V Kambodže mi je dobře. Na konci dní bývám unavený a šťastný. Jakoby se mi obnovovaly emoce. Při čtení knížky, i dopisu o kamarádových strastech jsem měl slzy v očích, což u mě rozhodně není běžné. Vděčím za to mj. níže popsaným zkušenostem a také těm, které se do reportu nevešly. Další díl nejspíš vznikne až v Praze. Ne, že by se mi tam chtělo.
Výpravy
Vzhledem k jedenácti hodinám přerušovaného spánku mi málem unikla snídaně. Ani tři silně podprůměrné kávy nezabránily, abych to po návratu na pokoj zatáhl znovu. Plány na produktivně strávený den vzaly za své.
Co už. Alespoň jsem vyrazil prozkoumat nejbližší okolí a zvykal si na vlhký subtropický vzduch. Po večeři v náhodně vybrané restauraci jsem se vrchního otázal na cestu do lékárny. Nenechal nic náhodě a do cíle mě odvezl na motocyklu - skoro jakoby mě znal. Stejným způsobem se přepravuje většina obyvatel Siem Reap. Běžně řídí i děti. Doprava je živelná, přesto jsem žádnou nehodu dosud nezahlédl.
Svému návyku jsem však neunikl a během následného popocházení se ztratil. Simku jsem ještě neměl zařízenou a platit 300kč/mb se mi moc nechtělo. Když mi svezení nabídnul obstojně anglicky mluvící tuk-tukář, už se stmívalo. Obratně se mnou navázal rozhovor a za svezení požadoval pouhý dolar - věda, že se mu dnešní sleva může v budoucnu vrátit. Svůj vliv jistě měla i skutečnost, že jsem se nacházel pouhých pár set metrů od hotelu. Pan Vanna se hbitě nabídnul, že mě nazítří odveze k Ankgor Wat. Souhlasil jsem, s tím, že čas odjezdu upřesním až po probuzení.
Opatrnost byla na místě. Dal jsem si dalších krásných jedenáct hodin. Alespoň jsem mohl začít den obědem. Hovorný pan Vanna pak roztočil kola zábavy, i tuk-tuku. Pominu-li úmorné vedro, byla odpolední návštěva Ankgor Wat úspěšná. Na mnoha krásnějších místech jsem nebyl a z neznámých důvodů jsem si některé scenérie mohl užít téměř sólo.
Následující den jsem věnoval odpočinku, průzkumu města a psaní. Cestou z poměrně odpudivého (čti přelidněného a přenabízivého) Old Marketu jsem se zastavil v lékárně na rohu a pantomimicky požádal o sleep aid. Plato diazemapů za 2,5 dolaru.
I když jsem právě mířil do vyhlášené restaurace Sambo, neodolal jsem pouličnímu kokosáku. Byl natolik objemný, že jsem se rozhlížel po lavičce, na které bych si jej v klidu vychutnal. Zaujala mě otevřená brána do jakési instituce. Na dvorku bylo parkoviště, dostatek zeleně a hlavně kýžené lavičky. Při bližším průzkumu jsem zpozoroval studující děti a knihovnu. Nacházel jsem se na území Centra pro khmerské studie.
Moc se mi líbí, jak barevné a snad i radostné jsou zdejší hrobky. Dýchá z nich odlišný vztah ke smrti.
Maně se mi vybavila legendární scénka z Trpaslíka:
Průvodce zmínil i další faktory. Tehdejší král naverboval otroky z širokého okolí, materiál přepravovali jak koně, tak sloni a typ stavebnin práce výrazně usnadnil. Základy chrámu jsou z lávového kamene, který je pevný, ale má houbovitou strukturu, což snižuje jeho hmotnost. Povrch je z měkkého, snadno opracovatelného pískovce.
Opomněl jsem zdokumentovat díry po výstřelech, kterým se nevyhnula ani chrámová půda. Během 70. let padlo válce, hladomoru a guerillovým vládám okolo 4 milionů lidí. Nejvyšší podíl má na svědomí režim Rudých Khmerů - jedna z nejodpornějších vlád lidské historie. Další statisíce ze země uprchly. Čísla vyniknou zvláště, uvědomíme-li si, že v roce 1970 měla Kambodža jen něco přes 7 milionů obyvatel.
Současný premiér Hun Sen byl dva roky vůdcem jednoho z pluků Khmer Rouge. Nejsou nicméně důkazy, že by se účastnil masakrů. Během vnitřních čistek raději emigroval do Vietnamu, kde se nějaký čas skrýval a nakonec se přidal k jednotkám bojujícím proti slábnoucímu kambodžskému režimu. Kdo ví, možná je schopný a reprezentativní.
Čekaly mě další tři chrámy. Už během dopoledne se výrazně oteplilo. Brzy jsem vypadal jako bych strávil koncert v kotli, či spadnul do řeky. Bohudík bývají chrámové komplexy propojené lesními cestami a v lese je vždy dobře. Některé stavby jsou s okolní vegetací přímo srostlé.
Obavy naštěstí zahnali mniši, které jsem o pár minut později potkal. Jak známo, mniši bývají přesnými soudci charakteru, a tak mě požádali o společné foto. Opravdu.
