čtvrtek 28. prosince 2023

Kambodža 3: Všechno bude

 V polovině výletu bylo třeba změnit bydlení. Zůstal jsem sice v Siem Reap, ale hotel jsem přeplácel a hlavně neměl akceptovatelný internet. Vanna, můj osobní řidič, mi vehementně doporučoval jeden z hotelů poblíž Old marketu. Za běžný dvojlůžák jsem měl platit nějakých 25 dolarů, což  neznělo špatně. Obával jsem se však hluku centra a internet se nezdál zcela spolehlivý. Vzdor naléhání jsem prozkoumal i místo s podbízivým názvem, ale dobrými recenzemi - People by the Community. Řečmi o udržitelnosti a pomoci místním by mě zdejší marketér nenalákal, ale dobrá angličtina personálu a vkusná výzdoba přišly vhod. Když mi na otázku po kvalitě a stabilitě zdejšího připojení bylo odpovězeno of course, byla ruka v rukávu. Ptal jsem se po pokoji s balkónem a bylo mi vyhověno. Zároveň se mi za objednání sedmi jednodenních místo jednoho sedmidenního pobytu dostalo slevy, která přiblížila cenu k výše zmíněné.

Na první dobrou jsem neměl hotelu co vytknout. Kvalita připojení se blížila evropskému standardu, klimatizace také a personál byl vždy milý. Někdy až příliš. Jakoby služba byla nastavena pro Amíky s obarvenými hlavami. Snídaně za cenu večeře v dobré restauraci (7 dollarů :)) byla na kambodžské poměry mdlá a s výjimkou slaniny, u jednoho z menu, bezmasá. Úklid pokojů nebyl automatický, ale muselo se o něj velmi udržitelně žádat. Po žádosti či jiné formě komunikace mi běžně bylo tvrzeno, že jsem hrdina. Označení jsem odmítal s poznámkou, že vzájemně výhodná směna není hrdinstvím. 

Při checkoutu jsem dal dýškem najevo spokojenost a opět si vyslechl obvinění z nevšedních morálních kvalit. Nezbývalo než odvětit "Don't overdo it", což vyvolalo potutelné úsměvy lichotníkových kolegyň. Jedna z nich mi poté vysvětlila, že by se v běžné interakci chovali jinak, že jde o součást jejich výcviku. To jsem samozřejmě chápal, ale i tak jsem měl radost, že jsme se alespoň závěrem dostali na lidštější úroveň. Nebyl bych to já, kdyby mi Lim, se kterým jsem mluvil nejčastěji, ochotně nepřivezl peněženku, kterou jsem nechal na recepci.

Hotel byl super. Výše uvedené nedostatky byly povětšinou vtipné a navrch mi vyhovovala místní čítárna:

Nehledě na kvality ubytování bylo třeba vyrazit za dalším dobrodružstvím ve vnějším světě. Mikrobus se naplnil osazenstvem evropského vzhledu a klidných způsobů. Výprava za chobotnatci probíhala v příjemné atmosféře a došlo dokonce i na rozhovor. Možná lze Francouze stále považovat za kulturní národ.

Po příjezdu do rezervace jsme si u čaje poslechli, že místní sloni jsou ve výslužbě. Sloní životní cyklus se blíží lidskému. Dospívá ve čtrnácti a dožívá se i osmdesáti let. Do důchodu však odchází dříve, většinou kolem čtyřiceti. Často je to následkem zranění, nejčastěji trpí jejich končetiny. Narozdíl od koní totiž nedisponují kopyty, natožpak podkovami, které by jejich delikátní nožky ochránily. Sloní ploska je neobyčejně přesný orgán hmatu, umožňující vyhnout se lidským i přirodním hrozbám a dokonce i dálkově komunikovat.

Na kambodžské poměry byl lístek neobyčejně drahý. Za devadesát dolarů by chudší rodina vyžila alespoň dva týdny. Cenu vysvětluje neefektivita sloního zažívání. Každý z místních slonů spořádá 300 až 400 kilogramů potravy denně, nějakých 10 % jejich váhy. Preferují banány, ale nepohrdnou ani rýží,  cukrovou třtinou, či šrotem. Ve volné přírodě by se jen obtížně uživili, aniž by se dostali do střetu s farmáři.

Tři slonice, se kterými naše výprava mohla strávit pár hodin, působily spokojeně. Zejména dokud jsme je krmili. Zvířatům jsem se díval do očí, snažil jsem se s nimi být v kontaktu. Vzdor průvodcovu nabádání k teatrálním pózám se podobně chovala většina výpravy, což mi udělalo radost. Jedna ze slonic měla mít kontakt, i pózování v oblibě. Další jen po dobu, kdy byla krmena a třetí se kontaktu měla vyhýbat, pročež jsme se ji neměli pokoušet hladit. Během postávání u sloního koupadla jsem se s ní setkal pohledem. Působila přátelsky a dokonce udělala krok mým směrem. Zvolna jsem překonal zbývající vzdálenost a položil na ni dlaň. Působilo to, že za pohlazení ráda. Big success.



