Filozofie pesimismu: It means I'm bad at parties

Nejsem zrovna seriálový nadšenec, nebývají nijak zvlášť podnětné a svádějí k tomu, abyste jim věnovali více času než máte v plánu. Ne, že by neexistovaly horší způsoby pálení času. Pár jich přesto mám opravdu rád. Buď proto, že mě dokáží rozesmát, nebo kvůli zajímavým postavám. Nedávno jsem na takový narazil.

True detective mě zaujal hlavně kvůli jedné z hlavních postav, podivínskému detektivovi Rustu Cohleovi. Rust je vysoce inteligentní drsňák se zálibou ve filozofii. Nesnaží se lidem zavděčit (často "zbytečně" upozorňuje na jejich nedostatky), takže se mu nedostává příliš ocenění, ačkoli svoji práci odvádí skvěle a téměř vždy dělá, co je správné. Je schopný, ale nikoli oportunistický manipulátor. Dokáže v lidech číst jako v knize, jejíž obsah ho naplňuje pesimismem.

Lidské vědomí považuje za tragickou chybu evoluce. Uvědomujeme si sami sebe, ale je to iluze, pouhý nános vjemů a pocitů. Stejně jako ostatní zvířata děláme jen to, co se nám chce  a chce se nám to, k čemu jsme naprogramováni. Naprogramované je i vědomí - falešná jistota, že jsme někým, osobností. Přitom nikdo není nikým, jen součtem pudů a emocí.

Cestou z ubohé iluze je pro Cohlea smrt. Jediné čestné řešení je vyhynutí, jednoho večera se všichni bratři a sestry zvednou a skončí tenhle cirkus. Co ho vede k tomu, aby sám pokračoval? Namlouvá si, že předává svědectví, i když si uvědomuje, že jde zřejmě jen o naprogramování. Kromě toho prostě nemá povahu na sebevraždu.

Cohleův náhled je mi blízký, ale nemyslím, že má absolutní platnost, ani že z něj vyplývá absolutní závěr. Lidé se zpravidla jednají chovají dle emocí a pudů  a při tom si namlouvají jak jsou skvělý a jedineční, potud souhlas. V seriálu dělá ze sebeklamu ctnost kněz, který káže o tom, co pro tebe dělá vyšší síla - právě pro tebe, ty jsi tak důležitý! U nás sice nábožnost není v kurzu, ale sebepřeceňování a namlouvání si výjimečnosti je moderní a in.

I když souhlasím, že vědomí je většinou iluzí a lidé se většinou doopravdy nerozhodují, věřím, že to tak být nemusí. Vědomí umožňuje odklonit se od programu. Udělat, co se nám nechce. Např. se poškodit. Šestašedesátiletý mnich, co se na protest upálil v Jižním Vietnamu k tomu byl naprogramován, nebo se doopravdy rozhodl?

Vedlo ho k tomu to samé jako všechny ostatní. Pudy, jeho naprogramování bylo trochu nezvyklé, můžeme říci. Je to tautologie, žádný příklad ji nemůže vyvrátit. Přesto vidím podstatný rozdíl mezi mnichem, co se obětuje při protestu a mezi záletníkem, který vlastně prospívá rodině, protože ho podvádění udržuje v dobré náladě. První se rozhoduje a druhý racionalizuje své pudy.

I kdybychom se na situaci podívali z deterministického úhlu, není vědomí jen iluzí. Řetězec akcí a reakcí, který vedl ke vzniku života na Zemi, člověka jako druhu, setkání rodičů mnicha a k jeho rozhodnutí se upálit, by bez existence vědomí byl odlišný. Těžko si představit, že by prostě dostal chuť. Hmm, plameny...

Vědomí umožňuje existenci osobních hodnot, podle kterých se lze rozhodovat. Pudy a emoce pak můžeme přijmout, nebo odmítnout. Musíme je cítit, ale nemusíme podle nich jednat. Alespoň někteří z nás. Mnozí zůstanou biologickými loutkami, co si existenci vodících lanek uvědomí až když začnou praskat. Nejsem si jistý, co je výhodnější, možná evoluce opravdu udělala chybu.