Radůza

Radůzu znám dlouho, ale až v poslední době mě některé z jejích písniček doopravdy uchvátily. Mají srdce a duši, a tak jsem se těšil na večer plný emocí. Lístek jsem si kupoval online, nemohl jsem si proto připlatit 10% za 1-10. řadu. To se ukázalo jako výhoda. Na Musilce se sedělo na nepříliš pohodlných židlích a vepředu bych neměl dost prostoru k protahování.

Radůza prožitkem rozhodně nešetřila. Na jejím zpěvu i pohybu bylo znát, že si to nepřišla jen odzpívat. Dojem trochu kazily výrazné moderní brýle a druhá brada. Brýle vysvětlila vylitými kontaktními čočkami, ale stejně šlo spíš o tu bradu :)

Zpívala krásně, to je u čtyřicetileté písničkářky jistě podstatnější. K tomu dokázala hrát na harmoniku, klavír, kytaru a dudy. Nástroje střídala i tříčlenná doprovodná skupina. Téměř žádnou z písniček jsem neznal, asi to byly ty novější. Méně šansonu, víc folku, bluesu i world music. Měly pozitivnější nádech, než jsem zvyklý. Nebylo to špatné, ale dávám přednost její tradiční rozervanosti – smutku, bolesti a odhodlání (třeba tady nebo tady).

Asi jsem čekal smyslnou tulačku a dostal mamku od rodiny, i když nadanou a plnokrevnou. Skuteční umělci možná musí hrát tak, jak žijí. Jinak by emoce nebyly opravdové. Radůza je výborná, ale mění se. Jen blbec by to nečekal :)

Brány vnímání

Před pár dny jsem si přečetl Brány vnímání. Asi třicetistránkový spisek, ve kterém Aldous Huxley (Brave New World) popisuje svoje zkušenosti s užíváním mezkalinu, halucinogenní látky podobné LSD. Navzdory složitému jazyku, plnému cizích archaických slov a uměleckých odkazů, jejichž význam mi často zůstal utajen, se Brány četly dobře. Podobnou úvahu už jsem pár let nečetl, a tak to bylo docela osvěžující.

Hlavní myšlenku autor rozebírá už na prvních několika stranách. Lidé si jsou vzájemně schopni své prožitky předávat pouze pomocí symbolů, tvořících jazyk. Nejsou proto schopní jeden druhému doopravdy porozumět. Zvláště je-li prožívání druhého výrazně odlišné, např. pokud je blázen nebo genius. Jazyk podle Huxleyho nejen komolí podstatu předávaných informací, ale také omezuje vědomí jeho uživatelů.

Vychází z Bergsonovi teorie, že mozek, smysly a nervová soustava neslouží člověku jen k tomu, aby vůbec mohl vnímat, ale také aby vnímal, jen to, co je třeba. Místo všeho, co se kdy stalo a děje v celém vesmíru, proto člověk vnímá pouze pro přežití užitečné informace. Aby obsah tohoto omezeného vědomí mohl člověk vyjádřit, vytvořil symbolický systém jazyka. Jazyk mu sice umožňuje efektivní komunikaci, ale na druhou stranu jej utvrzuje v iluzi, že zredukované vědomí, na kterém je jazyk vystavěn, je jediné možné. Drogy mohou pomoci limity naučeného vnímání překročit a umožnit tak uživateli kontakt s pravou podstatou věcí.

Ačkoli Huxley sám píše, že omezené vnímání je nutné pro přežití lidstva jako druhu, pejorativně jej označuje za „mizerný protlak“. Myslím, že omezené není správné slovo. Pozornost je vzácný zdroj, a proto s ní člověk, resp. jeho mozek, musí šetřit. Kahneman, Vernon Smith, Hayek nebo Polanyi píšou o automatických nevědomých procesech, bez kterých by nebylo možné fungovat v každodenním životě. Pokud by se člověk nemohl spolehnout na zautomatizované nevědomé schopnosti (tacitní znalosti typu hra na klavír nebo základní společenské konvence) a intuitivní rozhodování, i jednoduché úkoly jako je nákup v samoobsluze by se staly velice náročnými. Bez ekonomizace myšlení by člověk nebyl schopen unést zátěž neustálého detailního vědomého plánování a monitorování všech triviálních úkonů.

Pozornost je nákladná, a proto ji není možné věnovat všemu. Částečně o jejím zaměření rozhodujeme vědomě, ale větší část toho, co vnímáme, si nevybíráme přímo. Nemyslím, že by člověk v jakémkoli stavu mohl být schopen vnímat celý vesmír, ale i jeho bezprostřední okolí je neobyčejně komplexní. Okolní svět nám nabízí tak velké množství vjemů, že je nemůžeme pojmout všechny a musíme si vybírat.  Řekl bych, že vědomí přednostně přijímá takové vjemy, které se nám hodí k praktickému rozhodování a které nás zajímají – jak základní informace jako je poloha okolních předmětů, tak i nepodstatné maličkosti s vazbou na naše uvažování.