Večer jsem měl v plánu doplnit zásoby alkoholu a navečeřet se. V jednom z obchůdků na opačné straně řeky jsme nepříliš nadšeně zkoumal prachem pokrytá vína. Prodejce se mi zmínil, že má ještě jednu opravdu výjimečnou lahev. Natáhl se hluboko do útrob chladícího boxu a zpoza piv vytáhl sotva dvousetkorunové bulharské víno. Za čtrnáct dolarů bylo moje!

Víno s pivy jsem doplnil o kokosák, abych se opět musel pídit po vhodném posedu. Vzdor měsíční temnotě jsem se pobřežnímu příslibu laviček přiblížil již značně propocen. Únava mě zvala k večeři. Pojízdný stánek s ve woku připravovanými pochutinami přišel vhod. Jeho obsluhu i osazenstvo tvořilo několik generací též rodiny. Panímáma se po marném pokusu komunikovat rozhodla přivolat odhadem dvanáctiletého syna. S jeho pomocí jsem si objednal pokrm připomínající tajské nudle s hovězím a vejcem a také barvenější směs zeleniny a kuřecího.  Následně jsem se usadil na umělohmotnou židli dětské velikosti a kokosák umístil na obdobný stolek. Přivítaly mě dvě smějící se děvčátka. Jedné mohly být čtyři roky, její opatrovnici snad sedm. O pár stolků ode mě seděl pán mírně připomínající otce Furu. Měl bílý asijský vous a na temeni hlavy trs zbývajících vlasů. Nejspíš děděček, starší holčičku po chvíli odvezl jak jinak než na motorce. 


Jídlo bylo docela dobré. Obě porce jsem k potěše rodinného podniku zlikvidoval. Překvapilo mě však, že kuřecím byl myšlen nasekaný kuřecí hnát. Celý hnát. Někdy bych to stejně zkusil, ale nic extra zajímavého - mastná tahavější kůže. Pěší cestu zpět k hotelu mi zpříjemnil ladyboy, alespoň myslím, že se jednalo o tuto mýtickou bytost. Prozradilo ji, bytost, zaklínadlo "Twenty dollars, I love, I love!". S díky jsem odmítnul. Koneckonců, byl jsem po vydatné večeři.

Následujícího dne mě Vanna vzal do místní jídelny na tradiční kambodžskou snídani. Nudlovou polévku, podobnou vietnamskému pho. Zjistil jsem, že ji celý život jím chybně. Je vhodné používat hůlky a lžíci zároveň. Dřívka zachycují pevné částice, zatímco lžíce dodává ostrou šťavnatost.


U talíře jsem nechal spropitné, které vyvolalo tázavý údiv číšnice. Nejsem včerejší, a tak jsem se Vanny přeptal, jakýmiže bankovkami Kambodža disponuje. Kdepak, dvojtisícovka na seznamu nebyla. Zřejmě jsem nechal asi 120% dýško. Nechal jsem si to pro sebe. Nebylo by taktické budovat Vannova očekávání.

Čekala nás hora a vodopád v národním parku, alespoň jsem se to domníval.

Na přírodní vyhlídce, útesu s vulkanickou činností zjizveným povrchem, mi na ruku přistál motýl. Mínil se zde zdržet. Zůstal/a se mnou při chůzi, ba i při jízdě na motocyklu. Kouzla. 


Zastavili jsem i místa poeticky nazvaného Tisíc lingamů (pér, klád, penisů, jak se komu líbí). Na mělkém dně řeky jsou zde k vidění dávné struktury. Většinu z nich by lépe pojmenoval bývalý pan prezident. Teprve zde jsem se s motýlkem rozloučil. Snad si vybral dobře.

Skrz vesničky jsme se bahnitou cestou ještě o kus výš. Vanna mě prý vzal někam, kam se mnoho turistů nedostane. Nasvědčovala tomu i skutečnost, že jsem se zde nepotkal nikoho, kdo by nepůsobil jako Kambodžan. Rozjímali jsme u buddhistických, i hinduistických oltářů, přispěli jsme chudým, jimž z očí svítil vděk a procházeli jsme se mezi posvátnou krajinou plnou mnišských hrobek. Cítil jsem se blíž Bohům i skutečnosti.





Krásný byl i horský komplex s asi šestimetrovým ležícím buddhou, vyhlídkou a množstvím dalších soch. Turistů ze všech koutů světa zde bylo požehnaně, čehož využívali trhovci, u kterých jsme se občerstvili. Prodejci občas okřikli potomky či rozehnali svářící se psi.

U silnice posedával pár starších lidí s holčičkou. Vanna je politoval, že jsou to bezdomovci a holčička jistě chodí do školy, což něco stojí. Poprosil jsem ho, aby zastavil a z peněženky jsem vytáhl čtyři dolarové bankovky. Podělil jsem pocestné a zbylou bankovku přidal holčičce. Periferním pohledem jsem zachytil další babičku, kterou přilákal pach americké měny. Našel jsem pátý dolar a situace se zdála stabilizovaná. Co čert nechtěl, zpoza zatáčky přikvačil další děd, kterému už jsem neměl, co nabídnout. Holčička situaci rozeznala a bez nabádání se rozdělila. Měl jsem radost.

