Poradce pravicového voliče

Proč volit pravici? Protože je rozumné věřit, že si téměř každý z nás umí život naplánovat lépe než by to za něj a zároveň za všechny ostatní udělala vláda. Vláda nezná cíle a touhy jednotlivých občanů, s její činností je nutně spjatá neefektivita a korupce, sociální politikou demotivuje od snahy postarat se sám o sebe a nejrůznějšími regulacemi tuto snahu znesnadňuje. Pravice znamená svobodu a odpovědnost jednotlivce.

Pokud jste levičáci, poradit vám neumím a navrch o vás nemám nejlepší mínění. Přisuzujete si právo trestat jedny a odměňovat jiné a vůbec rozhodovat o životech lidí, o kterých nevíte vůbec nic. Vedlejším efektem těchto snah je nefunkční hospodářství. Se socialistickými stranami jako ČSSD, KSČM, SPOZ nebo Zelení proto není třeba ztrácet čas.

Za pravicovou politiku je dnes označováno leccos, rozeberu proto všechny významnější strany, o kterých se jako o pravicových mluví. Kdybych měl posuzovat pouze ty, které se jako pravicové chovají, byl by následující seznam mnohem kratší.

ODS

Strana, která byla v první polovině 90. let motorem transformace, přeměny socialistické ekonomiky na liberální, se posunula do středu a ztratila původní ideály. Během poslední vlády se dostala do vleku TOP09 a předala jí klíčová ministerstva. To ale neznamená, že za výsledky společného vládnutí nenese odpovědnost. Poslední vláda zvyšovala daně a státní dluh pod její kuratelou rostl rychleji než kdy dříve. Jen za rok 2012 stoupl státní dluh více než jaká byla jeho celková výše v roce 1996, po prvním vládním období ODS. Výdaje vlády tvořily v roce 2012 43,3%, zatímco v roce 2008 41,2%. „Pravicová“ vláda se chovala levicově a stát znovu vyrostl. Rozvrat ODS ilustruje nedávný vzorově socialistický návrh paní předsedkyně. I bez přičtení korupčních a dalších afér je zřejmé, že bývalá vlajková loď české pravice již není volitelná.

TOP09

Topka je stejně jako ODS zodpovědná za tragické počínání minulé vlády, možná dokonce ještě více, protože ministerstva financí (a sestavování rozpočtu) a práce a sociálních věcí byla pod její kontrolou. Je vůbec možné nazývat stranu, která v době krize posiluje stát a zvyšuje daně pravicovou? TOP09 také nadšeně podporovala různé zelené fantasmagorie jako biopaliva nebo fotovoltaika a srovnatelně rozumné projekty EU typu euroval. Kalousek se Schwartzenbergem ostatně podporovali už Lisabonskou smlouvu. Od té doby sice převlékli kabát, ale to u nich není nic neobvyklého. Kalousek by spolupracoval i s komunisty.

Je příznačné, že TOP09 vznikla oddělením křídla Lidovců, kteří jsou svou pragmatičností známý (byli ve vládě i za Husáka). Vzpomeňme také na plánovače Hegera, který by po lidovecku rád lidem určoval co mohou pít, zakazoval jim kouření v jejich vlastním podniku a jistě by přišel i s dalšími hříchy hodnými vymýcení. TOP09 tedy také ne, je ještě horší než ODS. 

ANO

Úspěšný podnikatel, který se postará, ať nám to tu šlape. To zní dobře, stát je přece firma nás všech, ne? Dobře to zní a dobře to i vypadá na billboardech, polích a tak. Asi proto měl Babiš v průzkumech slušnou podporu ještě než představil jakýkoli program. Stát ale firma není a rozhodně by tak neměl řízen. Stát se nemá snažit co nejvíc vydělat nebo růst, má umožnit občanům, aby se snažili o jejich vlastní cíle. Chránit je a zároveň jim při tom co nejméně překážet.

Stát jako podnik být řízen nemá, ale ANO by snadno podnikatelským projektem být mohlo, projektem s vynikajícím marketingem.

