Horrorcore

Tvrdej rap se sprostejma, nechutnejma, brutálníma a jinak vyšinutejma textama, to je horrorcore. Česká verze bývá vylepšena o pořádnou dávku humoru. Funguje to. Nikde na světě není tenhle hudební styl tak populární jako u nás.

Napomohl tomu i Český slavík, který udělal vyloučením ze soutěže Řezníkovi skvělou reklamu. Obžaloba za vybízení k násilí posloužila stejnému interpretovi snad ještě lépe. Medializace horrorcoreu samozřejmě pomohla i ostatním interpretům.

Navzdory kvalitě rapového přednesu horrorcore miluju. U žádný jiný hudby se tolik nenasměju. Humor negativních degenů mě hřeje víc než obětí milované tety. Podobně jako já je na tom velká část posluchačů, minimálně těch rozumných. Podstatnou část tvořej i děcka, který se sodomagorií ztotožňují. Odpor ke světu, považování se za oběť a tak.

Brát horrorcore vážně je směšný, ale přesto v něm lze nalézt něco, co se podobá kritice společnosti. Odsuzování mainstreamového vkusu, konzumního šablonovitého životního stylu, hlouposti a zmrdství je sympatický i mně.

Jsou chvíle, kdy mi náladu zvedne právě jen horrorcore. Ostrej hate a opájení se temnotou. V první řadě jde však o legraci, což platí i pro moji prvotinu:


Dětinskou naivitu nahradilo prozření                  
Cynismus, apatie, zpátky už cesty není                
Naprostá rezignace,                                              
pocit, že přesluhuju                                              
Pozdě je litovat se,                                                
že dřív měl jsi jít domu,                                        
když pochcanej a spící                                          
objímáš nohu stolu                                                

Brzy mě čeká cesta
zkratkou na onen svět
Kdyby mi pták už nestál,
udělal bych to hned

Když čeká mě nebytí,
tak nebudu se flákat
a dobře si před smrtí
udělám na čuráka

ref.
Po hodinách prznění
mě trápí impotence
Už nepomáhá násilí
ani sliny kojence
Jak stožár mi ho staví
až pilotní licence
Mám ji dík hnědý košili,
berou každýho Němce

Do kádě zmrzliny
mrdku přimíchávám
Pro děti spodiny
je to ta nejlepší strava

Nakazil jsem se aidsem
od africkejch sirotků
S jejich masovym hrobem
mám na ledničce fotku

Pro jistotu přidám
taky nějaký éčka
Já jsem tvuj hodnej strejda
a tohle neni léčka

Kornoutu obrázkem
přelepuju hákáč,
zmrzlinář už jede
a zapíná si tlampač

Na školky a hřiště
se snáší melodie,
prej že malýho sviště
trocha zmrzky nezabije

Družináře károu srazit
to je náhoda velká,
brzy se po mě plazí
sjetá vychovatelka

Do týhle starý píči
strčim kudlu jedině,
děti vesele křičí,
že zbavil jsem je svině

na dětský prdeli
už rýsuju si gramy
nepřeživším slibuji,
že nezůstanou sami

ref.
Po hodinách prznění
mě trápí impotence
Už nepomáhá násilí
ani sliny kojence
Jak stožár mi ho staví
až pilotní licence
Mám ji dík hnědý košili,
berou každýho Němce

Fritzlovi třikrát sláva
Děcko nemá žádný práva
Stejně z něj bude zmrd
nebo uřvaná kráva
Takhle to prostě chodí,
proto je prznit třeba,
jakmile se narodí

A jestli znáš někoho, kdo nepatří do plynu,
tak uvědom si synu, že má taky rodinu,
známý, holku, přátele
a sám doktor Mengele
mu rád vystaví parte,
za členství v týhle partě

Navrch i tyhle lidi
ploděj zas další špíny
Zmrdi nepochopili
princip dědičný viny

Na hlavy třeba mířit
za příslušnost k lidský rase,
proto hodlám šířit
genocidu svym ocasem

ref.
po hodinách prznění
mě trápí impotence
už nepomáhá násilí
ani sliny kojence
jak stožár mi ho staví
až pilotní licence,
mám ji dík hnědý košili,
berou každýho Němce

Důvěra

Nikomu jsem neudělal hitleráka a dokonce ani neschoval exkrement do kabelky, přestože byl apríl. Vůdce, stejně jako ostatní z bohů laskavého humoru, zůstal tentokrát bez oběti. Byl jsem totiž nemocný. Díky tomu (jinak bych přece vyrazil do divadla na výstavu nebo tak) jsem si přečetl alespoň aprílové doporučení sdílené finmagem.

1. duben je den kdy byste neměli nikomu věřit... 
                                                                               ...takže je to vlastně den jako každý jiný.

Trefný citát mě přivedl k zamyšlení, co pro mě znamená důvěra a komu je ji možné věnovat. Doopravdy.