Další zastávkou byl vodopád, kde jsme vykoupali, nechali si rybkami ožrat přebytečnou kůži a vahou padající vody namasírovat záda.


Cílem posledního z větších výletů byla plovoucí vesnice, inzerovaná coby skanzen tradičních rybářských způsobů. Podle Vanny však byla uměle vytvořena vystěhováním chudších lidí, jejichž pozemky se hodily. Přesto mi ji, coby jeho potenciální příjem, vychvaloval. Cestou jsme se zastavili u něj ve vsi. dostal jsem jakýsi špekáček a papájový salát (zelená papája slouží jako zelí podobný základ salátů, zrála je sladkým ovocem) a mohl jsem se letmo seznámit s nuzným životem jeho rodiny. Nikdo z nich neuměl anglicky, ale poseděli jsme. Neměl jsem Vannovi hraní na emoce za zlé, pravděpodobně na něm závisí množství hladových krků.

Plovoucí vesnice mi neposkytla úplně příjemný zážitek. Spíše než o sondu do tradičního života šlo o organizované žebrání s tučnými poplatky za vstup. Samotná vesnice není zcela nezajímavá, ale koukat lidem do obydlí a fotit si je mi nepřipadalo dvakrát vkusné.


Plavba člunem skrz mokřadní porost byla ještě horší. Nastoupili jste k dítěti, či babičce, a nechali se vést monotónní vodní krajinou. Ne, že bych uměl pádlovat, ale bylo to příjemnější, než to nechat na babce. Občas přijel jiný člun, ze kterého vám prodejkyně nabízela občerstvení, či školní pomůcky pro děti. Obal sešitů ihned trhaly, aby se o ně podělili. Asi se jim doopravdy hodili, kdo by to byl řek.


Lehce jsem si spravil chuť v chrámu, ale ty už nebudu rozebírat :)

Předposlední den jsme začali úžasným brunchem, obsahujícím polévku, závitky, rybí filety, nejlepší tofu, co jsem jedl, masové kuličky cosi rýžového a spoustu čili. Pili jsme nápoje z bílých fazolí a bazalkových semínek. Za oba platil turistickou cenu deset dolarů, osma a půl bez dýška. 



Následovaly nákupy dárků a suvenýrů, ve "velkoobchodě", který mi doporučil Vanna. Nebylo zde mnoho zákazníků, ale nikoho místního jsem nezahlédl... Každopádně jsme nakoupil, co jsem potřeboval, a tak nezbývalo něž opět doplnit energii. Kambodžani jedí téměř vše, pročež jsem se cítil mezi svými.


Většinu dobrot jsem uložil k pozdějšímu použití a vydal se do masážního salonu, který mi Vanna doporučil. Interiér se mi moc nezdála a ceny byly vyšší než jsem očekával. Prozřetelně jsem nahlédl do recenzí. Od jakési Kateřiny jsem se dozvěděl, že jde o tuk-tukářskou past, kde cena neodpovídá kvalitě. Budete se divit, ale v daném kontextu jde o důvěryhodné jméno. Jestli by se Kambodžan za někoho nevydával, tak za Kateřinu. 

Podle recenzí jsem vybral salon Sonya. Vanna jim cosi kambodžsky povídal. Tipoval jsem, že se hlásil o podíl. Distingovaná paní, která mi prezentovala místní nabídku, se mě ptala, jak jsem se o nich dozvěděl a zda mi poradil tuk-tukář. Hypotézu jsem tak považoval za potvrzenou a řekl pravdu. 

Při čaji jsem z nabídky vybral čtyřrukou masáž. Byly mi omyty nohy a následně jsem byl zaveden do pokoje s lehátkem. Zde jsem se měl převléci do síťovaného spodního prádlo, za které by se nemusel stydět ani Brüno. Dvě sympatické slečny mě ustavičného špitání namasírovaly přímo úžasně. Hodina uplynula jako voda. Na jejich štěbetání jsem reagoval slovy, že mám štěstí, že jim nerozumím. "We are lucky too! Hahaha."

Po návratu na hotel jsem popíjel pivko, které jsem si u Vanny objednal a pojídal hmyz. Ráno jsem měl v plánu se ještě jednou podívat k mým oblíbeným Vlnovcům, sbalit si a odletět. 

Předcházela tomu snídaně během které mě Vanna konfrontoval ohledně včerejší situace. Snažil se mě přesvědčit, že žádné peníze od podniků, kam mě vozí, nedostává. Odpověděl jsem mu, že se mi to moc nezdá a že pokud mu nic nedávají, měly by. Dodal jsem také, že by to nevadilo, bylo by to logické a chápu, že na něm závisí velká rodina. Přesto trval na svém. Myslím, že jsme měli dobrý vztah, pročež jsem pravděpodobnost hypotézy snížil z 95 procent na 80.

Během snídaně přiběhl žebrající chlapec. Dali jsme mu jen pár místních drobných, což mě zpětně mrzelo. Řada dětí prý žebrá cestou do školy a ze školy, aby alespoň něco přispěly do rodinného rozpočtu.