Babišovy podniky jsou největšími příjemci zemědělských dotací v ČR. Ročně prostřednictvím EU dostávají ze státního rozpočtu přes 3 miliardy korun. V roce 2010 se Babišovi navzdory prezidentskému vetu povedlo prolobbovat navýšení podílu bioložek v palivech ze 4,1 % na 6 %. „Ano, lobboval jsem za biopaliva. Volal jsem třeba některým poslancům. Nebojím se říkat své názory nahlas“, přiznal Babiš.  V roce 2012 stálo zvýšení podílu biosložek průměrného motoristu 500 Kč. Od člověka, který umí obratně využívat stát a EU ve svůj prospěch bych nečekal, že po vstupu do politiky na svoje zájmy abdikuje a začne se starat o blaho občanů.

Mimochodem ani ty dotace z EU  nejsou nic skvělého. Zaplatí je sice z větší části jiní, ale pomohou jen těm, kteří je obdrží, tedy těm, kteří v tom „umí chodit“. Křiví trh. Špatně fungující firma, která dostane dotaci přežije na úkor dobře fungující nedotované společnosti, která zkrachuje. Na trhu se pak udržují bez dotací nekonkurenceschopné podniky. Nikdo by se neměl divit a už vůbec ne tleskat, když chce Babiš prosazovat podporu českých (jeho) potravin.

Podnikání by mělo být závislé na přízni spotřebitelů, nikoli politiků a úředníků, pak by zmizela i korupce. Je třeba přetrhat vazby mezi byznysem a politikou. Babišovu směsku různorodých osobností s velice flexibilní politickou orientací tedy opravdu ne. Potřebujeme politiky, kteří by mohli s Miltonem Friedmanem říci „I´m pro-market, I´m not pro-business“.

Velké strany ne. Kdo zbývá? S Japoncem proti cikánům nezní úplně špatně, jeho program má řadu pozitivních bodů (snižování daní, zjednodušení podnikání, dluhová brzda), ale Tomio je trošku paternalista (státní internet, státní kontrola strategických podniků, „potravinová soběstačnost“ atd.) a sázet na stranu jednoho člověka je riskantní. Názory mění a měnit bude.

Podobný případ je blok Hlavu vzhůru. Má ještě lepší program než Úsvit (euroskepticismus, proti dotacím), ale Jana Bobošíková se zdá být ještě méně důvěryhodná než Okamura a jediné, co ji mohu doopravdy věřit, jsou ambice.

Sice bych dal oběma stranám před těmi velkými přednost, ale k volbám bych kvůli nim nechodil.

Existuje opravdu dobrá alternativa? Věřím, že ano. Sleduji ji a fandím ji už od jejího vzniku.

Je to Strana svobodných občanů. Prosazuje snižování daní, ale i rušení konkrétních úřadů a dotací, aby nedocházelo k zadlužování. Chce zamezit regulacím a nařízením ze socialistické EU a přijetí eura. Zrušit povinné přimíchávání biopaliv a dotace  tzv. obnovitelných zdrojů. Omezit moc politiků, aby nemohli svévolně zvyšovat daně a zadlužovat stát.

Kromě konkrétního programu nabízí na rozdíl od většiny ostatních stran také ucelenou filosofii. Svobodní věří, že člověk by měl mít právo rozhodovat sám za sebe a také nést odpovědnost za tato rozhodnutí. Jejich postoje vždy byly v souladu s touto myšlenkou a i jejich budoucí kroky lze podle tohoto klíče dobře odhadovat.

Stanovy Svobodných jsou zcela demokratické. Každý kandidát je volen členy, nikoli dosazován vedením strany. Se Svobodnými nejsou spojeny žádné skandály. Mezi Svobodnými je více ekonomických odborníků než ve všech ostatních stranách dohromady. Věřím, že naprostou většinu jejich členů spojuje oddanost liberálně pravicovým myšlenkách, nikoli touha po moci.

Bojíte se, že Váš hlas propadne? 5 % práh vstupu do sněmovny Svobodní skutečně překročit nemusí. Ani pak Váš hlas nebude k ničemu. Z několika důvodů:

Pomůžete Svobodným, vzrůst preferencí jim pomůže v příštích volbách.

Pomůžete české pravici. Volba „menšího zla“ ji posouvá doleva.

Pomůžete sami sobě. Váha volebního hlasu je natolik malá, že se jednotlivci chodit k volbám jen z materiálních důvodů nevyplatí (Ne, argument „kdyby to udělali všichni..“ nedává smysl. Rozhodujeme jen za sebe, ne za všechny.), proto je racionální volit v souladu s vlastním svědomím, pro dobrý pocit.