Nějakou dobu jsem, podobně jako většina dětí, předpokládal, že důvěru si zaslouží skoro každý. Několikrát jsem např. půjčil peníze těm, co údajně ztratili peněženku a potřebovali se dostat domů.

Postupně jsem přišel na to, že lhářů až tak málo není. To by nebylo tak špatné, lháře přece nepotřebuji. Stačí mi blízcí, na které se prostě můžu spolehnout.

Opravdový šok přišel až o něco později. Několik intenzivních zkušeností mi ukázalo, že nelžou jen zlý, ale téměř všichni. Nebo jsou skoro všichni zlý? Asi něco mezi.

Lidé chápou, že lhát se nemá a hlavně, že je okolí za lež odsoudí, pokud vyjde na povrch. Proto se lže zejména když o něco jde, tedy ve vztazích a v businessu. Samozřejmě jsou výjimky. Lidé se cení různých věcí (a potažmo jsou pro ně ochotni lhát) a někteří z nich jsou dokonce lháři patologičtí.

Děsí mě pragmatičnost většiny lhářů. Lži se nevyhýbám, protože je špatná sama o sobě, protože poškozuje druhé a protože o sobě nechci přemýšlet jako o lháři, ale protože lhaní odsuzují jiní. S tím přemýšlením jsem to asi přehnal, dobří lháři umí obelhat i sami sebe.

Než mě zkušenost přivedla k cynismu, často se mi stávalo, že mi čerstvý známý říkali, že mají pocit, že mi mohou věřit. Tehdy mě ještě nenapadlo, že by to mohlo být pro to, že nelže málokdo. Nenapadlo mě ani, že by mohli chtít říkat, co chci slyšet.

Z depresivního úvodu jste si mohli odvodit, že si důvěry cením jako máločeho. Bez jistoty, že vám kamarád či přítelkyně říká věci tak jak jsou, si plnohodnotný vztah neumím představit. Doufám a věřím, že jsem skutečnou důvěru s několika přáteli zažil a zažívám. S dívkami je to spornější, ale pár důvěrných období snad bylo :)

Vzájemná důvěra umožňuje poznání a pochopení a dokonce i ztotožnění se s cíli a touhami druhého. S možná se ztotožníte těžko, nejistota vzdaluje.

Důvěry si cením, ale cítím jí čím dál méně. Komu ji lze věnovat a komu ne?

Navzdory populárnímu přesvědčení si nemyslím, že si důvěru zaslouží ten, kdo jedná "srdcem". Srdce bývá vrtkavé a pocity se střídají. Na toho, kdo jedná příliš emocionálně se nelze spoléhat. Kdo jedná srdcem nedělá vždy to, co je správné, ale to, co se mu chce.

Tím nechci říct, že každý kdo jedná rozumem je důvěryhodný. "Rozumový" lidé mohou být pragmatičtí a manipulativní.

Schopnost nepodléhání emocím a rozumového posuzování je pouze prostředkem ke správnému jednání. Jedinou skutečnou zárukou správného jednání a tedy i důvěryhodnosti je zásadovost.

Ruku do ohně můžete dát jen za toho, kdo se snaží žít dle hodnot. Ne(jen) proto, že je to výhodné, ale proto, že by si sám sebe jinak nemohl vážit. Charakterní lidé jsou tvůrci lepšího světa. Alespoň z mého pohledu.

Jednej tak, jako by se maxima tvého jednání měla na základě tvé vůle stát obecným přírodním zákonem.

Náboženskej problém (rap)

Ty tvoje žvásty je občas dost těžký tolerovat,

ale právo projevu budu zas a znova obhajovat

- až do roztrhání těla.

Tak se to u nás už nějakej ten pátek dělá.

Kázat co smíš si myslet, to vážně cesta neni,

Voltairova tradice je jedna z mála z těch, co cenim.

Podobně jako kacířskej styl humoru

- ten miluju.

S lítostí a úctou posílám holt tam někam nahoru.

Ne! Kvůli pár pomatenejm magorum

nehodlám žít v cenzurovanym hororu.

Snad brzo skončej v pruhovanym úboru,

nebo hůř, pro mě za mě.

Prozatim naštěstí mám dost rozumu

- v hlavě,

abych vyhnul se hlavně

vyvolávání sedmdesát let starejch stínů.

More, rychle zapomeň na skupinovou vinu,

i když jsou zrovna sakra nízko ceny plynu.

A i když osobně chčiju na Mohameda,

opravdu nechci řešit, že to můžeš mít jinak.

Večer si bez výčitek objednávám kebab,

že ho připravil Turek mi ani trochu neva.

Věřim, že každej z nás má právo na názor,

byť by byl postiženej jako Alan Gore,

ale jakmile vole, začneš omezovat druhý,

stáváš se bez pardonu adeptem na popruhy.