Nedávno jsem byl svědkem zajímavé situace. Opilý kamarád se
pouštěl do nevybíravé komunikace s kýmkoli, kdo se mu nachomýtl do cesty. V několika
případech jsem kamaráda mírnil a téměř měl chuť se zúčastněných zastat. Otravné otázky, sahání na zadek, sedání si na
klín, ale i urážky byly přijímány překvapivě
dobře. Zejména dívkami, sympatie nebylo složité rozeznat. I mužské
reakce byly mnohem méně podrážděné než bych čekal.
„Co tomu říkáš?“ Ptal se mě kamarád.
„Vypadá to, že vůbec
nezáleží na tom, co říkáš a jak se chováš.“
„Přesně. Musíš na to srát a lidi to vezmou.“
„Tak to zas nevim. Že to tak funguje u tebe neznamená, že to
bude fungovat i u jinejch.“
„A proč by to u tebe mělo bejt jiný?! Kdybych nebyl ožralej
a vadilo mi, že se chovám jako idiot, nefungovalo by to ani u mě.“
Možná právě díky tomuhle večeru jsem si všiml podobného jevu
v mnohem obyčejnější situaci. Znáte ty lidi, kteří neustále mluví? Hlášky,
vtípky a tak. Bývají oblíbení, je s nimi sranda. Už vzhledem
k frekvenci pokusů o vtip by nemělo překvapit, že většinou říkají sračky.
Přes mírný odpor jsem poslouchal. Nucené, trapné vtipy byly následovány smíchem
okolí.
Každý má rád různý humor, ale objektivitu si nenárokuji bez rozmyslu. Špatný vtip prostě není tak těžký poznat. A vůbec, zkuste to sami. Prostě poslouchejte, co někdo takový doopravdy říká a sledujte reakce.
Potom si zkuste představit, že by stejná slova použil někdo jiný – vy sami, nebo prostě někdo, kdo takhle nemele. Místo smíchu by nejspíš přišla trapná chvilka ticha. Jiný by je nevyslovil jako by to opravdu byla legrace a ani by neočekával, že posluchači budou reagovat jako by byla. Obecenstvo by se nejspíš přizpůsobilo.
Dává to smysl. Lidi se chtěj bavit, nepřemýšlet. Kdyby lidi
bavilo přemýšlet o obsahu, asi bychom nezažívali boom marketingu a
prezentačních schopností. Forma hraje klíčovou roli i na trhu, kde lidé
utrácejí omezené zdroje, a proto jim na podstatě toho, co za ně dostávají musí
záležet.
Při povrchní komunikaci (tedy při její naprosté většině)je zábava účelem. Forma je obsah. Nezáleží na tom, co řeknete, ale jak to řeknete. Zní to jako vtip -> Směju se. -> Je mi fajn.
Při povrchní komunikaci (tedy při její naprosté většině)je zábava účelem. Forma je obsah. Nezáleží na tom, co řeknete, ale jak to řeknete. Zní to jako vtip -> Směju se. -> Je mi fajn.
Vypadá to, že jste-li dostatečně suverénní, nemusíte mít
ohledy. Nejen, že vám to projde, ale dost možná za to budete i oceněni. Můžete říkat sračky a když u toho budete dost
v pohodě, lidé to ocení. Co si z toho odnést?
Nabízí se reakce typu I don´t want to live on this planet anymore. Můžu si říct „nj, většina lidí sou prostě retardi, nic novýho“ a kromě pohoršeného kroucení hlavou si pozorovaného jevu nevšímat, nebo být důslednější a po vzoru Bryana Caplana si vytvořit krásnou bublinu, kde o obsah půjde (nebo bude snazší věřit, že je to tak).
Odmítavá reakce se nabízí proto, že se mi nová zjištění
nelíbí. Mohl bych se ji rovnou snažit obhájit, ale to by nebyl rozumný postup.
Většinou si člověk podle sympatií vybere názor a pak pro něj hledá argumenty.
Zkusme to naopak.
Možnost odhodit zábrany, dělat si, co mě napadne a ještě za
to získat (zvláště dívčí) obdiv je lákavá. Smělé pronášení trapáren o něco méně,
ale může být praktické. Umožňuje snadno navázat kontakt a zjevně vytváří
příjemnou atmosféru (pro většinu posluchačů).
Je třeba si dát pozor, abych neodmítal ze špatných důvodů.