Když budeme volit menší zlo, bude zlo stále vítězit.

Myslíte, že hlas zahodili spíše ti, kteří v minulých volbách volili Svobodné nebo ti, kteří dali přednost ODS či TOP09?

Program svobodných za 90 sekund

Make love or war?

Dnešní článek začnu nadobyčejně pozitivně. Šimpanzí genom se od lidského liší méně než genom afrického slona od genomu slona indického! Skoro by se dalo říct, že člověk je třetím druhem šimpanze. Chování šimpanzů nám tak může napovědět, jaká je lidská přirozenost. Není však snadné rozhodnout, ke kterému ze dvou druhů šimpanzů se člověk blíží více - výzkumníci v tom nemají jasno.

Známější šimpanz učenlivý se nezdráhá použít násilí a intrik, aby dosáhl svých cílů. V rámci tlup se formují nestálé mocenské koalice a tlupy mezi sebou mohou vést krvavé války o území či samice. Naproti tomu mezi šimpanzi bonobo nebyl zaznamenán jediný případ zabití nebo znásilnění. Nevyužívají násilí, aby získali sex, ale sex, aby se vyhnuli násilí.

 Nesčetné příklady lidské krvelačnosti nahrávají podobnosti se šimpanzem učenlivým, lidské sexuální chování je bližší bonobům. Většina lidí se sice není schopna věnovat sexu čtyřicetkrát denně (u bonobů jde ale v průměru jen o čtvrtminutovky), ale oproti ostatním zvířatům je lidský apetit úctyhodný. Průměrný savec prožije pohlavní styk dvanáctkrát za život, člověk asi tisíckrát. Lidský sex se podobně jako u bonobů neomezuje jen na období ovulace a běžně nabývá nejrůznějších forem vylučujících početí potomka. Z toho lze odvodit, že funkce sexu není pouze rozmnožovací, ale také společenská. Sex posiluje vazby mezi partnery. Naši předkové měli podle některých výzkumníků více sexuálních vztahů zároveň, ale zároveň nespali s neznámými lidmi. Nahrávala tomu skutečnost, že žádní neznámý lidé nebyli v dosahu. Sex posiloval soudržnost tlupy. Všichni členové měli dostatek, a tak nebyl důvod ke sporům.

Nabízí se otázka, nakolik přirozená je monogamie. Jedním z hlavních účelů monogamie je zajištění otcovství. Nemělo by proto překvapit, že se donedávna týkala jen žen, resp. vdaných žen. Tresty za cizoložství se v bibli ani jinde netýkaly sexu pána domu s otrokyní nebo prostitutkou, ale pouze nevěry manželky. Ta totiž byla v podstatě součástí majetku manžela a z tohoto titulu byla nedotknutelná.

Žárlivost mi vždy připadala právě jako projev majetnictví spíš než lásky. Pokud někoho máme rádi, měli bychom chtít, aby se měl dobře, ne? Myšlenka neomezujících vztahů je mi už delší dobu sympatická, i když jsem si myslel, že žít podle ní je dost náročné. Žárlivost dává z antropologického hlediska smysl, může chrání před kukaččími dětmi a ženy před hrozbou ztráty ochránce rodiny. V době antikoncepce a dalších vymožeností její efekt ztratil význam, ale snadno by mohla být zakódována hluboko do lidské přirozenosti. Příběh zakořeněné žárlivosti sice dává smysl, ale jak jsem naznačil výše, podle některých výzkumníků nemusí být pravdivý. Monogamie může být naučenou normou a žárlivost jen výrazem nejistoty a strachu ze ztráty.

Tak či tak není žití v polyamory snadné. Vyžaduje vysoké sebevědomí - někdy nebudete na prvním místě pro toho, kdo je (momentálně) na prvním místě pro vás a někdy nebudete tak žádaní jako někdo jiný. Z toho ale ještě nevyplývá, že je náročnější než klasický monogamní vztah nebo že se o něj i přes obtíže nevyplatí usilovat.

Tak nějak to bylo

Už zase vznikly nějaké spory
O to co jsem vlastně zač
A co to mám za názory
Nad pípou visí zatykač

Visací zámek, Zatykač

Za poslední rok a pár měsíců se mi život převrátil vzhůru nohama. Už pár týdnů mám pocit, že je správný čas si v obrysech zrekapitulovat běh událostí a zamyslet se nad tím kdo jsem byl, co jsem chtěl, kam jsem se posunul a jak bych měl pokračovat (Pár týdnů se protáhlo na měsíce. Lezlo to ze mě jak z chlupatý deky.).

