V polovině výletu bylo třeba změnit bydlení. Zůstal jsem sice v Siem Reap, ale hotel jsem přeplácel a hlavně neměl akceptovatelný internet. Vanna, můj osobní řidič, mi vehementně doporučoval jeden z hotelů poblíž Old marketu. Za běžný dvojlůžák jsem měl platit nějakých 25 dolarů, což neznělo špatně. Obával jsem se však hluku centra a internet se nezdál zcela spolehlivý. Vzdor naléhání jsem prozkoumal i místo s podbízivým názvem, ale dobrými recenzemi - People by the Community. Řečmi o udržitelnosti a pomoci místním by mě zdejší marketér nenalákal, ale dobrá angličtina personálu a vkusná výzdoba přišly vhod. Když mi na otázku po kvalitě a stabilitě zdejšího připojení bylo odpovězeno of course, byla ruka v rukávu. Ptal jsem se po pokoji s balkónem a bylo mi vyhověno. Zároveň se mi za objednání sedmi jednodenních místo jednoho sedmidenního pobytu dostalo slevy, která přiblížila cenu k výše zmíněné.
Na první dobrou jsem neměl hotelu co vytknout. Kvalita připojení se blížila evropskému standardu, klimatizace také a personál byl vždy milý. Někdy až příliš. Jakoby služba byla nastavena pro Amíky s obarvenými hlavami. Snídaně za cenu večeře v dobré restauraci (7 dollarů :)) byla na kambodžské poměry mdlá a s výjimkou slaniny, u jednoho z menu, bezmasá. Úklid pokojů nebyl automatický, ale muselo se o něj velmi udržitelně žádat. Po žádosti či jiné formě komunikace mi běžně bylo tvrzeno, že jsem hrdina. Označení jsem odmítal s poznámkou, že vzájemně výhodná směna není hrdinstvím.
Při checkoutu jsem dal dýškem najevo spokojenost a opět si vyslechl obvinění z nevšedních morálních kvalit. Nezbývalo než odvětit "Don't overdo it", což vyvolalo potutelné úsměvy lichotníkových kolegyň. Jedna z nich mi poté vysvětlila, že by se v běžné interakci chovali jinak, že jde o součást jejich výcviku. To jsem samozřejmě chápal, ale i tak jsem měl radost, že jsme se alespoň závěrem dostali na lidštější úroveň. Nebyl bych to já, kdyby mi Lim, se kterým jsem mluvil nejčastěji, ochotně nepřivezl peněženku, kterou jsem nechal na recepci.
Hotel byl super. Výše uvedené nedostatky byly povětšinou vtipné a navrch mi vyhovovala místní čítárna:
Nehledě na kvality ubytování bylo třeba vyrazit za dalším dobrodružstvím ve vnějším světě. Mikrobus se naplnil osazenstvem evropského vzhledu a klidných způsobů. Výprava za chobotnatci probíhala v příjemné atmosféře a došlo dokonce i na rozhovor. Možná lze Francouze stále považovat za kulturní národ.
Po příjezdu do rezervace jsme si u čaje poslechli, že místní sloni jsou ve výslužbě. Sloní životní cyklus se blíží lidskému. Dospívá ve čtrnácti a dožívá se i osmdesáti let. Do důchodu však odchází dříve, většinou kolem čtyřiceti. Často je to následkem zranění, nejčastěji trpí jejich končetiny. Narozdíl od koní totiž nedisponují kopyty, natožpak podkovami, které by jejich delikátní nožky ochránily. Sloní ploska je neobyčejně přesný orgán hmatu, umožňující vyhnout se lidským i přirodním hrozbám a dokonce i dálkově komunikovat.
Na kambodžské poměry byl lístek neobyčejně drahý. Za devadesát dolarů by chudší rodina vyžila alespoň dva týdny. Cenu vysvětluje neefektivita sloního zažívání. Každý z místních slonů spořádá 300 až 400 kilogramů potravy denně, nějakých 10 % jejich váhy. Preferují banány, ale nepohrdnou ani rýží, cukrovou třtinou, či šrotem. Ve volné přírodě by se jen obtížně uživili, aniž by se dostali do střetu s farmáři.
