Nikomu jsem neudělal hitleráka a dokonce ani neschoval exkrement do kabelky, přestože byl apríl. Vůdce, stejně jako ostatní z bohů laskavého humoru, zůstal tentokrát bez oběti. Byl jsem totiž nemocný. Díky tomu (jinak bych přece vyrazil do divadla na výstavu nebo tak) jsem si přečetl alespoň aprílové doporučení sdílené finmagem.
1. duben je den kdy byste neměli nikomu věřit...
...takže je to vlastně den jako každý jiný.
Trefný citát mě přivedl k zamyšlení, co pro mě znamená důvěra a komu je ji možné věnovat. Doopravdy.
Nějakou dobu jsem, podobně jako většina dětí, předpokládal, že důvěru si zaslouží skoro každý. Několikrát jsem např. půjčil peníze těm, co údajně ztratili peněženku a potřebovali se dostat domů.
Postupně jsem přišel na to, že lhářů až tak málo není. To by nebylo tak špatné, lháře přece nepotřebuji. Stačí mi blízcí, na které se prostě můžu spolehnout.
Opravdový šok přišel až o něco později. Několik intenzivních zkušeností mi ukázalo, že nelžou jen zlý, ale téměř všichni. Nebo jsou skoro všichni zlý? Asi něco mezi.
Lidé chápou, že lhát se nemá a hlavně, že je okolí za lež odsoudí, pokud vyjde na povrch. Proto se lže zejména když o něco jde, tedy ve vztazích a v businessu. Samozřejmě jsou výjimky. Lidé se cení různých věcí (a potažmo jsou pro ně ochotni lhát) a někteří z nich jsou dokonce lháři patologičtí.
Děsí mě pragmatičnost většiny lhářů. Lži se nevyhýbám, protože je špatná sama o sobě, protože poškozuje druhé a protože o sobě nechci přemýšlet jako o lháři, ale protože lhaní odsuzují jiní. S tím přemýšlením jsem to asi přehnal, dobří lháři umí obelhat i sami sebe.
Než mě zkušenost přivedla k cynismu, často se mi stávalo, že mi čerstvý známý říkali, že mají pocit, že mi mohou věřit. Tehdy mě ještě nenapadlo, že by to mohlo být pro to, že nelže málokdo. Nenapadlo mě ani, že by mohli chtít říkat, co chci slyšet.
Z depresivního úvodu jste si mohli odvodit, že si důvěry cením jako máločeho. Bez jistoty, že vám kamarád či přítelkyně říká věci tak jak jsou, si plnohodnotný vztah neumím představit. Doufám a věřím, že jsem skutečnou důvěru s několika přáteli zažil a zažívám. S dívkami je to spornější, ale pár důvěrných období snad bylo :)
Vzájemná důvěra umožňuje poznání a pochopení a dokonce i ztotožnění se s cíli a touhami druhého. S možná se ztotožníte těžko, nejistota vzdaluje.
Důvěry si cením, ale cítím jí čím dál méně. Komu ji lze věnovat a komu ne?
Navzdory populárnímu přesvědčení si nemyslím, že si důvěru zaslouží ten, kdo jedná "srdcem". Srdce bývá vrtkavé a pocity se střídají. Na toho, kdo jedná příliš emocionálně se nelze spoléhat. Kdo jedná srdcem nedělá vždy to, co je správné, ale to, co se mu chce.
Tím nechci říct, že každý kdo jedná rozumem je důvěryhodný. "Rozumový" lidé mohou být pragmatičtí a manipulativní.
Schopnost nepodléhání emocím a rozumového posuzování je pouze prostředkem ke správnému jednání. Jedinou skutečnou zárukou správného jednání a tedy i důvěryhodnosti je zásadovost.
Ruku do ohně můžete dát jen za toho, kdo se snaží žít dle hodnot. Ne(jen) proto, že je to výhodné, ale proto, že by si sám sebe jinak nemohl vážit. Charakterní lidé jsou tvůrci lepšího světa. Alespoň z mého pohledu.
Jednej tak, jako by se maxima tvého jednání měla na základě tvé vůle stát obecným přírodním zákonem.