Bolest, kterou teď cítím, je štěstí, které jsem předtím prožil. Taková jsou pravidla.

C. S. Lewis

Vždycky jsem věděl, že jsem divnej a nedá se říct, že by mi to vadilo. Kdo by chtěl bejt normální?! Jak říká jeden dobrý kamarád. Míru v jaké jsem byl od zvyklostí „normálního světa“ ve své bublině izolován jsem si plně uvědomil až nedávno.

Nepovažoval jsem se za zvlášť šťastného člověka, ale byl jsem v pohodě a množství štěstí a radosti, které jsem prožíval jsem rozhodně neuměl docenit. Člověk si zpravidla mnohem více cení relativních posunů než absolutního stavu věcí. Navíc bohužel nejsem z těch, co by se z úspěchů a nových radostí dokázali těšit dlouho, nebo jsem nebyl. Pořád můžu doufat, ne?

Asi od devetenácti mi peníze nedělaly starosti. Karty mi i přes nabubřele flákačský přístup (flákačství bylo největší slabinou celé mojí malé komunity, nabubřelost ho podporovala) spolu s podporou rodičů umožnily platit relativně vysoké nájemné, jezdit po světě a téměř se nestarat kolik utratím. Nikdy jsem nebyl spotřební typ člověka, takže většina výdajů byla spojena s výlety, hospodami atp. Školu jsem navzdory podobnému přístupu jaký jsem měl k pokeru zvládal poměrně snadno. S druhou školou jsem se musel začít trochu snažit, ale rozhodně bych se neoznačil za dříče - kromě dnů a zejména nocí těsně před zkouškami. Často jsem si neodpovědnost, která mi umožňovala stěží pochopitelné riskování u mnoha zkoušek včetně státnic, vyčítal, ale vzhledem k tomu, že jsem díky talentu a štěstí vždy nějak proplul, zůstalo jen u vyčítání.

Naprostou většinu času jsem trávil jen s několika kamarády. S některými z nich jsem také bydlel. Probral jsem s nimi sice spoustu zajímavých myšlenek, ale přemýšlivost nebyla to hlavní, co nás spojovalo. Myslím. Zažili jsme toho spolu dost, sdíleli problémy a mnohokrát si vzájemně pomohli. Někdy to samozřejmě zaskřípalo, ale byli jsme si velmi blízcí. Dalším významným faktorem, který nám byl společný bylo experimentování s drogami. Později mě od části z nich drogy spíše vzdalovaly, pravidelné užívání mi nebylo sympatické (hulení se samozřejmě nepočítalo, ehmehm) a hovory se k tématu stáčely až příliš často.

Pak tu byla ona. Nejdřív znamenala „jen“ skvělej sex, ale brzy se stala součástí komunity i i přítelem. Byla krásná a zbožňovala mě. Většinou J S několika přestávkami jsme spolu vydrželi víc než čtyři roky. Vyrostli jsme vedle sebe. Naivní živelná holčička, kterou rozesmál i kousek čokolády a zcela jiným způsobem naivní, zamyšlenej kluk, co neuměl bez nehody přemístit ani hrnek čaje, si toho dokázali dát i vzít překvapivě hodně.

Neuměl jsem vnímat emoce a ona je nedokázala vysvětlit. Nastěhovali jsme se k sobě, ale vlastně jsme si nerozuměli. Navzdory snaze se problémy hromadily. Nás vztah nebyl zrovna klidný, několikrát jsme se rozešli a nečekali na usmíření, ale bylo mezi námi hluboké pouto. Jeho síla nás nejednou překvapila.

Často mi připadalo, že potřebuju nový impuls, ale vlastně jsem si neměl  na co stěžovat: Dařilo se mi ve škole i v koníčkách a měl jsem dost peněz. Vztah sice přinášel i množství negativních emocí, ale divoká rozmanitá vášeň a téměř absolutní důvěra je snadno převážily. Podobnou důvěru jsem sdílel i s přáteli, byli jako rodina. Jen bez tabu. Byl jsem rádce i vzor, šířil zásady svobody, upřímnosti a dobra. Věřil jsem, že okolí prospívám. Dokonce mi to sami říkali a já na to byl hrdej. Bylo to fajn.