Třeba proto, že jsem líný nebo jsou pro mě popisované možnosti nedostupné z jiného
důvodu. Co nemůžu mít, je špatné. S kyselými hrozny souvisí i další
pochybný důvod. „Nebyl bych to já. Sice se mi to líbí, ale cítil bych se špatně
a bylo by to neupřímné.“ Přetvářku nemám rád, ale věřím, že se člověk může
změnit, když se bude snažit.
Jeden známý také neustále mele pantem, vtípek
za vtípkem. Když jsme se bavili o minulosti, popisoval se jako pilný student se
zájmem o technologie, co moc nechodil ven. Zeptal jsem se, jestli byl vždycky
tak mluvný jako dnes. Popis totiž zněl dost introvertně. Odpověděl vyhýbavě, že
introverze a extroverze jsou kontextuální za introvertstvím často stojí nějaké
trauma (dle wiki a výzkumů na dvojčatech je introverze mezi 39% a 58% podmíněná geneticky. Tzn. můžete být introvert jak poleno i bez traumat J). Nevím jestli pro něj
otázka byla příliš osobní, nebo nechtěl před přítomnou dámou přiznat, jak moc
se snažil změnit.
Ne všechny psychologické faktory
lze změnit, ale mnohé ano, i když to dá práci. Není důvod si myslet, že právě
naše současná přirozenost formovaná mnoha faktory, které jsme si nevybrali
(geny, prostředí během dětství včetně oněch traumat) je pro nás ta nejlepší. Za
to je to příjemné. Člověk by se neměl snažit zůstat stejným, ale stát se
takovým, jaký si přeje.
Kromě odporu ke změnám a strachu,
že nebudou možné, existují i dobré důvody, proč si nechtít popisované chování
osvojit. Nechci se k lidem chovat špatně. Rád bych žil ve světě, kde lidé
mají jeden vůči druhému ohledy. Sebevědomí/suverenita a bezohlednost jdou
bohužel často ruku v ruce. Nechci ani říkat sračky, mluvit jako někdo,
koho bych radši neslyšel.
Přesto myslím, že bych to měl
zkusit. Po svém. Sice nechci škodit, ani se chovat tak, abych sám se sebou
nebyl spokojený, ale trénink spontaneity a odbourání společenského studu by mi
prospěly. Snad je možné živelnou spontaneitu a základní ohledy kombinovat,
pokud jí vůbec budu schopný. „Bavičství“ by pro mne také bylo dobrým tréninkem
a snad můžu věřit, že i bez kontrolního síta budou moje vtipy výrazně lepší než
ty, co mě inspirovaly k psaní J
Bude to dlouhá cesta, ale snad se na ní něco o sobě dozvím a překonám další
limit.
Celou dobu jsem ti chtěl napsat důležitou poznámku, ale tys na ni přišel na konci sám. Jo, když to zkusíš, bavit se spontánně, z patra a co tě napadne, zjistíš, že sice občas říkáš sračky, ale tvoje kvalita je mnohem lepší, než těch lidí, který pro tebe dělaj ten špatnej vzor tohohle chování, takže to za to stojí. Navíc to není tak, že bysis měnil charakter, nebo že by to byla přetvářka a nebyl bys to ty, jak někdy lidi argumentují, ale spíš je to určitej skill, kterej obohatí tvůj pool social skillů. Tedy použiješ to v situacích, ve kterých víš, že se to celkem hodí a s lidma, se kterýma víš, že se to celkem hodí. Dá ti to potom možnost bavit se na určitý úrovni s určitýma lidma, se kterýma bysis jinak vůbec nepromluvil s tím, že si "prostě nesednete". Takhle sice víš, že si nesednete, ale aspoň můžeš navázat nějaký povrchní kontakt, vyměnit pár omšelých frází a příjemných úsměvů a mít celkově příjemný pocit z povrchní lidské interakce. A třeba se seznámit s dalšími lidmi z jeho kruhu. Navíc mi přijde, že časem do týhle původně spontánní a povrchní šablony, kterou se ze začátku možná trochu nucenně a strojovitě naučíš začneš propašovávat víc tvoji osobnosti, větší hloubku a tak se občas stane, že s někým s kým vedeš původně povrchní konverzaci, ale kdo je ve skutečnosti taky hlubší typ najednou najedeš celkem rychle na takovou vyšší vlnu, která pro vnějšího povrchního pozorovatele má jen tu povrchní vrstvu. If you know what I mean :D
OdpovědětVymazat