Tři slonice, se kterými naše výprava mohla strávit pár hodin, působily spokojeně. Zejména dokud jsme je krmili. Zvířatům jsem se díval do očí, snažil jsem se s nimi být v kontaktu. Vzdor průvodcovu nabádání k teatrálním pózám se podobně chovala většina výpravy, což mi udělalo radost. Jedna ze slonic měla mít kontakt, i pózování v oblibě. Další jen po dobu, kdy byla krmena a třetí se kontaktu měla vyhýbat, pročež jsme se ji neměli pokoušet hladit. Během postávání u sloního koupadla jsem se s ní setkal pohledem. Působila přátelsky a dokonce udělala krok mým směrem. Zvolna jsem překonal zbývající vzdálenost a položil na ni dlaň. Působilo to, že za pohlazení ráda. Big success.
Večer jsem měl v plánu doplnit zásoby alkoholu a navečeřet se. V jednom z obchůdků na opačné straně řeky jsme nepříliš nadšeně zkoumal prachem pokrytá vína. Prodejce se mi zmínil, že má ještě jednu opravdu výjimečnou lahev. Natáhl se hluboko do útrob chladícího boxu a zpoza piv vytáhl sotva dvousetkorunové bulharské víno. Za čtrnáct dolarů bylo moje!
Víno s pivy jsem doplnil o kokosák, abych se opět musel pídit po vhodném posedu. Vzdor měsíční temnotě jsem se pobřežnímu příslibu laviček přiblížil již značně propocen. Únava mě zvala k večeři. Pojízdný stánek s ve woku připravovanými pochutinami přišel vhod. Jeho obsluhu i osazenstvo tvořilo několik generací též rodiny. Panímáma se po marném pokusu komunikovat rozhodla přivolat odhadem dvanáctiletého syna. S jeho pomocí jsem si objednal pokrm připomínající tajské nudle s hovězím a vejcem a také barvenější směs zeleniny a kuřecího. Následně jsem se usadil na umělohmotnou židli dětské velikosti a kokosák umístil na obdobný stolek. Přivítaly mě dvě smějící se děvčátka. Jedné mohly být čtyři roky, její opatrovnici snad sedm. O pár stolků ode mě seděl pán mírně připomínající otce Furu. Měl bílý asijský vous a na temeni hlavy trs zbývajících vlasů. Nejspíš děděček, starší holčičku po chvíli odvezl jak jinak než na motorce.
Jídlo bylo docela dobré. Obě porce jsem k potěše rodinného podniku zlikvidoval. Překvapilo mě však, že kuřecím byl myšlen nasekaný kuřecí hnát. Celý hnát. Někdy bych to stejně zkusil, ale nic extra zajímavého - mastná tahavější kůže. Pěší cestu zpět k hotelu mi zpříjemnil ladyboy, alespoň myslím, že se jednalo o tuto mýtickou bytost. Prozradilo ji, bytost, zaklínadlo "Twenty dollars, I love, I love!". S díky jsem odmítnul. Koneckonců, byl jsem po vydatné večeři.
Následujícího dne mě Vanna vzal do místní jídelny na tradiční kambodžskou snídani. Nudlovou polévku, podobnou vietnamskému pho. Zjistil jsem, že ji celý život jím chybně. Je vhodné používat hůlky a lžíci zároveň. Dřívka zachycují pevné částice, zatímco lžíce dodává ostrou šťavnatost.
U talíře jsem nechal spropitné, které vyvolalo tázavý údiv číšnice. Nejsem včerejší, a tak jsem se Vanny přeptal, jakýmiže bankovkami Kambodža disponuje. Kdepak, dvojtisícovka na seznamu nebyla. Zřejmě jsem nechal asi 120% dýško. Nechal jsem si to pro sebe. Nebylo by taktické budovat Vannova očekávání.
Čekala nás hora a vodopád v národním parku, alespoň jsem se to domníval.
Na přírodní vyhlídce, útesu s vulkanickou činností zjizveným povrchem, mi na ruku přistál motýl. Mínil se zde zdržet. Zůstal/a se mnou při chůzi, ba i při jízdě na motocyklu. Kouzla.