Špatný dny
není komu facku dát
všechno se sype najednou
Špatný dny
měl bys chuť se s někým prát
a vlastní sny tě podvedou

Arakain, Špatný dny

Na flákačskou nabubřelost jsem doplatil až v posledním semestru ekonomky. Vybral jsem si náročné téma diplomky a začal ji psát až měsíc před deadline. S vypětím sil se mi ji sice podařilo dokončit, ale vedoucímu se dostala do rukou na poslední chvíli a nebyl zrovna nadšený. Váhal jsem, zda se nepokusit o obhájení práce i přes jeho odpor, ale vzhledem ke kuriózně vyhlížejícímu plánu pokračovat na doktorát jsem to zavrhl. S dobrovolným odložením práce o semestr bych neměl problém, tohle znamenalo první opravdový studijní neúspěch. Zklamal jsem se.

S ní jsme se blížili k dalšímu rozchodu. Společné víkendy stále byly příjemné, ale přestávaly být naplňující. Výjimečně měly jinou náplň než hulení a sex. Vůbec to nezní špatně, ale čím dál více bás stravoval stereotyp. I když se vztah často udržel jen díky němu, stával se sex téměř doplňkem hulení, než aby tomu bylo naopak. Cítil jsem stagnaci a potřeboval změnu. Formu, v jaké později přišla, jsem si představit nedokázal.

Sesypala se. Snažil jsem se ji být oporou, ale nechtěl jsem slibovat, čemu jsem nevěřil. Můj přístup nejlepšího kamaráda, který s Tebou sice spí, ale už nevěří, že vztah má budoucnost (Sama říkáš, že to víš, jen Tvoje city ne.) jen přiléval olej do ohně. Opravdu jsem se snažil, ale připadalo mi, že je prostě labilní a já toho moc nezmůžu. Byl jsem idiot a jak to u idiotů bývá, neuvědomoval jsem si to.

Po návratu z nevyhraného, ale slušně odehraného turnaje mě čekala oslava narozenin. Nový přátelé se na ní poprvé setkali s částí těch starých. Překvapili mě balónky, dostal jsem nečekaný krásný dárek a dokonce dort. Už v tu dobu byla nesvá, dort nepekla ona a cukrářka ji znervózňovala už dřív. Brzy se ukázalo, že silná antidepresiva se nevyplatí kombinovat dokonce ani s rekreačními drogami. Nestalo se sice nic „zásadního“, ale oslavu jsem si užít nedokázal.

Další týdny přinesly pokračování užívání zhoubné směsi (Upozornil jsem ji? Varoval? Ano. Měl jsem udělat víc? Rozhodně. Nevěděl jsem ale jak na tom doopravdy byla, ani jak silné léky bere a nemám rád omezování.) a pár skutečných kroků do strany. Přestávala to být ona. Čekala mne mrazivě nechápavá upřímnost, nejčernější všezpochybnijící lež, čarovná intuice i vzrušující zoufalá zloba, která zbavuje zábran. I potom jsme byli spolu. Zdráhal jsem se přijmout, co se dělo, jakoby se mi to jen zdálo. Chtěla abych ji trestal. Smála se. Byla to ona? Nemohl jsem spát a hulil tak, že další jointy neměly efekt. Nakonec v slzách odjela. Chvíli čekala za rohem jako tolikrát, ale já nepřišel. Bylo to jiné a změnilo to i mě. Občas mi psala. Někdy zničeně, že nic nechápe a jinde zvesela se zraňujícími detaily a perverznějšími návrhy než obvykle. Přestali jsme komunikovat.

Den nebo dva po jejím odjezdu mě čekaly přijímačky na doktorát. Spletl jsem si budovu konání, ale i s 2/3 času se mi je podařilo udělat. Naštěstí, trocha smyslu se hodila.

Jeden z blízkých mě zradil a i další vztahy se ochladily. Nebyl jsem sám, kdo procházel horším obdobím. Viděl jsem, že skutečná upřímnost vyžaduje vnitřní sílu a schopnost vidět sám sebe bez příkras a berliček, vyžaduje přijmout nepříjemné. Něco, čeho není schopen každý. „Genialita, to je dokonalá objektivita, schopnost chovat se čistě nazíravě, být jasným okem světa, a to nejen na okamžik, nýbrž na tak dlouho, aby bylo možno nazřené opět zformovat.“ Připadalo mi, že vidím jasněji, ale už se to nezdálo užitečné. Byl jsem sám.