Někdy se zdá, jako by nám osud dával znamení. Jméno nebo symbol, které tou dobou poutá naši pozornost, se začne objevovat v novinách, výlohách, všude kam se podíváme. Podobná znamení bychom mohli najít kdykoli, ale museli bychom je hledat. Filtrem našeho vnímání procházejí ty vjemy (a jejich interpretace), které souvisí s tím, co nás zajímá a o čem přemýšlíme.

K  plnému nezkreslenému vnímání nemá člověk dostatečnou kapacitu, omezení jsou nutná. Proto si nemyslím, že drogová zkušenost poskytuje pravé poznání, spíše jen jiný úhel pohledu. Jiné zaměření pozornosti. Sice umožní vnímat něco navíc, ale něco také omezí. Původní nastavení mozku není náhodné, dobře se hodí pro potřeby efektivního života. Drogy od funkčního nastavení vzdalují, ale mohou poskytnout novou zkušenost, inspiraci a snad i rozšířit obzor.

Měl bych dodat, že i „změna úhlu pohledu“, způsobu vnímání, jak jsem se ji snažil popsat je optimistická varianta. Stejně dobře představitelné je prosté rozostření smyslů. Nikoli odlišný výběr toho, čemu věnujeme pozornost, ale pouhé poškození. Klam. Ani pak ale není rozšíření obzorů vyloučené. Někdy k němu stačí prostě vnímat a myslet jinak. Nemusí záležet na tom, jestli „správně“.

Huxley se domnívá, že je škoda, že lidé západního světa mezkalin nebo obdobnou drogu neužívají pro spirituální účely nebo jen jako únik od strastí nenaplňujícího života. Věří, že lidé „umělou rajskou zahradu“ prostě potřebují a mezkalin by tuto mezeru mohl v dnešní společnosti zaplnit lépe a s menšími škodami než třeba alkohol nebo marihuana. Na základě znalostí o amerických indiánech, kteří peyotl obsahující mezkalin užívají, a zkušeností jeho známých soudí, že mezkalin povznáší ducha a přitom je v podstatě neškodný.

Myslím, že jedno z hlavních rizik drog je to, že si na ně člověk zvykne. Nemám na mysli fyzickou závislost, spíš jen neschopnost bavit se za střízliva. Dřívější způsoby trávení času mu začnou připadat nezajímavé a přestane být ochotný se snažit. Stačí jen něco spolknout nebo šňupnout. Nemyslím, že mezkalin bude v tomto směru výjimka.

Také se mi příčí tvrzení, že je něco lepší nebo horší pro každého. Někomu lépe poslouží mezkalin, někomu alkohol, někomu běh. Lidé jsou různí, mají různé potřeby a různé slabiny. Věřím, že je nejlépe, když mají prostor, aby se jim sami přizpůsobili. Podporuji proto postupnou legalizaci mezkalinu a drog vůbec, ale představy o tom jak by mohly reformovat společnost mi připadají blouznivé.

Může se zdát, že jen kritizuju, ale Brány se mi líbily. I když se s autorem často neshodnu, přečetl jsem si je rád. Vypíchl jsem jen to, co mě zaujalo. Navíc můžete namítat, že bez řádného terénního výzkumu jsou moje postřehy dost spekulativní… Snad to někdy napravím J Úžasné barvy a pocit nadobyčejné opravdovosti znějí docela lákavě.

Žiju

MMA záležitosti jsem přesunul na vlastní blog (sazeninamma.blogspot.cz), a tak se tu budu zabývat už jen obecnějšími úvahami a vlastním životem. Dnes to bude spíše to druhé, ale ani první úplně neopomenu.

Ve středu jsem dostal výsledky kontroly krve se zaměřením na moje pravidelné bolesti břicha. Všechno je prý vzorové. Zdravý životní styl, pičo. Břicho už se pěkných pár měsíců neozvalo, tak jsem měl radost. Do čtvrtka. Brácha se mi vždycky směje, že si tu bolest vsugerovávám. Sám o tom často pochybuju. Tentokrát víc než jindy. Objektivně bych měl být zdravej, tak co to má bejt. Rozhodl jsem se bolest ignorovat. Ve čvrtek to celkem šlo, ale v pátek se stupňovala. Vzal jsem si prášek a dál dělal jako by nic. Noční intoxikace a následný mučednický prožitek moje představy rychle rozptýlily. Sobotu jsem jakžtakž vydržel, noční UFC mi ulehčilo na bolest zapomenout. Zároveň jsem ji ale neignoroval. Jedl jsem dietně a pil bylinný čaj. V neděli odpoledne mě probudila bolest podobná řezání, kterou jsem snášel poměrně těžko. Od včerejšího dne jsem si ale plánoval, že neděli začnu jógou, a tak jsem zatnul zuby a pustil se do toho. Bolest odezněla už během několika minut cvičení a relativně dobře jsem se cítil ještě dobrých pár hodin. V pondělí jsem se proto až na stravování snažil chovat normálně. Něco jsem si přečetl, zašel do posilky, opravil s Davem neuvěřitelně hlučný větrák (No dobře. Nechal Davem opravit. A bylo to spíš úprava než skutečná oprava J). Všechno mi ale šlo dost pomalu a necítil jsem se přitom dobře. Posilovna byla překvapivě únavná, to ale přisuzuje skromné stravě. Bylo krásně, a tak jsem za cvičením vyrazil pěšky.