S Kambodžou jsem se loučil tuze nerad. Cestou na letiště jsem z tuk-tuku sledoval krajinu a smiřoval se s odjezdem. Dostal jsem víc než jsem doufal. 

S Vannou jsme se objali a místo obvyklých několika dolarů navíc, jsem mu nechal padesátku. V peněžence jsem našel ještě nějaký patnáct v drobných a požádal jsem ho, ať je rozdá děckám jako byl kluk, kterého jsme ráno potkali. Třeba to i udělal. Věřím, že alespoň z části :)

Kambodža mě zregenerovala, obohatila a sjednotila. Navázal jsem bližší vztah s duševnem uvnitř a možná i vně. Medituji, rozjímám a co je vůbec nejdůležitější - cítím jinak, než když jsem odlétal. Prožitky jsou barevnější, z čehož plyne motivace. Cestou domů jsem viděl tři filmy a u dvou brečel. Nevěřil bych tomu a líbilo se mi to!

Vytanulo mi heslo, jež viselo na stěně mých pobožných prarodičů, které snad ještě bylo možno považovat za sedláka a selku. Neboj se, toliko věř.


Rozloučím se dalším poetickým okénkem:



Šalba


V ohních tak dávno vyhaslých

hledám jiskry, co zbyly.

Útržky duše, vzor a strach,

tíživých postav stíny.


Uhly se v rukou mění v prach,

popel, jenž navždy špiní.

A lásku rudě mámivou

nerozeznám od lpění.




Sváteční


Místo vánoční večeře

mrdám ve zdejším klášteře

ostatky tvojí neteře.


neděle 10. prosince 2023

Kambodža 2: Výpravy a básně

V Kambodže mi je dobře. Na konci dní bývám unavený a šťastný. Jakoby se mi obnovovaly emoce. Při čtení knížky, i dopisu o kamarádových strastech jsem měl slzy v očích, což u mě rozhodně není běžné. Vděčím za to mj. níže popsaným zkušenostem a také těm, které se do reportu nevešly. Další díl nejspíš vznikne až v Praze. Ne, že by se mi tam chtělo.


Výpravy


Vzhledem k jedenácti hodinám přerušovaného spánku mi málem unikla snídaně. Ani tři silně podprůměrné kávy nezabránily, abych to po návratu na pokoj zatáhl znovu. Plány na produktivně strávený den vzaly za své.

Co už. Alespoň jsem vyrazil prozkoumat nejbližší okolí a zvykal si na vlhký subtropický vzduch. Po večeři v náhodně vybrané restauraci jsem se vrchního otázal na cestu do lékárny. Nenechal nic náhodě a do cíle mě odvezl na motocyklu - skoro jakoby mě znal. Stejným způsobem se přepravuje většina obyvatel Siem Reap. Běžně řídí i děti. Doprava je živelná, přesto jsem žádnou nehodu dosud nezahlédl.

Svému návyku jsem však neunikl a během následného popocházení se ztratil. Simku jsem ještě neměl zařízenou a platit 300kč/mb se mi moc nechtělo. Když mi svezení nabídnul obstojně anglicky mluvící tuk-tukář, už se stmívalo. Obratně se mnou navázal rozhovor a za svezení požadoval pouhý dolar - věda, že se mu dnešní sleva může v budoucnu vrátit. Svůj vliv jistě měla i skutečnost, že jsem se nacházel pouhých pár set metrů od hotelu. Pan Vanna se hbitě nabídnul, že mě nazítří odveze k Ankgor Wat. Souhlasil jsem, s tím, že čas odjezdu upřesním až po probuzení.

Opatrnost byla na místě. Dal jsem si dalších krásných jedenáct hodin. Alespoň jsem mohl začít den obědem. Hovorný pan Vanna pak roztočil kola zábavy, i tuk-tuku. Pominu-li úmorné vedro, byla odpolední návštěva Ankgor Wat úspěšná. Na mnoha krásnějších místech jsem nebyl a z neznámých důvodů jsem si některé scenérie mohl užít téměř sólo.


Následující den jsem věnoval odpočinku, průzkumu města a psaní. Cestou z poměrně odpudivého (čti přelidněného a přenabízivého) Old Marketu jsem se zastavil v lékárně na rohu a pantomimicky požádal o sleep aid. Plato diazemapů za 2,5 dolaru.
I když jsem právě mířil do vyhlášené restaurace Sambo, neodolal jsem pouličnímu kokosáku. Byl natolik objemný, že jsem se rozhlížel po lavičce, na které bych si jej v klidu vychutnal. Zaujala mě otevřená brána do jakési instituce. Na dvorku bylo parkoviště, dostatek zeleně a hlavně kýžené lavičky. Při bližším průzkumu jsem zpozoroval studující děti a knihovnu. Nacházel jsem se na území Centra pro khmerské studie.

Mé přítomnosti se nikdo nepodivoval, což mi dodalo odvahy. Bráhmanští mniši (alespoň myslím, většina Kambodžanů kombinuje hinduismus s buddhismem), v parku studující děcka, válející se obejdové, psi. Potkal jsem jediného bloudícího turistu, který se během minut otočil na podpatku a vrátil se do městské džungle. Stromy, chrámy, pagody - neobyčejné a pokojné místo. 



