Danajský dar objektivity

Nedávno se mi přítel, kterého si velmi vážím zejména pro jeho charakter, svěřil, že v poslední době pochybuje právě o své morálce. Jeho pochyby podkládal skutečností, že ve společnosti sklouzl k útočení místo argumentu a necitlivým posměškům - jako všichni ostatní.

Myslím, že zvláště mezi přáteli může legrace být i útočnější, aniž by trpěly něčí city, ale na takovou banalitu by bylo článku škoda. Za pozastavení stojí kamarádova schopnost sebekritiky a přiznání si možného selhání. Naprostá většina lidí by si na jeho místě sporné jednání omluvila jako legraci (nezávisle na tom, zda-li by jí opravdu bylo) nebo by se skryla za skupinovou odpovědnost. Prostě se to dělo, já se k tomu jen přimotal. Místo slovního útočení lze samozřejmě dosadit i jiné, odsouzeníhodnější chování.

Schopnost lidí omlouvat si cokoli, co posrali a věřit čemukoli, co se jim hodí, mě už pěkných pár let fascinuje. Myšlenky ohledně možností lidského sebeklamu (Jeho míra může dokonce reagovat na pobídky!) mi pomohl ujasnit zejména ekonom Bryan Caplan. Mimochodem, stejně jako můžeme na základě znalostí o lidském myšlení (oblast psychologie) odvozovat lidské jednání, můžeme z jednání (oblast ekonomie) odvozovat jeho myšlenkové podklady. Dedukce/indukce.

Sám sebe jsem nikdy za skvělého nepovažoval. Vždy jsem cítil, že bych mohl být pracovitější a uvědomoval jsem si řadu nedostatků. Pokud jsem si v některé oblasti důvěřoval, bylo to spíše proto, že jsem ostatní považoval za horší (nedostatky jsem viděl i u nich, často ve větší míře) než sebe za bezchybného.

Tím nechci říct, že bych se vůbec neklamal, jen méně než jiní. Na schopnosti objektivity si zakládám, a tak jsem se ji snažil rozvíjet. Věřím, že jsem jí dnes blíže než před lety. Přiznat nedostatek místo jeho omlouvání vyžaduje vnitřní sílu. Lháři tak nemusí být pragmatici, ale jen slaboši - dost možná neumí být upřímní ani sami k sobě. Schovávačky mohou, a snad by i měly, vyvolávat více studu než slabost samotná - její přiznání je krokem správným směrem a tedy i důvodem k hrdosti.

Další podmínkou objektivity je uvědomování si vlastních možných motivací. "Připadá mi jako zmrd, ale třeba mu jen závidím.... Co když mi připadá fajn jen proto, že mi vyjadřuje sympatie?" Emoce snadno podléhají tomu, co se nám (ne)hodí a jejich rozumová korekce vyžaduje námahu, kterou je málokdo o/schopný vynaložit.

Objektivita je náročná. Objektivita přibližuje k pravdě a umožňuje pracovat na nedostatcích. Díky objektivitě jsi menší píča (spíš přijmeš vlastní odpovědnost, jsi férovější k druhým). Objektivitu mám rád. Proč jsem ji tedy nazval danajským darem?

Objektivnější náhled na sebe samého snižuje životní spokojenost.

"Your wildly inaccurate self-evaluations get you through rough times and help motivate you when times are good. [Research shows] that people who are brutally honest with themselves are not as happy day to day as people with unrealistic assumptions about their abilities.

At one end is a black swamp of unrealistic negative opinions about life and your place in it. At the other end is an overexposed candy-cane forest of unrealistic positive opinions about how other people see you and your own competence. Right below the midpoint of this spectrum is a place where people see themselves in a harsh yellow light of objectivity. Positive illusions evaporate there, and the family of perceptions mutating off the self-serving bias cannot take root. About 20 percent of all people live in that spot, and psychologists call the state of mind generated by those people depressive realism*. If your explanatory style rests in that area of the spectrum, you tend to experience a moderate level of depression more often than not because you are cursed to see the world as a place worthy neither of great dread nor of bounding delight, but just a place. You have a strange superpower — the ability to see the world closer to what it really is. Your more accurate representations of social reality make you feel bad and weird mainly because most people have a reality-distortion module implanted in their heads; sadly, yours is either missing or malfunctioning."

