Svoboda a žití z druhé ruky

„Ano! A není právě v tom kořen každého nízkého jednání? Ne v obětavosti,ale právě v absenci vlastního já. Stačí se rozhlédnout. Někdo podvádí a lže, a přesto má čistý štít. Ví, že je nečestný, ale ostatní ho považují za čestného a z toho on odvozuje úctu k sobě samému, z druhé ruky. Jiný si přivlastňuje zásluhu za něco, co sám neudělal. Ví, že je jen průměrný, ale z pohledu ostatních je výjimečný. Nebo ublížený chudák hlásající lásku ještě k ubožejším chudákům, kterých se drží, protože jsou na tom hůř, a tím mu dokazují jeho nadřazenost. Další, jehož jediným cílem je vydělat peníze. Ne že by na touze po penězích bylo něco špatného. Peníze jsou však jen prostředkem k něčemu jinému. Pokud je člověk potřebuje k nějakému osobnímu účelu – aby investoval do svého podniku, aby tvořil, studoval, cestoval, užíval přepychu – , pak na tom není nic nemorálního. Ale ti, kdo staví peníze na první místo, zacházejí mnohem dál. O bohatství jim totiž nejde. To, po čem opravdu touží je okázalost: ukázat se, ohromit, pobavit, udělat dojem na ostatní. Ti všichni žijí z druhé ruky. Nebo naše takzvané kulturní úsilí. Profesor donekonečna omílající nějaké vypůjčené plky o ničem, které pro něj vůbec nic neznamenají – a lidé, kteří ho poslouchají a vůbec je to nezajímá, ale sedí tam, aby mohli svým známým říct, že byli na přednášce pana slavného. Ti všichni žijí z druhé ruky.“

                „Kdybych byl Elsworth Toohey, asi bych namítl: nejsou tohle všechno právě důkazy sobeckosti? Nejednají ti všichni právě na základě sobeckých pohnutek – aby se zviditelnili, byli oblíbeni a obdivováni?“

                „ – ostatními. Za cenu ztráty sebeúcty. Staví ostatní nad své vlastní já v té nejvyšší rovině – v rovině hodnot, úsudku, ducha, myšlení – přesně tak, jak to dobročinnost vyžaduje. Skutečně sobeckého člověka nemůže uznání ostatních nijak ovlivnit. Nepotřebuje ho.“ (Ayn Rand, Zdroj)

Vždy jsem se snažil žít autenticky a dlouho jsem si ani neuměl představit, proč by někdo volil odlišný přístup. Později jsem pochopil, že konformita má své výhody. Snáze si rozumíte s ostatními, snáze najdete partnera a přátele a nemusíte tolik přemýšlet. Omalovánky nakreslíte rychleji než originální obraz. Uvědomil jsem si také, že mě hodnocení ostatních není lhostejné a že si jsem ve svých krocích často nejistý.

Ve slabší/pragmatičtější chvilce jsem se chtěl stát se „normálnějším“, přesněji jako normálnější působit. Řečeno běžným jazykem jsem nechtěl vypadat úplně mimo už na první pohled. V první řadě jsem potřeboval stoupnout ve vlastních očích, ale z velké části prostřednictvím působení na jiné. Kdybych si slabost nechtěl přiznat, mohl bych napsat, že jsem se jen chtěl stát aktivnějším, otevřenějším a zdokonalit se v sebeprezentaci. To dnes říká hodně lidí.

Nepovažuji to za něco nemorálního, stejně jako snahu zapadnout nebo jen neochotu vyšlapat si vlastní cestu. Na rozdíl od Ayn Rand si nemyslím, že snaha o autenticitu je jediný správný přístup k životu a že se hodí pro každého. Má však můj respekt a sympatie a jak už jsem napsal, sám jsem tak vždy žít chtěl. Přál bych si v tom, co dělám, najít takové naplnění, aby mě náhled kohokoli jiného víceméně nemohl ovlivnit – chtěl bych cítit jistotu, že jdu po správné cestě. Jako Howard Roark, hlavní hrdina Zdroje.  Místo toho stále hledám a nezdá se pravděpodobné, že bych někdy hledat přestal. Jsem sice zvyklý nacházet ocenění sám u sebe a téměř vše dělám z vlastních důvodů, ale to neznamená, že uznání jiných nepotřebuji. Dokonce se cítím nedoceněným. Nemám proto argumenty a ani je nechci hledat. Je to prostě emoce, kterou jsem si nevybral, ale cítím ji.

Myslím, že se mi poměrně dobře daří jednat tak jak bych MĚL, ale mívám problémy určit to, co CHCI. Zjednodušeně se říká, že je dobré plánovat pravou půlkou mozku a naplňovat plán levou. Levá je sídlem logiky, s ní problémy nemívám. Pravá je spojená s emocemi – logika umožňuje cíl efektivně splnit, na jeho volbu ale nestačí. Je třeba zapojit touhy, pocity a vůbec ten bordel, co se v každém z nás skrývá. Často se v něm vyznám jen těžko, je to jedna z oblastí, v kterých bych se rád do budoucna zlepšil. Stávalo se, že ačkoli jsem byl celý den aktivní a věnoval se produktivním činnostem, usínal jsem nespokojený – něco mi chybělo. Téměř jsem ze života odstranil magiky a uvažoval, že zcela přestanu s hulením, i když jsou to věci, které mě těší jako máloco jiného. Je pro mě těžké rozpoznat, co mě činí šťastným i na co mám chuť.

Věci, které bych dělat MĚL jsou zpravidla prostředkem k něčemu – abych vydělal peníze, byl v dobré kondici nebo měl přehled. To, co CHCI bývá účelem samo o sobě, konečným cílem, který nemusí mít opodstatnění. Tím nechci říct, že to, co bych měl, nedělám rád nebo že mě chtěné nerozvíjí. Není mezi nimi jednoznačná hranice.

Vždy jsem preferoval negativní svobodu, svobodu od něčeho (omezení) – pravicový přístup, který svobodu považuje za hodnotu samu o sobě – na úkor svobody pozitivní, svobody k něčemu, jejíž smysl spočívá v tom, co člověku umožňuje. Robinson má neomezenou negativní svobodu, ale jen málo svobody pozitivní . Bohatý občan (ještě lépe občanka) ortodoxní muslimské země má pozitivní svobody více, ale jeho negativní svoboda je svázána náboženskými pravidly. V osobní sféře jsem se přitom paradocně více soustředil na MĚL, které je blíže svobodě pozitivní.

Tím nechci naznačit, že bych chtěl s MĚL přestat J Dělá mě tím kým jsem a snad i stále lepším člověkem. Když se budu více soustředit na porozumění vlastním emocím, mohlo by mi to umožnit lepší rozpoznání toho, co bych opravdu měl.

Nedávno jsem se cítil opravdu dobře, dokonce jsem dělal hloupé vtipy a vraceli se mi mé staré dobré záchvaty neomaleného smíchu.  Nezatěžoval jsem se dalekosáhlými plány a jen si užíval zajímavé prostředí a příjemné kolem sebe.

Poskytnu-li větší prostor  svobodě od omezení, která si ukládám rozumem, založené jen na tom  co chci a co právě cítím, možná se mi povede získat více spokojenosti a s ní spojené jistoty a nebudu pak, po vzoru Howarda Roarka, uznání ostatních potřebovat.