Moc se mi líbí, jak barevné a snad i radostné jsou zdejší hrobky. Dýchá z nich odlišný vztah ke smrti.


V pátek se mi podařilo procitnout už před pátou hodinou, abych se s bratrem Vannou (zpravidla mě oslavuje "Hello my brother") opět vypravil do Angkor Wat. Dorazil jsem asi 15 minut před východem slunce, přesto bylo narváno.


S průvodcem, jenž mě nalákal už u vstupu, jsem si pak chrámový komplex prošel podruhé. Stále se divím, že bylo možné masivní, umělecky propracovanou stavbu vytvořit za pouhých 30 let. 





Maně se mi vybavila legendární scénka z Trpaslíka:

Průvodce zmínil i další faktory. Tehdejší král naverboval otroky z širokého okolí, materiál přepravovali jak koně, tak sloni a typ stavebnin práce výrazně usnadnil. Základy chrámu jsou z lávového kamene, který je pevný, ale má houbovitou strukturu, což snižuje jeho hmotnost. Povrch je z měkkého, snadno opracovatelného pískovce.

Opomněl jsem zdokumentovat díry po výstřelech, kterým se nevyhnula ani chrámová půda. Během 70. let padlo válce, hladomoru a guerillovým vládám okolo 4 milionů lidí. Nejvyšší podíl má na svědomí režim Rudých Khmerů - jedna z nejodpornějších vlád lidské historie. Další statisíce ze země uprchly. Čísla vyniknou zvláště, uvědomíme-li si, že v roce 1970 měla Kambodža jen něco přes 7 milionů obyvatel.

Současný premiér Hun Sen byl dva roky vůdcem jednoho z pluků Khmer Rouge. Nejsou nicméně důkazy, že by se účastnil masakrů. Během vnitřních čistek raději emigroval do Vietnamu, kde se nějaký čas skrýval a nakonec se přidal k jednotkám bojujícím proti slábnoucímu kambodžskému režimu. Kdo ví, možná je schopný a reprezentativní.

Čekaly mě další tři chrámy. Už během dopoledne se výrazně oteplilo. Brzy jsem vypadal jako bych strávil koncert v kotli, či spadnul do řeky. Bohudík bývají chrámové komplexy propojené lesními cestami a v lese je vždy dobře. Některé stavby jsou s okolní vegetací přímo srostlé.

Platí to i o Ta Phrom, známém coby Tomb Raider Temple. Tomb Raidera jsem neviděl a snad ani neuvidím, ale místo jeho natáčení mi vzalo dech. Vděčí za to zejména vlnovcům pětimužným, kterých zde roste vícero. Jde o majestátní stromy, prorůstající chrámem a okolím. Mají těžko uvěřitelnou zlatavou barvu. Dosud jsem se nesetkal s bytostí, která by působila posvátněji. Kdepak stařík nebo hořící keř, Boha si propříště budu představovat takto.
V Ta Phrom se nachází také průchozí místnost, kde je možno přispět na správu chrámu a u jedné ze stěn si třikrát bouchnout pěstí do hrudi a požádat tak o boží pomoc. Akustika místnosti zvuk úderu umocňuje, vytváří nezvyklou ozvěnu. Před vstupem jsem rituál sledoval prostřednictvím útlého Němce. Co se zvukového efektu týče, příliš se mu nedařilo. O to spokojenější jsem byl, když se moje údery náležitě rozléhaly. Ovšem jen do chvíle, kdy jsem si uvědomil, že by mě vlnovci mohli za pýchu ztrestat.

Obavy naštěstí zahnali mniši, které jsem o pár minut později potkal. Jak známo, mniši bývají přesnými soudci charakteru, a tak mě požádali o společné foto. Opravdu. 




Příští den jsem zejména kvůli sázkám, které jsem navzdory hotelovému internetu nějak splácel, strávil ve městě. Navštívil jsem Buddhistické centrum Wat Bo a korejský gril. All you can eat včetně kvalitního hovězího, mořských plodů, skopového atd. sotva za pětistovku. Pro místní je to drahota, ale Pražák se tu má dobře.


Vanna mě zavezl do džungle, dalších chrámů a do Landmine muzea. Pahorek nechám pahorkem, byť mi v džungli bylo fajn. Chrám z růžového kamení Bantean Srey mě příliš nenadchnul, za to Pre Rup byl úžasný. Strmě stupňovitá stavba ve mě vyvolávala atmosféru ztracené bojovné civilizace, Barbar Conan stoicky pokýval hlavou. Dojem byl posílen počínajícím soumrakem a okolní džunglí. Naopak jej kazila americká výprava. Výkřiky jako wow, awesome, that's so cool jakoby rovnaly mozkové závity. Šel jsem si proto raději prohlédnout hradby a okolní vegetaci. Během průzkumu byli ostatní návštěvníci vykázáni a celý prostor mi alespoň na pár minut zůstal jen pro sebe.