Zastavili jsem i místa poeticky nazvaného Tisíc lingamů (pér, klád, penisů, jak se komu líbí). Na mělkém dně řeky jsou zde k vidění dávné struktury. Většinu z nich by lépe pojmenoval bývalý pan prezident. Teprve zde jsem se s motýlkem rozloučil. Snad si vybral dobře.
Skrz vesničky jsme se bahnitou cestou ještě o kus výš. Vanna mě prý vzal někam, kam se mnoho turistů nedostane. Nasvědčovala tomu i skutečnost, že jsem se zde nepotkal nikoho, kdo by nepůsobil jako Kambodžan. Rozjímali jsme u buddhistických, i hinduistických oltářů, přispěli jsme chudým, jimž z očí svítil vděk a procházeli jsme se mezi posvátnou krajinou plnou mnišských hrobek. Cítil jsem se blíž Bohům i skutečnosti.
Krásný byl i horský komplex s asi šestimetrovým ležícím buddhou, vyhlídkou a množstvím dalších soch. Turistů ze všech koutů světa zde bylo požehnaně, čehož využívali trhovci, u kterých jsme se občerstvili. Prodejci občas okřikli potomky či rozehnali svářící se psi.
U silnice posedával pár starších lidí s holčičkou. Vanna je politoval, že jsou to bezdomovci a holčička jistě chodí do školy, což něco stojí. Poprosil jsem ho, aby zastavil a z peněženky jsem vytáhl čtyři dolarové bankovky. Podělil jsem pocestné a zbylou bankovku přidal holčičce. Periferním pohledem jsem zachytil další babičku, kterou přilákal pach americké měny. Našel jsem pátý dolar a situace se zdála stabilizovaná. Co čert nechtěl, zpoza zatáčky přikvačil další děd, kterému už jsem neměl, co nabídnout. Holčička situaci rozeznala a bez nabádání se rozdělila. Měl jsem radost.
Další zastávkou byl vodopád, kde jsme vykoupali, nechali si rybkami ožrat přebytečnou kůži a vahou padající vody namasírovat záda.
Cílem posledního z větších výletů byla plovoucí vesnice, inzerovaná coby skanzen tradičních rybářských způsobů. Podle Vanny však byla uměle vytvořena vystěhováním chudších lidí, jejichž pozemky se hodily. Přesto mi ji, coby jeho potenciální příjem, vychvaloval. Cestou jsme se zastavili u něj ve vsi. dostal jsem jakýsi špekáček a papájový salát (zelená papája slouží jako zelí podobný základ salátů, zrála je sladkým ovocem) a mohl jsem se letmo seznámit s nuzným životem jeho rodiny. Nikdo z nich neuměl anglicky, ale poseděli jsme. Neměl jsem Vannovi hraní na emoce za zlé, pravděpodobně na něm závisí množství hladových krků.
Plovoucí vesnice mi neposkytla úplně příjemný zážitek. Spíše než o sondu do tradičního života šlo o organizované žebrání s tučnými poplatky za vstup. Samotná vesnice není zcela nezajímavá, ale koukat lidem do obydlí a fotit si je mi nepřipadalo dvakrát vkusné.
Plavba člunem skrz mokřadní porost byla ještě horší. Nastoupili jste k dítěti, či babičce, a nechali se vést monotónní vodní krajinou. Ne, že bych uměl pádlovat, ale bylo to příjemnější, než to nechat na babce. Občas přijel jiný člun, ze kterého vám prodejkyně nabízela občerstvení, či školní pomůcky pro děti. Obal sešitů ihned trhaly, aby se o ně podělili. Asi se jim doopravdy hodili, kdo by to byl řek.
Lehce jsem si spravil chuť v chrámu, ale ty už nebudu rozebírat :)
Předposlední den jsme začali úžasným brunchem, obsahujícím polévku, závitky, rybí filety, nejlepší tofu, co jsem jedl, masové kuličky cosi rýžového a spoustu čili. Pili jsme nápoje z bílých fazolí a bazalkových semínek. Za oba platil turistickou cenu deset dolarů, osma a půl bez dýška.
Následovaly nákupy dárků a suvenýrů, ve "velkoobchodě", který mi doporučil Vanna. Nebylo zde mnoho zákazníků, ale nikoho místního jsem nezahlédl... Každopádně jsme nakoupil, co jsem potřeboval, a tak nezbývalo něž opět doplnit energii. Kambodžani jedí téměř vše, pročež jsem se cítil mezi svými.
