Dávky, daně a extremismus

Včera jsem diskutoval s kamarádem. O morálce, jak máme ve zvyku J Tentokrát jsme zabloudili k zneužívání nejrůznějších dávek a vyhýbání se daním. Se samozřejmostí podobné praktiky odsoudil a navrch si postěžoval, že ho maminka ke snaze získat nezasloužené dávky vedla – s odůvodněním, že už jí stát sebral dost.

Já s maminkou souhlasím. Nemohla si vybrat, jestli bude služeb státu využívat a musela za ně draze zaplatit. Chtě nechtě musela přispívat na přebujelý sociální systém, na úplatné úředníky, kterých je stále více, na úroky z dluhů, jež mají tito úředníci na svědomí. Nevěřím, že se to mamince (a spolu s ní naprosté většině pracujících) vyplatilo. Stát ji pod pohrůžkou násilí donutil. Je nemorální vyhýbat se placení výpalného?

Kamarád sice akceptoval logiku mého přístupu, ale odmítl jej s tím, že můj náhled na fungování státu je extrémní. Věřím, že stát má sloužit k ochraně práv občanů, ne k přerozdělování a regulacím. Zákazy a vysoké daně poutají lidskou nápaditost a zpomalují ekonomiku. Stát by proto měl být co nejmenší, výrazně by se pak mohly snížit i daně. Nejen u nás se dlouhodobě děje pravý opak, státy rostou. Ještě v roce 1960 nedosahovala průměrná velikost rozpočtů západních zemí ani 30 % hdp, na konci století už to bylo téměř

50 %.

Přesto by můj názor na moderní státní moloch za extrémní považoval leckdo, nejen můj kamarád. Velký přerozdělující stát je dnes normální, proto se nenosí jen odmítat. „Usměrňování“ ekonomiky podporují i mainstreamový ekonomové. Jejich kolegové, kteří by činnost státu výrazně omezili, se zájmům politiků příliš nehodí.

Mezi zastánci minimálního státu jsou jak otcové ekonomické vědy Adam Smith a Jean Babtiste Say, tak nobelisté Friedrich von Hayek, Ronald Coase či Vernon Smith. Extrémisté mají ve vědecké obci překvapivou podporu. Neodmítejme názory jen proto, že jsou „extrémní“ (nepopulární), nemusí to mít nic společného s jejich pravdivostí.

Trefná písnička nakonec:
http://www.youtube.com/watch?v=vQZxwe548R0&list=LLYWGpOQPgowu2j5qLjKGUSA