V muzeu je k vidění množství (https://www.cambodialandminemuseum.org/) deaktivované munice. Miny, granáty, cluster bomby atd. Zmrzačené děti, které zde bývaly připravovány na návrat do společnosti už tu nenajdete. Větší dojem než zbraně na mě udělaly střípky z historie a dobové obrazy. Zájemci mj. o vraždění děcek si mohou zvětšit: 

Kambodža se během výše zmíněné krvavé periody stala nejzaminovanější zemí světa. Miny je poměrně levné umístit, ale náročné znovu najít a zlikvidovat. Ještě po pádu Khmer Rouge (1979) zabily nějaký 60000 lidí a další desetitisíce zmrzačily. Lidé trpěly také strachem a omezením pohybu. Na velké části území nebylo bezpečné vstupovat na nepoužívanou půdu. 

Nedošlo mi, že zmrzačení (např. utržení nohy) může být vojensky výhodnější než prosté zabití. Postižená strana se totiž o zraněného zpravidla stará, což je nákladné. 

Zakladatelem muzea je bývalý dětský voják, přezdívaný Aki Ra. Zamlada miny umísťoval, prý i potřeby lovu zvěře, později jich měl osobně zlikvidovat desetitisíce. Byl přítomen i v den mé návštěvy, nechal jsem si od něj podepsat knížku. Srovnatelného hrdinu už možná nikdy nepotkám. Jeden z jeho příběhů si můžete přečíst níže. 




V roce 1965 nařídil prezident Johnson bombardování Ho Či Minovi stezky, kterou byl přes Laos a Kambodžu zásobován Severní Vietnam. Richard Nixon pak, na radu nedávno zesnulé legendy americké diplomacie a realismu mezinárodních vztahů Henryho Kissingera, nechal v roce 1973 bombardování Kambodži zintenzivnit.  Kobercovým náletům padlo za oběť okolo 600 000 civilistů, nepočítaje pozdější oběti nevybuchlé munice. Prasárny zpravidla dělá ta mocnost, která si to může dovolit. V tom měl Henry pravdu.


Poezie


Ta pro kterou jsem si přijel obrazně, ale i konkrétně. Čtu Hlaváčka. Čítankové Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji a Hrál kdosi na hoboj mám moc rád, možná i proto jsem ze sbírky Pozdě k ránu trochu zklamaný. Nadměrná citlivost se stává patetickou a intelektualita je místy na sílu. Upřednostnil bych více švihu, přirozenosti. Ne, že bych byl expert.

U většiny básní jsem se zkrátka nudil, ale našly se i skvosty. Upír zůstává mých nejoblíbenějších neveršovaných básní, kterým obyčejně nemohu přijít na jméno. To je však zásluha současné populární brakové, či dokonce bravíčkové, tvorby. Z těch tradičních mě zaujala např. Ironie

Píšu. Nebo spíš dokončuju. Je to pár týdnů, kdy mě během noci na vsi probudil jakýsi noční děs. S ním přišla i inspirace. Popadnul jsem zápasník a poznačil si několik motivů. Tři z nich jsem zpracoval v následující říkanku:


Čtvrt na smrt


Čtvrt na smrt

Řád tě nezachoval

Čtvrt na smrt

Zrezla košile

Čtvrt na smrt

Cetka karmínová

Čtvrt na smrt

Fádní orgie


Čtvrt na smrt

Znevažovaná slova -

Co freska, kterou serval čas

Čtvrt na smrt

Holub hlízu klová - 

A vrabec v hrsti dutě prask.


Přidám ještě jednu pozitivnější, jejíž jádro vzniklo začátkem roku na Kostarice. Pro současný pobyt se však hodí mnohem lépe.


Daleko


Daleko za obzor k horkému slunci,

Pod kterým vlny se o skály lámou.


Kde člověk neslouží času a bolesti

A jeho bohové z pěny povstanou.



Daleko za hradbu ulhaných konvencí,

Čubčího vytí a šachmatu dámou.



Daleko od všeho, co jsem kdy uloupil

a Co cejch letitý, musel si nést.


Náplasti, šidítka pod lupou zapálím,

Oheň mě povede určenou z cest.


Konec dobrý, všechno dobré. Proto report uzavřu básní, která se mi v posledních dnech opakovaně vybavuje. Je jedna z mých nejoblíbenějších.


Arthur Rimbaud (překlad Vítězslav Nezval)

Ošálené Srdce


Mé smutné srdce plivá z lodi,

Mé srdce skryté v tabáku:

Stříkají po něm, čím se hodí,

Mé smutné srdce plivá z lodi

Před smíchem těch, kdož ve špíně se brodí

Nad vtipy samých hlupáků,

Mé smutné srdce plivá z lodi,

Mé srdce skryté v tabáku.


Vojenské jejich třesky plesky

Je nadosmrti zkazily!

Na kormidle je vidět fresky,

Vojenské jejich třesky plesky.


Ó, vlny, úžasné jak blesky,

Chci, abyste mé srdce umyly,

Vojenské jejich třesky plesky

Nadosmrti je zkazily.

