„Ano! A není právě
v tom kořen každého nízkého jednání? Ne v obětavosti,ale právě
v absenci vlastního já. Stačí se rozhlédnout. Někdo podvádí a lže, a
přesto má čistý štít. Ví, že je nečestný, ale ostatní ho považují za čestného a
z toho on odvozuje úctu k sobě samému, z druhé ruky. Jiný si
přivlastňuje zásluhu za něco, co sám neudělal. Ví, že je jen průměrný, ale
z pohledu ostatních je výjimečný. Nebo ublížený chudák hlásající lásku
ještě k ubožejším chudákům, kterých se drží, protože jsou na tom hůř, a
tím mu dokazují jeho nadřazenost. Další, jehož jediným cílem je vydělat peníze.
Ne že by na touze po penězích bylo něco špatného. Peníze jsou však jen
prostředkem k něčemu jinému. Pokud je člověk potřebuje k nějakému
osobnímu účelu – aby investoval do svého podniku, aby tvořil, studoval,
cestoval, užíval přepychu – , pak na tom není nic nemorálního. Ale ti, kdo
staví peníze na první místo, zacházejí mnohem dál. O bohatství jim totiž nejde.
To, po čem opravdu touží je okázalost: ukázat se, ohromit, pobavit, udělat
dojem na ostatní. Ti všichni žijí z druhé ruky. Nebo naše takzvané
kulturní úsilí. Profesor donekonečna omílající nějaké vypůjčené plky o ničem,
které pro něj vůbec nic neznamenají – a lidé, kteří ho poslouchají a vůbec je
to nezajímá, ale sedí tam, aby mohli svým známým říct, že byli na přednášce
pana slavného. Ti všichni žijí z druhé ruky.“
„Kdybych byl Elsworth Toohey,
asi bych namítl: nejsou tohle všechno právě důkazy sobeckosti? Nejednají ti
všichni právě na základě sobeckých pohnutek – aby se zviditelnili, byli
oblíbeni a obdivováni?“
„ – ostatními. Za cenu ztráty
sebeúcty. Staví ostatní nad své vlastní já v té nejvyšší rovině –
v rovině hodnot, úsudku, ducha, myšlení – přesně tak, jak to dobročinnost
vyžaduje. Skutečně sobeckého člověka nemůže uznání ostatních nijak ovlivnit.
Nepotřebuje ho.“ (Ayn Rand, Zdroj)
Vždy jsem se snažil žít
autenticky a dlouho jsem si ani neuměl představit, proč by někdo volil odlišný
přístup. Později jsem pochopil, že konformita má své výhody. Snáze si rozumíte
s ostatními, snáze najdete partnera a přátele a nemusíte tolik přemýšlet.
Omalovánky nakreslíte rychleji než originální obraz. Uvědomil jsem si také, že
mě hodnocení ostatních není lhostejné a že si jsem ve svých krocích často
nejistý.
Ve slabší/pragmatičtější chvilce
jsem se chtěl stát se „normálnějším“, přesněji jako normálnější působit. Řečeno
běžným jazykem jsem nechtěl vypadat úplně mimo už na první pohled. V první
řadě jsem potřeboval stoupnout ve vlastních očích, ale z velké části
prostřednictvím působení na jiné. Kdybych si slabost nechtěl přiznat, mohl bych
napsat, že jsem se jen chtěl stát aktivnějším, otevřenějším a zdokonalit se
v sebeprezentaci. To dnes říká hodně lidí.
Nepovažuji to za něco
nemorálního, stejně jako snahu zapadnout nebo jen neochotu vyšlapat si vlastní
cestu. Na rozdíl od Ayn Rand si nemyslím, že snaha o autenticitu je jediný
správný přístup k životu a že se hodí pro každého. Má však můj respekt a
sympatie a jak už jsem napsal, sám jsem tak vždy žít chtěl. Přál bych si v tom,
co dělám, najít takové naplnění, aby mě náhled kohokoli jiného víceméně nemohl
ovlivnit – chtěl bych cítit jistotu, že jdu po správné cestě. Jako Howard
Roark, hlavní hrdina Zdroje. Místo toho stále hledám a nezdá se
pravděpodobné, že bych někdy hledat přestal. Jsem sice zvyklý nacházet ocenění
sám u sebe a téměř vše dělám z vlastních důvodů, ale to neznamená, že
uznání jiných nepotřebuji. Dokonce se cítím nedoceněným. Nemám proto argumenty
a ani je nechci hledat. Je to prostě emoce, kterou jsem si nevybral, ale cítím
ji.
Myslím, že se mi poměrně dobře
daří jednat tak jak bych MĚL, ale mívám problémy určit to, co CHCI. Zjednodušeně
se říká, že je dobré plánovat pravou půlkou mozku a naplňovat plán levou. Levá
je sídlem logiky, s ní problémy nemívám. Pravá je spojená s emocemi –
logika umožňuje cíl efektivně splnit, na jeho volbu ale nestačí. Je třeba
zapojit touhy, pocity a vůbec ten bordel, co se v každém z nás
skrývá. Často se v něm vyznám jen těžko, je to jedna z oblastí, v kterých
bych se rád do budoucna zlepšil. Stávalo se, že ačkoli jsem byl celý den
aktivní a věnoval se produktivním činnostem, usínal jsem nespokojený – něco mi
chybělo. Téměř jsem ze života odstranil magiky a uvažoval, že zcela přestanu
s hulením, i když jsou to věci, které mě těší jako máloco jiného. Je pro
mě těžké rozpoznat, co mě činí šťastným i na co mám chuť.
Věci, které bych dělat MĚL jsou
zpravidla prostředkem k něčemu – abych vydělal peníze, byl v dobré
kondici nebo měl přehled. To, co CHCI bývá účelem samo o sobě, konečným cílem,
který nemusí mít opodstatnění. Tím nechci říct, že to, co bych měl, nedělám rád
nebo že mě chtěné nerozvíjí. Není mezi nimi jednoznačná hranice.
Vždy jsem preferoval negativní
svobodu, svobodu od něčeho (omezení) – pravicový přístup, který svobodu
považuje za hodnotu samu o sobě – na úkor svobody pozitivní, svobody
k něčemu, jejíž smysl spočívá v tom, co člověku umožňuje. Robinson má
neomezenou negativní svobodu, ale jen málo svobody pozitivní . Bohatý občan
(ještě lépe občanka) ortodoxní muslimské země má pozitivní svobody více, ale
jeho negativní svoboda je svázána náboženskými pravidly. V osobní sféře
jsem se přitom paradocně více soustředil na MĚL, které je blíže svobodě
pozitivní.
Tím nechci naznačit, že bych
chtěl s MĚL přestat J
Dělá mě tím kým jsem a snad i stále lepším člověkem. Když se budu více
soustředit na porozumění vlastním emocím, mohlo by mi to umožnit lepší
rozpoznání toho, co bych opravdu měl.
Nedávno jsem se cítil opravdu
dobře, dokonce jsem dělal hloupé vtipy a vraceli se mi mé staré dobré záchvaty
neomaleného smíchu. Nezatěžoval jsem se dalekosáhlými
plány a jen si užíval zajímavé prostředí a příjemné kolem sebe.
Poskytnu-li větší prostor svobodě od omezení, která si ukládám rozumem,
založené jen na tom co chci a co právě
cítím, možná se mi povede získat více spokojenosti a s ní spojené jistoty
a nebudu pak, po vzoru Howarda Roarka, uznání ostatních potřebovat.