Většinu dobrot jsem uložil k pozdějšímu použití a vydal se do masážního salonu, který mi Vanna doporučil. Interiér se mi moc nezdála a ceny byly vyšší než jsem očekával. Prozřetelně jsem nahlédl do recenzí. Od jakési Kateřiny jsem se dozvěděl, že jde o tuk-tukářskou past, kde cena neodpovídá kvalitě. Budete se divit, ale v daném kontextu jde o důvěryhodné jméno. Jestli by se Kambodžan za někoho nevydával, tak za Kateřinu.
Podle recenzí jsem vybral salon Sonya. Vanna jim cosi kambodžsky povídal. Tipoval jsem, že se hlásil o podíl. Distingovaná paní, která mi prezentovala místní nabídku, se mě ptala, jak jsem se o nich dozvěděl a zda mi poradil tuk-tukář. Hypotézu jsem tak považoval za potvrzenou a řekl pravdu.
Při čaji jsem z nabídky vybral čtyřrukou masáž. Byly mi omyty nohy a následně jsem byl zaveden do pokoje s lehátkem. Zde jsem se měl převléci do síťovaného spodního prádlo, za které by se nemusel stydět ani Brüno. Dvě sympatické slečny mě ustavičného špitání namasírovaly přímo úžasně. Hodina uplynula jako voda. Na jejich štěbetání jsem reagoval slovy, že mám štěstí, že jim nerozumím. "We are lucky too! Hahaha."
Po návratu na hotel jsem popíjel pivko, které jsem si u Vanny objednal a pojídal hmyz. Ráno jsem měl v plánu se ještě jednou podívat k mým oblíbeným Vlnovcům, sbalit si a odletět.
Předcházela tomu snídaně během které mě Vanna konfrontoval ohledně včerejší situace. Snažil se mě přesvědčit, že žádné peníze od podniků, kam mě vozí, nedostává. Odpověděl jsem mu, že se mi to moc nezdá a že pokud mu nic nedávají, měly by. Dodal jsem také, že by to nevadilo, bylo by to logické a chápu, že na něm závisí velká rodina. Přesto trval na svém. Myslím, že jsme měli dobrý vztah, pročež jsem pravděpodobnost hypotézy snížil z 95 procent na 80.
Během snídaně přiběhl žebrající chlapec. Dali jsme mu jen pár místních drobných, což mě zpětně mrzelo. Řada dětí prý žebrá cestou do školy a ze školy, aby alespoň něco přispěly do rodinného rozpočtu.
S Kambodžou jsem se loučil tuze nerad. Cestou na letiště jsem z tuk-tuku sledoval krajinu a smiřoval se s odjezdem. Dostal jsem víc než jsem doufal.
S Vannou jsme se objali a místo obvyklých několika dolarů navíc, jsem mu nechal padesátku. V peněžence jsem našel ještě nějaký patnáct v drobných a požádal jsem ho, ať je rozdá děckám jako byl kluk, kterého jsme ráno potkali. Třeba to i udělal. Věřím, že alespoň z části :)
Kambodža mě zregenerovala, obohatila a sjednotila. Navázal jsem bližší vztah s duševnem uvnitř a možná i vně. Medituji, rozjímám a co je vůbec nejdůležitější - cítím jinak, než když jsem odlétal. Prožitky jsou barevnější, z čehož plyne motivace. Cestou domů jsem viděl tři filmy a u dvou brečel. Nevěřil bych tomu a líbilo se mi to!
Vytanulo mi heslo, jež viselo na stěně mých pobožných prarodičů, které snad ještě bylo možno považovat za sedláka a selku. Neboj se, toliko věř.
Rozloučím se dalším poetickým okénkem:
Šalba
V ohních tak dávno vyhaslých
hledám jiskry, co zbyly.
Útržky duše, vzor a strach,
tíživých postav stíny.
Uhly se v rukou mění v prach,
popel, jenž navždy špiní.
A lásku rudě mámivou
nerozeznám od lpění.
Sváteční
Místo vánoční večeře
mrdám ve zdejším klášteře
ostatky tvojí neteře.