čtvrtek 30. listopadu 2023

Kambodža 1: Smysl a cesta

Smysl

         Co tam vlastně děláš? Zeptal se mě otec, když jsem hlásil bezpečný příjezd. A co bych dělal jinde? Odsekl jsem milým tónem. Dodal jsem, že je tu teplo a není tu příliš turistů. Zjevně ho to neuspokojilo. Maj tam hezký holky?

Více důvěry mi projevil kamarád. Do Kambodži se jezdí jen ze dvou důvodů - kvůli chrámům a dětský prostituci. Doufám, že už seš rozumnej.

Ve skutečnosti tu hledám něco docela jiného. Před lety se mi rozpadlo vše, co by ctěného čtenáře mohlo napadnout. Nezbylo mi, než se zatvrdit a překopat. V mnohém k lepšímu, ale něco cenného jsem tehdy poztrácel. Přijal jsem, jak funguje svět a přizpůsobil se tomu. Leckdo by nevěřil, že jsem mohl být přizpůsobený ještě méně :) Přineslo to dílčí úspěchy, ale přesto si opět připadám ztracený.

Boj s duševním i tělesným stresem mě posílil. Nepohodlí a nezdary snáším o mnoho lépe než kdysi. Pochopení, že téměř nic, co se člověku přihodí nemá významný vliv na kvalitu života považuji za největší výdobytek poslední doby. Bez poezie lze říci, že umím lépe snášet krátkodobý stres - méně však dlouhodobou absenci smyslu. Ten se někdy skrývá právě v poezii, v nejširším smyslu slova.

Pro ni jsem si přijel. Čtu, píšu a rozhlížím se, bez veškerého spěchu. Někdo by se mohl tázat, proč jsem kvůli tomu jezdil přes půl světa. V Praze bych těžko seděl na zelení obklopené terásce, popíjel docela dobré argentinské víno, kouřil jednodolarové cigarety a hleděl na palmy a liduprostý bazén. V jiných světech tak snadno nenasedáme na naučené vzorce, duše je volnější. Jsme si blíž.

Proto jsem tady. Snažím se přiblížit svému pravému já. Pravé já? Já se pod tíhou okolností ohýbá a mění, lze jej trénovat. Proč by to "původní" mělo být právé a to aktuální falešné? Ano, falešná je spíše tato dichotomie. Naučené já je adaptivní. Pomáhá přizpůsobit se světu tak, aby byl snesitelný. Přesto je pojem pravého já nosný.


    Uplacen už u placenty světem každý z nás...

                                                                            Pozadí, Umbrtka


Pravé já se mění, ale nekryje se s adaptivním. Někteří z nás se svým pravým já nesetkali, na vědomé úrovni ho ani netuší. Co to tedy je? Imaginární ideál, ke kterému se hodí směřovat? To zní skoro nábožensky. Ne. Pravé já je soubor vlastností, hodnot, preferencí, chování a jednání, které danému jedinci přináší hluboký a dlouhodobý smysl. Pravé já je to, čím bychom byli, kdybychom nebyli traumatizováni a upláceni. Kdybychom se nebáli. K obdobným distorzím může docházet i transgeneračně.

Není však neměnné, není v rozporu s růstem. Není dokonalé v jiném než ve výše uvedeném smyslu. Přesně sedí právě nám, ne nutně okolnímu světu. Tzn. Je to klíčový faktor dobrého života, nikoli jediný.

Proto jsem tady a proto chci po letech poctivě psát. Čím dál častěji dávám přednost činnostem neuspokojivě praktickým, útěkářsky snadným a úpadkově umrtvujícím. Vzdor pohrdavým výrazům mají i ony svůj smysl, ale bylo jich příliš a pravého málo. Cítím to v kostech. Držte mi palce.


Cesta

    Těm z vás, kteří přečkali nekonkrétní traktát výše, dlužím přechod k lehčímu žánru. Pokud to někoho mrzí, je to můj člověk, ale dobrého pomálu.

Do Sien Reap jsem cestoval přibližně 23 hodin. Nebylo to nijak hrozné, v nespánku jsem trénován a letištní salónky jsou gamechanger. V istanbulském jsem se mohl nejen uvelebit a dobře najíst, ale i vysprchovat. Krom pochutin a koupelen mě zde zaujala skutečnost, že turecké dívky mají zvláštní kouzlo. Jakoby se v nich snoubila orientální tajemnost a jižní smyslnost. Překvapilo mě, jak bledé jsou některé z nich, ačkoliv oplývají havraními vlasy. Mám tuhle kombinaci oblibě, ať je za tím pouhý kontrast nebo skutečnost, že podobnou dívku jsem odmala vídal ve snu (měla však modré oči).

Během letů se mi podařilo shlédnout dva filmy. Kdysi jsem byl poměrně náruživým divákem, ale v posledních letech vídám sotva jeden za měsíc. Pokud jsem sám, bývá jich ještě méně. Proto se do letadla těším. Paleta činností je omezena a filmům se nevyhnu. 