I've been loved, and I've been used

Cut wide open, scarred and bruised, I'm unbreakable

Everlast, Friend

  

Příštích pár dlouhých dnů jsem strávil v zombie módu. Dokola jsem sledoval videa na youtube, hulil a utápěl jsem v lítosti, rozčarování a zlobě. Zlobu jsem měl nejraději, alespoň motivovala k aktivitě. Bylo ji třeba někam zaměřit.

Pustil jsem se do sportu, při námaze není prostor pro přemýšlení a dobrá kondice a pocit z těla se promítají do všech činností. Začal jsem běhat a častěji chodit do posilovny. Než tělo odmítlo spolupracovat, dělal jsem první nebo druhé každý den, někdy dvakrát.

Chuť prát se vydržela a v Poděbradech jsem měl dobré vzory. Jakmile začal nábor nováčků, přihlásil jsem se proto na MMA. Fungovalo to, sport přinášel úlevu i radost. Alespoň na chvíli.

„Kariéru“ jsem měl díky doktorátu jasně nalajnovanou. Zpočátku jsme se jen flákali, ale i nicnedělání bylo podstatně zábavnější než pozdější úkoly. Říkal jsem si, že těch prvních pár zbytečných měsíců prostě musím přečkat.

Oblast, která vyžadovala největší úsilí byla životní filozofie. Zdálo se, že přímost a důvěra selhaly, maně jsem je nahradil pohodlnou arogancí. Bylo to sice jednoduché a funkční řešení, ale nemohlo mi přinést štěstí. Kromě toho jsem se arogance už nějaký čas snažil zbavit. Nikdy jsem si příliš arogantní nepřipadal, ale když mě několik blízkých nezávisle na sobě upozornilo, že se jim vysmívám a mluvím s nimi jako s idioty, začal jsem mít pochyby.

Rozhodl jsem se být aktivnější - míň se flákat a dělat více smysluplného. Navzdory spoustě řečí a rad se moje okolí nevyvinulo dobře. K jejich i mojí smůle. Říká se, že člověk je průměrem jeho pěti nejbližších. Jistě to neplatí doslova, ale vliv okolí na to, kdo jsme a kam směřujeme je docela snadné zpozorovat. Povedlo-li by se mi okolí zlepšit, mělo by zpětně lepší vliv i na mě. Lepším vzorem jsem mohl a měl být hlavně v činech, slov bylo dost.

Samozřejmě se ze mne ze dne na den nestal pracant, ale snažil jsem se. Psal jsem si podrobné rozvrhy a marně se je snažil dodržovat. Díky tomu jsem trávil více času ve společnosti a méně ve vlastní hlavě, což mi prospívalo.

Zloba se pomalu zmírňovala, ale nejistotu ohledně toho jak přistupovat k lidem jsem cítil stále. Paradoxně mi to pomohlo. Nejistota mi umožnila větší otevřenost. Párkrát se mi podařilo objevit překvapivě dobré stránky i na těch, které bych dříve zavrhl už na základě prvních dojmů.

Četl jsem o tom jaké vlastnosti by měly mít dlouhodobě fungující vztahy, jak osobní, tak v podnikání a najednou mi to došlo. Díval jsem se na minulost a začínal rozumět. Pochopil jsem ji. Musel jsem si přiznat spoustu chyb, ale přesto to bylo příjemné, osvobozující. Svět zase dával smysl.

Stále se snažila, abych byl spokojený. Tomu byl podřízen společně trávený čas. Měli jsme pocit, že je to jediná možnost, že bychom se jinde než v posteli nebo u jointa nudili. Hrál jsem karty a ona u mě seděla. Téměř se nestávalo, že bysme dělali něco, do čeho by se mi nechtělo. Svojí radost odvozovala od mé, chyběla rovnováha. Nikam jsme nechodili a nechali vztah vyhnít.