Příští den jsem zejména kvůli sázkám, které jsem navzdory hotelovému internetu nějak splácel, strávil ve městě. Navštívil jsem Buddhistické centrum Wat Bo a korejský gril. All you can eat včetně kvalitního hovězího, mořských plodů, skopového atd. sotva za pětistovku. Pro místní je to drahota, ale Pražák se tu má dobře.
V muzeu je k vidění množství (https://www.cambodialandminemuseum.org/) deaktivované munice. Miny, granáty, cluster bomby atd. Zmrzačené děti, které zde bývaly připravovány na návrat do společnosti už tu nenajdete. Větší dojem než zbraně na mě udělaly střípky z historie a dobové obrazy. Zájemci mj. o vraždění děcek si mohou zvětšit:
Kambodža se během výše zmíněné krvavé periody stala nejzaminovanější zemí světa. Miny je poměrně levné umístit, ale náročné znovu najít a zlikvidovat. Ještě po pádu Khmer Rouge (1979) zabily nějaký 60000 lidí a další desetitisíce zmrzačily. Lidé trpěly také strachem a omezením pohybu. Na velké části území nebylo bezpečné vstupovat na nepoužívanou půdu.
Nedošlo mi, že zmrzačení (např. utržení nohy) může být vojensky výhodnější než prosté zabití. Postižená strana se totiž o zraněného zpravidla stará, což je nákladné.
Zakladatelem muzea je bývalý dětský voják, přezdívaný Aki Ra. Zamlada miny umísťoval, prý i potřeby lovu zvěře, později jich měl osobně zlikvidovat desetitisíce. Byl přítomen i v den mé návštěvy, nechal jsem si od něj podepsat knížku. Srovnatelného hrdinu už možná nikdy nepotkám. Jeden z jeho příběhů si můžete přečíst níže.
V roce 1965 nařídil prezident Johnson bombardování Ho Či Minovi stezky, kterou byl přes Laos a Kambodžu zásobován Severní Vietnam. Richard Nixon pak, na radu nedávno zesnulé legendy americké diplomacie a realismu mezinárodních vztahů Henryho Kissingera, nechal v roce 1973 bombardování Kambodži zintenzivnit. Kobercovým náletům padlo za oběť okolo 600 000 civilistů, nepočítaje pozdější oběti nevybuchlé munice. Prasárny zpravidla dělá ta mocnost, která si to může dovolit. V tom měl Henry pravdu.
Poezie
Ta pro kterou jsem si přijel obrazně, ale i konkrétně. Čtu Hlaváčka. Čítankové Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji a Hrál kdosi na hoboj mám moc rád, možná i proto jsem ze sbírky Pozdě k ránu trochu zklamaný. Nadměrná citlivost se stává patetickou a intelektualita je místy na sílu. Upřednostnil bych více švihu, přirozenosti. Ne, že bych byl expert.
U většiny básní jsem se zkrátka nudil, ale našly se i skvosty. Upír zůstává mých nejoblíbenějších neveršovaných básní, kterým obyčejně nemohu přijít na jméno. To je však zásluha současné populární brakové, či dokonce bravíčkové, tvorby. Z těch tradičních mě zaujala např. Ironie.
Píšu. Nebo spíš dokončuju. Je to pár týdnů, kdy mě během noci na vsi probudil jakýsi noční děs. S ním přišla i inspirace. Popadnul jsem zápasník a poznačil si několik motivů. Tři z nich jsem zpracoval v následující říkanku:
Čtvrt na smrt
Čtvrt na smrt
Řád tě nezachoval
Čtvrt na smrt
Zrezla košile
Čtvrt na smrt
Cetka karmínová
Čtvrt na smrt
Fádní orgie
Čtvrt na smrt
Znevažovaná slova -
Co freska, kterou serval čas
Čtvrt na smrt
Holub hlízu klová -
A vrabec v hrsti dutě prask.
Přidám ještě jednu pozitivnější, jejíž jádro vzniklo začátkem roku na Kostarice. Pro současný pobyt se však hodí mnohem lépe.
Daleko
Daleko za obzor k horkému slunci,
Pod kterým vlny se o skály lámou.
Kde člověk neslouží času a bolesti
A jeho bohové z pěny povstanou.
Daleko za hradbu ulhaných konvencí,
Čubčího vytí a šachmatu dámou.
Daleko od všeho, co jsem kdy uloupil
a Co cejch letitý, musel si nést.
Náplasti, šidítka pod lupou zapálím,
Oheň mě povede určenou z cest.
Konec dobrý, všechno dobré. Proto report uzavřu básní, která se mi v posledních dnech opakovaně vybavuje. Je jedna z mých nejoblíbenějších.
Arthur Rimbaud (překlad Vítězslav Nezval)
Ošálené Srdce
Mé smutné srdce plivá z lodi,
Mé srdce skryté v tabáku:
Stříkají po něm, čím se hodí,
Mé smutné srdce plivá z lodi
Před smíchem těch, kdož ve špíně se brodí
Nad vtipy samých hlupáků,
Mé smutné srdce plivá z lodi,
Mé srdce skryté v tabáku.
Vojenské jejich třesky plesky
Je nadosmrti zkazily!
Na kormidle je vidět fresky,
Vojenské jejich třesky plesky.
Ó, vlny, úžasné jak blesky,
Chci, abyste mé srdce umyly,
Vojenské jejich třesky plesky
Nadosmrti je zkazily.
Žádné komentáře:
Okomentovat