Klatba

Před necelým rokem jsem zde ve zkratce popsal změny v přístupu k lidem, pro které jsem se o něco dříve rozhodl. Zvolil jsem si větší otevřenost a toleranci, dávat lidem šanci. Nedat na intuici, která podstatné části z nich rychle přisoudila přetvářku, povrchnost nebo rovnou zmrdství. Snažil jsem se nejdříve doopravdy pochopit a až potom soudit. Doporučují to humanistické návody k životnímu štěstí, můj osobnostní profil a navrch se to prostě zdá rozumné.

Za určitých předpokladů. Prvním z nic je nezanedbatelná chybovost intuice. Intuice není dokonalý nástroj. K jejím výstupům nevede objektivní analýza, ale proces asociování. Díky tomu je rychlá a nevyžaduje velkou námahu. Stojí na dosavadních zkušenostech a znalostech z dané oblasti. Mohu tedy být velice přesný při intuitivním odhadu správných rozhodnutí u pokerového stolu a zároveň velice nepřesný při odhadu charakteru daného člověka.

Druhým je relativně nízký náklad neuposlechnutí intuice v případech, kdy je správná. I pokud má intuice označí zloděje jen s 25 % přesností (pouze jeden ze čtyř intuitivních zlodějů bude zlodějem skutečným), bude rozumné podezřelého či podezřelou nezvat na návštěvu. Sice mu/jí nejspíš křivdíte, ale pokud ne, riskujete ztrátu svých cennosti. Očekávaný náklad neuposlechnutí intuice by v tomto případě byl vysoký.

První podmínka se zdá být splněna. Mívám dost starostí sám se sebou, natož abych byl expertem na povahu jiných. Co když to ale není potřeba? Pokud je v populaci většina zlodějů, většinou se trefím i když budu tipovat zcela náhodně.

Netvrdím, že většina populace krade (no, i když... půllitry z hospod, supermarkety, "bonusy" při prodejních brigádách, ...), ale lžou a manipulují téměř všichni. Průměrný člověk lže 10-200krát denně (významný podíl zaujímají bílé lži typu "sluší ti to"), nový známý lžou v průměru třikrát už během prvních deseti minut rozhovoru. Už batolata fejkují pláč a pětiletí manipulují lichocením.

Je to vlastně přirozené. Lhaní se jedinci často vyplácí a může prospívat i spolupráci ve skupině (upřímnost nezřídka vede ke sporům) Zároveň ji však může podlamovat - na lháře se nelze spoléhat. Lež je tak součástí lidského evolučního vybavení, ale její odhalení tradičně provází odsouzení i tresty.

Sklon lhát někdy cítí snad každý z nás. Ne všichni mu však pravidelně podléhají. Nelhat vyžaduje charakter a manipulace je projev jeho nedostatku. Právě toho se týká i jedna nejuznávanější zásad dobrého jednání, Kantův kategorický imperativ:

Jednej tak, abys vždy používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.

Pokud lže, podvádí atd. většina populace a moje intuice je přesnější než náhodný výběr (nějakou zkušeností a analytickými schopnostmi disponuji, tak by to neměl být odvážný předpoklad), zklame mě intuitivní odhad jen málokdy. Z toho samozřejmě nevyplývá, že bych měl druhým lhaní přisuzovat bez rozmyslu, jen je dobré si uvědomit, jak často je to na místě.

Přejděme k podmínce číslo dva. Falešný smalltalk nepřináší rizika srovnatelná se zmiňovanou krádeží. Říci si "asi lže, ale třeba se pletu, tak počkám a nebudu prudit" je docela bezpečné a nikoho bych za podobný přístup neodsoudil.

Osobně však odmítám ztrácet čas s těmi, kdo se nezdráhají přetvářky a výmyslů. Pokud nemá být komunikace pouze tlacháním a vyměňováním si příjemných pocitů, vyžaduje alespoň základní důvěru. Jaký význam má sdělení jehož pravdivostí si nemohu být ani trochu jist?

To byl pragmatický argument pro vyhýbání se lhářům. Neméně podstatná mi připadá idealistická dimenze netolerance ke lžím. Pokud si myslím, že druhý lže a přitom s ním jednám stejně jako s těmi, kdo mluví pravdu, lhaní legitimizuji. Svým jednáním dávám najevo, že ho akceptuji a nemám s ním problém. Chci-li k šíření zásad dobra přispívat nejen slovem, ale i činy, musí to pro mě být problém. Neuposlechnutí správné intuice je nákladné.

Došel jsem k závěru, že bych z tolerance, kterou jsem si kdysi předepsal měl slevit. Připadá mi to správné a je mi to bližší. Krize mě dohnala ke změně a teď nacházím novou rovnováhu.

Proč právě teď? Co mě k tomu dohnalo? Přímá zkušenost, pozorování okolí, i fungování světa. Viděl jsem, že někteří lžou stále, i těm nejbližším. Při poznávání nových lidí jsem si všiml, jak rozšířené lhaní je. Někteří chtějí působit, že jsou lepší než ve skutečnosti, jiní nechtějí zklamat a pro opravdové pragmatiky je lež prostředek k dosažení libovolného cíle.

Přemýšlel jsem, jestli to tak bylo vždy a já si všiml až teď, nebo se klam ve společnosti šíří. Myslím, že od obojího trochu. Má bublina bývala užší a mezi karetními geeky nepotkáte mnoho dívek, zato spoustu introvertů. Introverti lžou méně než extroverti (a také to hůře umí) a zájem druhého pohlaví se zdá být primární motivací snah o hraní si na to, co je zrovna cool.

K rozšíření klamu přispívá nejen lidská přirozenost, ale také současná marketingová kultura. Je třeba se prodat, zavděčit. Facebook coby nedílná součást většiny mladých životů není jen chatovacím programem a prostředkem k usnadnění attention whoreingu, ale také sebeprezentačním představením, které módní klamy téměř vyžaduje (resp. jsou stádem odměňovány). Reklamní divadlo se pomalu stává samozřejmým i v osobní sféře. "Šťastnější z nás ještě udržují vztahy, ve kterých lze jako v posledním útočišti zažít vřelost, prostotu, pravdivost, život bez divadla a diváka, ale strategizování  plíživě proniká i do ložnic", obávají se levicový buřiči.

Navzdory jeho rozšíření a rostoucí akceptovanosti život ve lži odmítám. Rád bych přispěl k tomu, aby svět byl lepším místem a když ne svět, tak alespoň můj svět. Do velké míry si můžu si vybrat, kdo bude jeho součástí a co v něm bude normální. Odmítnutím falše demonstruji oddanost pravdě a kvalitu mého slova. Stačí nezavírat oči.