.

Tzn. platí, že "společnosti" se přizpůsobovat nechci. Myslím, že se mi to navzdory emocím víceméně dařilo. Zpravidla jsem jednal dle vlastních kriterií - snad se neklamu, když věřím, že jdu mojí cestou. Musím si však dávat pozor, a to nejen kvůli introvertní nervozitě. Odbyl jsem si (alespoň doufám) nejisté období, během kterého jsem se chytal různých stébel.

Např. jsem nosil oblečení, které se mi nelíbilo. Říkal jsem si, že mi příliš nesejde na tom, co mám na sobě, a tak nebude na škodu nosit, co se líbí (jiným; chtělo by to ženskej rod). Dobrá racionalizace, ale falešný důvod. Také jsem se přistihl při úvahách, co jak bude působit. Přečetl jsem článek a váhal jestli ho likenout, kvůli image. Tím jsem vždycky pohrdal.

Neobhajuji přirozenost za každou cenu, abychom si rozuměli. I když si toho většina není vědoma, myslím, že každý člověk před sebou a světem udržuje určitou pózu. Identita je maska nebo spíš masky, pro které jsme se během života rozhodli. Že jsme nasazení některé z nich nezaznamenali, nebo si je nepamatujeme, není důvod k jejímu uctívání.

Podstatná je motivace, která k volbě identity vedla. Chci být svým hrdinou - člověkem, kterého bych obdivoval a chtěl bych žít jako on, nebo hrdinů ostatních?

Snaha vypadat dobře není sama o sobě špatná a je člověku coby stádnímu zvířeti přirozená. Svádí však ke klamu a můžete v ní ztratit kus sebe. Raději budu vypadat dobře sám před sebou než před jinými. S mým hrdinou občas rádi mrdáme na svět :)