Po vizuální stránce to byla vydařená výprava. Téměř jarní slunce požadavky na zimu navyklého oka uspokojí víc než dostatečně. Do posilovny bylo daleko, a tak jsem chtě nechtě musel přemýšlet. Minulý týden jsem začal shánět práci v sázkovce a zatím to nevypadá zvlášť nadějně. Za nějaký čas prostě budu muset začít vydělávat. Když mě nevezmou, asi budu muset dělat něco, co nechci. Třeba pracovat v bance (o těch jindy), nebo bych se mohl vrátit k pokeru. Poker mě naučil zdravému vztahu k riziku i k penězům. Bez ochoty zdravě riskovat ho vůbec nejde hrát, ale to je snad jasné. Kromě toho už snad dokážu brát náhodu jako přirozenou součást života a ne osobní útok. Díky pokeru mě různé životní smůly rozhodí obtížněji než dříve.

Co se peněz týče, tak jejich cenu těžko posoudíte, dokud jich trochu nemáte. V lepších časech jsem o ně neměl žádnou nouzi, což mi pomohlo uvědomit si, že na nich až tak moc nesejde. Od určité úrovně je to prostě jen pohodlí navíc. Trochu jich ale potřeba je, jinak se žije těžko.

Jsem za to vděčný, ale nemyslím, že mi poker může dát něco nového. Kromě toho by ztížil pozdější zapojení do pracovního procesu. Pár let hraní do životopisu stačí J

Připadal jsem si trošku v pasti. Přemýšlel jsem o sobě a cítil se špatně. Sice jsem chytrej, vzdělanej a v dobrý kondici, ale moje spojení s okolnim světem není nejstabilnější. S běžnou prací nemám zkušenost a těžko něco rozjedu s někym ze známejch. Taky bych nemusel dobře dopadnout. Dobrý zapojení do systému je v tomhle směru důležitější než vnitřní kvalita. Možná je to dokonce kvalita důležitější.

Napadlo mě, že jsou moje myšlenky ovlivněný bolestí, ale míru jejího vlivu jsem si uvědomil až večer při čtení. Nálada má na myšlenky zásadní dopad, a když je vám zle, těžko si udržíte dobrou. Vztah funguje i obráceně, a tak jsem nasadil umělej úsměv (Stav mysli ovlivňuje tělesné projevy a tělesné projevy stav mysli. Mozek je možné podobným fakeováním trošku ošálit.) a snažil se myslet na něco pěknýho. Bohužel mě nic nenapadalo. Resp. napadalo, ale snadno jsem nacházel důvody, proč to vlastně za nic nestojí.

Ráno bylo břicho lepší. Snídani jsem zvládl v klidu, přečet si pár článku, vyřídil poštu, vyluxoval byt, s obtížemi do sebe dostal menší oběd a kouknul u toho na Spravedlnost se Sandelem. Inspirativní. Začaly se vracet myšlenky, co bych měl dělat, psát a číst.

Pokud jsem měl jít na trénink, času už nezbývalo. Mrknul jsem u kafe na pár grapplingovej videí a vyrazil s jistotou, že je to rozumný. V tramvaji jsem rozečetl Brány vnímání (o těch taky jindy) a cítil se skvěle. Navzdory složitýmu jazyku je to pěkně napsaný.

Rozcvička byla náročná, ale pak jsem se snad něco naučil a sparing mi navzdory únavě šel dobře. Cestou domu jsem trochu pokecal s kolegama a přišel na mě potréninkovej rauš. Přečet jsem dalších pár stran bran a pustil se do psaní. Pak rauš nahradila únava a hlad J

Pořád mi je fajn. Najednou se těšim na budoucnost. Věcem, co mám rád, se vrátil smysl. Vydělávat sice budu muset, ale to přece neva. Nějak to půjde a určitě najdu způsob, kterej pro mě bude přijatelnej. Dokážu toho celkem dost, jen je potřeba začít. Sázkovku navíc ještě zdaleka nevzdávám. Je toho ažaž, k čemu směřovat.

První den bez bolesti bejvá takovej. Všechno se rozzáří. Snažim se sice hlídat svoje myšlenky a nálady, ale tohle pořád ovládnout nedokážu. Fyzično má na psychiku obrovskej vliv. Asi to chce trošku utrpení, abych ocenil ty lepší části života. Mám se vlastně strašně fajn, měl bych za to bejt vděčnej a neplejtvat časem.