První volba byla snadná. K tématice Dungeons and Dragons: Honor among Thieves mám osobní vztah. I když jsem od známých zaslechl pár pozitivních recenzí, neměl jsem vysoké očekávání. Současné filmy mě svojí vzorcovitostí a důrazem na formu místo obsahu obvykle popouzí. Mívám pocit, že cílový divák je stále hloupější. Nejspíš jsem trošku měšťák :) 

D&D jsou sice očekávaná hloupost, ale jde o hloupost vtipnou, nápaditou a sympatickou, která mě zahřála na duši. Váhal jsem, jestli nestrhnout bod za dredatého paladina, ale kašlu na to. 5/5.

Druhá volba padla na Burtonovu Big Fish. Příběh je originální a dobře natočený. Mívám rád, když jen těžko rozlišujeme mezi fantazií a realitou. Co však rád nemám, jsou lháři. Hlavní hrdina, umírající otec rodu, si vymýšlí celý život a nejde jen o malé roztomilé lži. Mj. udržuje paralelní vztah. Všichni ho však mají rádi, protože je tak zábavný a bodrý, že to snad musí myslet dobře. Lidé spíš omluví příjemně znějící lež než nepohodlnou pravdu. To mě dlouhodobě vysírá a projevuje se to i v hodnocení snímku: 2/5.

Nejdelší část cesty (Z Istanbulu do Hanoje) jsem strávil vedle korpulentního, nejspíš španělského páru. Působili jako příjemní lidé, ale o osobním prostoru jsem si mohl nechat zdát. Mírné nepohodlí jsem přijal a víceméně tak ztratilo na vlivu.

Při přestupu ve Vietnamské demokratické republice nastala potenciální komplikace. Posluhové zdejšího aparátu nosí uniformy připomínající veřejnou bezpečnost, či spíše maškarní kostým veřejné bezpečnosti. Chtěl jsem si je vyfotit. Zákaz jsem sice nezahlédl, ale pro všechny případy jsem se pokoušel být nenápadný. Nenápadnost nikdy nepatřila mezi mé silné stránky, a tak jsem selhal. Příslušníkovi jsem ukázal telefon, fotku smazal a nastalo vysvětlování, které mohlo ohrozit můj odlet. Nejspíš jsem jen měl být postrašen a během pěti minut jsem byl opět volný. Snad k tomu přispěla i klidná smířlivost, kterou jsem se snažil projevovat. Za malé vítězství považuji také to, že dráb neznal funkci koše. Škoda, že se fotka nepovedla lépe.



Dostavilo se vyčerpání. Mimovolně jsem usnul jak v letadle do Siem Reap, tak v hotelové dodávce. Pokoj byl hlučnější než jsem doufal, ale spánek mě přesto brzy vysvobodil.

Závěrem první části reportu zmíním útlou knížku, která mi naznačila, že jsem na správné stopě. Skoro by se mi chtělo napsat, že šlo o malou synchronicitu. Posuďte sami. Téměř namátkou (zejména kvůli malému formátu) jsem si do letadla vzal Mannova Tonio Krögera. Postavy se zdají blízké. Rozumím jim a dokonce by se dalo říci, že ony rozumí mě. Ne, že by to bylo překvapení. Mann je genius. V jeho dílech se snoubí půvab a přesnost.

Trochu jsem zabočil. Proč byla volba knihy téměř synchronicitní? Hlavní hrdina utekl svému původnímu životu na severu Německa, aby vedl poměrně úspěšný a prostopášný život literáta. Postupem času jej dohnala vnitřní prázdnota, a tak se vrací k tomu, co jej formovalo. Snaží se znovuzažehnout své srdce.

Kniha je skvostná! Nejlépe to demonstrovat několika úryvky:

    Jak klidně a beze zmatku hleděly páně Knaakovy oči! Neviděly do věcí, neviděly až tam, kde začínají věci být složité a smutné; neviděly nic, než že ony samy jsou hnědé a krásné! Proto byl jeho postoj tak hrdý! Ba, člověk musí být hloupý, má-li si umět vykračovat jako on; a pak by byl milován, neboť by byl roztomilý.

...

    Před ním šel houpavým krokem námořníka křivonohý muž s tyčí, na jejímž konci hořel plamének, a rozžíhal plynové lucerny.

    Co se to s ním děje? Co je to, všecko to, co tak temně a bolestně doutná pod popelem jeho únavy, aniž to vzplane v jasný plamen? Tiše, tiše, ani slova! Nemluvit! Chtělo se mu dlouho a dlouho takto jít, ve větru kráčet setmělými a jako snově známými ulicemi. Ale všechno bylo tak těsné a blízké.

...

    Zatím, co píši, slyším zdola šumět moře. Přivírám oči. Zírám do nenarozeného přízračného světa, který chce být uspořádán a utvořen, vidím hemžení stínů a lidských postav, které na mne kývají, abych je spoutal a spasil: postavy tragické a směšné a takové, které jsou směšné i tragické zároveň, - a ty mám moc rád. Ale má nejhlubší, nejtajnější láska náleží těm plavým a modrookým šťastlivcům, jasným, živoucím, roztomilým a všedním.

    Neplísněte mě pro tuto lásku, Lisaveto! Je dobrá a plodná. Je v ní touha a teskná závist, špetka pohrdání a moře cudné blaženosti.