Dělala pro mne, co mohla. Snažila se být taková, jakou bych ji chtěl. Já to neocenil, nebo jen málo a když tím trpěla, měl jsem ji za labilního blázna. Když měla problém, tak mi většinou připadalo, že plácá nesmysly a nebál jsem se jí to dát najevo. Vycházela z pocitů a neuměla dobře argumentovat. Pro mě nic jiného než logika neexistovalo, a tak pro ni spory byly zpravidla předem prohrané. Nechtěl jsem být zlý, ani získávat výhodu, jen jsem nechápal. Dodnes mě mrzí, jak jsem ji trápil, ale na druhou stranu jsem tehdy asi neměl jinou možnost. Snažil jsem se jednat správně, být ji oporou, ale byl jsem slepý. Její problémy pro mne byly nesmyslné a proto nereálné.

Odpustil jsem jí. Ne proto, že jsem chtěl a potřeboval to, ale proto, že jsem musel. Pochopil jsem, co se v ní dělo a co jí dohnalo na okraj. Pár jizev zůstalo, ale neměl jsem právo se zlobit.

Ozval jsem se jí. Ona to zkusila už dřív, ale nedopadlo to dobře. Snažil jsem se komunikovat uměřeně, ale dokázala poznat, co cítím. Tentokrát to bylo jiné. Proměnu jsme oba cítili už po několika větách. Pořád to bylo náročné, ale pochopení zmírňovalo bolest obou stran. Chtěli jsme se vidět a všechno probrat. Nevěřila, že bych za ní přijel do Prahy. Častěji jezdila ona za mnou, ale i tak jsem si říkal, že ji selektivní paměť připravila dost neobjektivní představu. Mozek se nám snaží pomoct, abychom se s minulostí snáz srovnali, a tak po rozchodu zdůrazní negativa a to hezký zakryje. Když ho necháte.

Příjezd byl zvláštní, protože mi tak nepřipadal. Necítil jsem nervozitu - jako bych se nevracel po měsících, ale po dnech. Už ve dveřích jsem to znovu cítil. Jako bychom se vrátili do prvních měsíců vztahu, ale zároveň se znali víc než kdy dřív. Uvědomili jsme si příčiny problémů, i to, že za nimi nebyl záměr. Zůstal jsem celý víkend, užili jsme si to a byli si bližší než kdy dřív. Musel jsem si to zapsat do deníčku a ona mi poslala ten její, dodnes jsou zápisky velice působivé.

Odjíždět se mi nechtělo. Znovu jsem ji miloval, ale rozum mi říkal, že se k sobě vrátit nemůžeme. Viděl jsem, že je šťastná a snahou o návrat bych ji vystavil příliš velkému riziku. To, že se máme rádi neznamená, že spolu dokážeme být. Kromě toho by mi pár dalších vztahů jistě prospělo. Chyběla mi, ale usínalo se líp.

Chtěl jsem se stát učitelem, výzkumníkem a sázkařem. Tím prvním, abych se rozvíjel a přispěl k šíření myšlenek svobody, tím druhým kvůli penězům v první řadě a zábavě v druhé. Zdálo se to jako dobrý plán, ale i sázení mě zklamalo. Po měsících vysokých výdělků se přestalo dařit. Příliš jsem riskoval a musel začít rozspouštět úspory. Nějakou dobu jsem pokračoval dle původního plánu. Chodil do školy, sázel, sportoval. Moc volnýho času nzebývalo, a tak jsem vztahovou oblast neřešil (Mimochodem opakující rady typu „ono to přijde samo“ se pro asociály opravdu nehodí.). Ani se mi nechtělo. Zároveň jsem si ale až příliš často říkal, že bych měl. Párkrát jsem se k oslovení přinutil, ale výsledky nestály za řeč.

Tuhle starost brzy nahradil akutnější problém. Výnosné časy sázení se nevracely, i když jsem mu věnoval dost času. Začalo mě to otravovat. Omezil jsem ho proto jen na víceméně rekreační sázky na MMA. Ani v doktorátu jsem pokračovat nechtěl. Byla to nuda a nic mi nedával, na zlepšení jsem čekal už dost dlouho. Kromě toho jsem ve starších kolezích neviděl zrovna inspirující vzory. Nájem se ale sám nezaplatí. Odstěhoval jsem se domů, abych ušetřil a našel si místo bookmakera. Po bookmakerech ale velká poptávka nebyla. Jednoho sháněl Tipsport, ale přes relativně dobrý pocit z pohovoru to nevyšlo.