20% z nás prý trpí depresivním realismem. Poruchou (sic!) znemožňující vytváření pozitivních iluzí, usnadňujících snášení životních strastí. Více zde. Neobjektivita sice vede k horším rozhodnutím* a nefér jednání k okolí, ale je příjemná. Čím méně chápeme, tím snáze se umíme zmást. Nepohodlná nejistota je daní za inteligenci.

Co s tím? Radostné otupění nebo být na výši a trpět? Máme na výběr? Zvolil bys nepříjemnou pravdu, nebo příjemnou iluzi? Hluboká otázka, ke které se stále vracím a sveřepě volím první možnost, když mám šanci. Je to věc hodnot a vkusu.

Je smyslem života jen štěstí? V nejširším smyslu je nutno souhlasit s Einsteinem. Zajistí však pouhé prožívání pocitu štěstí klidný pohled do zrcadla a spokojené usínání? Pokud jste si jisti pozitivní odpovědí, doporučuji heroin. Nemusí to být nerozumná volba, ale sám potřebuji i něco jiného. Růst, pocit, že se stávám svou lepší verzí. Každému, co jeho jest.

Raději než lásku, než peníze, než slávu, dejte mi pravdu.

                                                                        H. D. Thoreau

Má můj obdiv.

*V článku píší, že naši předkové, kteří se přeceňovali byli oproti těm objektivním ve výhodě. Objektivně totiž mohlo být příliš nebezpečné vše, a tak objektivní nedělali nic a zaostávali. To nedává smysl. Pokud by se po objektivním zhodnocení vyplatilo té které činnosti vyhnout, ti kdo by se jí nevyhnuli by v průměru museli ztrácet. Spíše by to mohlo být tak, že mezi těmi, co riskovali, byli jak ti, kterým se zadařilo, tak ti, kterým ne. Ačkoli byl risk v průměru nevýhodný, ti kteří měli štěstí se rozmnožili. Sebepřeceňující gen se předal, navzdory tomu, že vedl k v průměru nevýhodným rozhodnutím.

Klatba

Před necelým rokem jsem zde ve zkratce popsal změny v přístupu k lidem, pro které jsem se o něco dříve rozhodl. Zvolil jsem si větší otevřenost a toleranci, dávat lidem šanci. Nedat na intuici, která podstatné části z nich rychle přisoudila přetvářku, povrchnost nebo rovnou zmrdství. Snažil jsem se nejdříve doopravdy pochopit a až potom soudit. Doporučují to humanistické návody k životnímu štěstí, můj osobnostní profil a navrch se to prostě zdá rozumné.

Za určitých předpokladů. Prvním z nic je nezanedbatelná chybovost intuice. Intuice není dokonalý nástroj. K jejím výstupům nevede objektivní analýza, ale proces asociování. Díky tomu je rychlá a nevyžaduje velkou námahu. Stojí na dosavadních zkušenostech a znalostech z dané oblasti. Mohu tedy být velice přesný při intuitivním odhadu správných rozhodnutí u pokerového stolu a zároveň velice nepřesný při odhadu charakteru daného člověka.

Druhým je relativně nízký náklad neuposlechnutí intuice v případech, kdy je správná. I pokud má intuice označí zloděje jen s 25 % přesností (pouze jeden ze čtyř intuitivních zlodějů bude zlodějem skutečným), bude rozumné podezřelého či podezřelou nezvat na návštěvu. Sice mu/jí nejspíš křivdíte, ale pokud ne, riskujete ztrátu svých cennosti. Očekávaný náklad neuposlechnutí intuice by v tomto případě byl vysoký.

První podmínka se zdá být splněna. Mívám dost starostí sám se sebou, natož abych byl expertem na povahu jiných. Co když to ale není potřeba? Pokud je v populaci většina zlodějů, většinou se trefím i když budu tipovat zcela náhodně.

Netvrdím, že většina populace krade (no, i když... půllitry z hospod, supermarkety, "bonusy" při prodejních brigádách, ...), ale lžou a manipulují téměř všichni. Průměrný člověk lže 10-200krát denně (významný podíl zaujímají bílé lži typu "sluší ti to"), nový známý lžou v průměru třikrát už během prvních deseti minut rozhovoru. Už batolata fejkují pláč a pětiletí manipulují lichocením.