Paralelně jsem se vrátil k pokeru. Nepřipadal mi perspektivní, ale jako brigáda mohl posloužit dobře. Poker a cvičení, tak by se dal shrnout čas, co jsem trávil a stále ještě trávím v Koutech. Nikdy jsem nebyl silnější, nebyl v lepší v kondici a jestli můžu soudit, tak ani nevypadal líp než teď. Nikdy jsem nevydělával víc peněz. Mám auto, úspory a příjem, o kterém bych si v Tipsportu, bance, nebo i u Janečka, kam jsem se také málem dostal, mohl jen nechat zdát. Úplně sám tu nejsem, je tu brácha, pár dobrých kamarádů (Většina z nich byli původně jen jeho kamarádi, ale to už mě nějakou dobu netrápí.) a dobrej MMA klub.

Přesto musím pryč. V Koutech se mi nežije špatně, ale dal bych přednost vlastnímu bytu. Asi s ním bude o něco víc práce, ale já prostě týmovou práci nezvládám a často je mi nepohldlná samotná společnost. To ale není hlavní důvod stěhování. Potřebuju holku/y a myslím, že seznamování pro mě bude v Praze mnohem jednodušší. Snáz tam najdu svojí cílovku a hlavně bude kam a s kým chodit.

Nečekal jsem to, ale jedna slečna mě zaujala i tady. Což je fajn, protože jsem zájem už dlouho necítil a bál jsem se, jestli mi v něm něco stále nebrání. O něco míň fajn je, že já ji tolik nezaujal. Párkrát jsem se choval dost divně a měl i trochu smůly, je se z čeho ponaučit. Strávil jsem s ní pár příjemnejch chvil a navzdory neúspěchu jsem si ji oblíbil. Od Kout jsem rozhodně dostal víc než jsem čekal.

Aby mě Praha nezklamala, musim se hlídat. Neflákat se, aby mi neunikalo, to co opravdu chci – je toho dost. Chodit na seberozvojový aktivity a ven. Vím, že se do toho budu muset trošku nutit. Nepřehánět to s hulenim, je to pro mě nejnebezpečnější droga. Přináší odpočinek a nový myšlenky, ale taky vede k flákání a zapomínání alternativní zábavy. Práci už hledat nebudu, poker jede a potřebuju svododu. Chci chodit ven, oslovovat holky, vést zbytečný intelektuální diskuze, scházet se inspirativníma lidma, učit se nový věci, bejt sám. Čeká mě dobrodružství.

There'll be days
When I stray
I may appear to be
Constantly out of reach
I give in to sin
Because I like to practice what I preach
I'm not trying to say
I'll have it all my way
I'm always willing to learn
When you've got something to teach
And I'll make it all worthwhile
I'll make your heart smile 

                                                              Depeche Mode, Strangelove

2 básničky

Prodleva

Přede mnou další z propastí
a nohy zvedám těžce.
Pochyby - kosti zachrastí,
že dál se mi už nechce.



Mlha jak v kotli babice
v jejím jícnu se vaří.
Tiše se vkrádá deprese,
i když je to tak snazší.

Vždyť krutá světla palice,
jak čas nesoucí stáří,
rozráží krustu, v které se
plané naději daří.



Mžikám, zda v mlze zahlédnu
smělé zázraků blesky.
To kvůli nim jsem utáhnul
na těžkých botách přezky!



Hrdě jsem kráčel po cestě,
kterou jsem sobě zvolil,
aby pády i výšiny
byli mé vlastní plody.

Kolik už blesků falešně
blikalo září modly,
než světla žhář je proměnil
jen v na hladině kruhy.



Přec je ubohé zůstat stát,
zradil bys tak sám sebe.
Tvůj plamen musí jasně plát,
zvlášť když samota zebe.






Ambice

Přišel jsi zpátky, na pár chvil.
Po cestě, která nemá nemá cíl
a svítí na ní slunce.

Nepřemýšlel jsi jaký být.
Koupil sis radost, mír a klid,
abys ošálil srdce.

Na rozcestí Tě čekají, ač měly zůstat skryty,
myšlenky, které odmítáš a znesnadňují žití.
Zastavil jsi se prudce.

Přestaň už trapně otálet a vyraž, starý brachu!
To po čem toužíš skrývá se, vždy až na konci strachu.
Tak povol pěsti přece.