Je to vlastně přirozené. Lhaní se jedinci často vyplácí a může prospívat i spolupráci ve skupině (upřímnost nezřídka vede ke sporům) Zároveň ji však může podlamovat - na lháře se nelze spoléhat. Lež je tak součástí lidského evolučního vybavení, ale její odhalení tradičně provází odsouzení i tresty.

Sklon lhát někdy cítí snad každý z nás. Ne všichni mu však pravidelně podléhají. Nelhat vyžaduje charakter a manipulace je projev jeho nedostatku. Právě toho se týká i jedna nejuznávanější zásad dobrého jednání, Kantův kategorický imperativ:

Jednej tak, abys vždy používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.

Pokud lže, podvádí atd. většina populace a moje intuice je přesnější než náhodný výběr (nějakou zkušeností a analytickými schopnostmi disponuji, tak by to neměl být odvážný předpoklad), zklame mě intuitivní odhad jen málokdy. Z toho samozřejmě nevyplývá, že bych měl druhým lhaní přisuzovat bez rozmyslu, jen je dobré si uvědomit, jak často je to na místě.

Přejděme k podmínce číslo dva. Falešný smalltalk nepřináší rizika srovnatelná se zmiňovanou krádeží. Říci si "asi lže, ale třeba se pletu, tak počkám a nebudu prudit" je docela bezpečné a nikoho bych za podobný přístup neodsoudil.

Osobně však odmítám ztrácet čas s těmi, kdo se nezdráhají přetvářky a výmyslů. Pokud nemá být komunikace pouze tlacháním a vyměňováním si příjemných pocitů, vyžaduje alespoň základní důvěru. Jaký význam má sdělení jehož pravdivostí si nemohu být ani trochu jist?

To byl pragmatický argument pro vyhýbání se lhářům. Neméně podstatná mi připadá idealistická dimenze netolerance ke lžím. Pokud si myslím, že druhý lže a přitom s ním jednám stejně jako s těmi, kdo mluví pravdu, lhaní legitimizuji. Svým jednáním dávám najevo, že ho akceptuji a nemám s ním problém. Chci-li k šíření zásad dobra přispívat nejen slovem, ale i činy, musí to pro mě být problém. Neuposlechnutí správné intuice je nákladné.

Došel jsem k závěru, že bych z tolerance, kterou jsem si kdysi předepsal měl slevit. Připadá mi to správné a je mi to bližší. Krize mě dohnala ke změně a teď nacházím novou rovnováhu.

Proč právě teď? Co mě k tomu dohnalo? Přímá zkušenost, pozorování okolí, i fungování světa. Viděl jsem, že někteří lžou stále, i těm nejbližším. Při poznávání nových lidí jsem si všiml, jak rozšířené lhaní je. Někteří chtějí působit, že jsou lepší než ve skutečnosti, jiní nechtějí zklamat a pro opravdové pragmatiky je lež prostředek k dosažení libovolného cíle.

Přemýšlel jsem, jestli to tak bylo vždy a já si všiml až teď, nebo se klam ve společnosti šíří. Myslím, že od obojího trochu. Má bublina bývala užší a mezi karetními geeky nepotkáte mnoho dívek, zato spoustu introvertů. Introverti lžou méně než extroverti (a také to hůře umí) a zájem druhého pohlaví se zdá být primární motivací snah o hraní si na to, co je zrovna cool.

K rozšíření klamu přispívá nejen lidská přirozenost, ale také současná marketingová kultura. Je třeba se prodat, zavděčit. Facebook coby nedílná součást většiny mladých životů není jen chatovacím programem a prostředkem k usnadnění attention whoreingu, ale také sebeprezentačním představením, které módní klamy téměř vyžaduje (resp. jsou stádem odměňovány). Reklamní divadlo se pomalu stává samozřejmým i v osobní sféře. "Šťastnější z nás ještě udržují vztahy, ve kterých lze jako v posledním útočišti zažít vřelost, prostotu, pravdivost, život bez divadla a diváka, ale strategizování  plíživě proniká i do ložnic", obávají se levicový buřiči.

Navzdory jeho rozšíření a rostoucí akceptovanosti život ve lži odmítám. Rád bych přispěl k tomu, aby svět byl lepším místem a když ne svět, tak alespoň můj svět. Do velké míry si můžu si vybrat, kdo bude jeho součástí a co v něm bude normální. Odmítnutím falše demonstruji oddanost pravdě a kvalitu mého slova. Stačí nezavírat oči.