Brány vnímání

Před pár dny jsem si přečetl Brány vnímání. Asi třicetistránkový spisek, ve kterém Aldous Huxley (Brave New World) popisuje svoje zkušenosti s užíváním mezkalinu, halucinogenní látky podobné LSD. Navzdory složitému jazyku, plnému cizích archaických slov a uměleckých odkazů, jejichž význam mi často zůstal utajen, se Brány četly dobře. Podobnou úvahu už jsem pár let nečetl, a tak to bylo docela osvěžující.

Hlavní myšlenku autor rozebírá už na prvních několika stranách. Lidé si jsou vzájemně schopni své prožitky předávat pouze pomocí symbolů, tvořících jazyk. Nejsou proto schopní jeden druhému doopravdy porozumět. Zvláště je-li prožívání druhého výrazně odlišné, např. pokud je blázen nebo genius. Jazyk podle Huxleyho nejen komolí podstatu předávaných informací, ale také omezuje vědomí jeho uživatelů.

Vychází z Bergsonovi teorie, že mozek, smysly a nervová soustava neslouží člověku jen k tomu, aby vůbec mohl vnímat, ale také aby vnímal, jen to, co je třeba. Místo všeho, co se kdy stalo a děje v celém vesmíru, proto člověk vnímá pouze pro přežití užitečné informace. Aby obsah tohoto omezeného vědomí mohl člověk vyjádřit, vytvořil symbolický systém jazyka. Jazyk mu sice umožňuje efektivní komunikaci, ale na druhou stranu jej utvrzuje v iluzi, že zredukované vědomí, na kterém je jazyk vystavěn, je jediné možné. Drogy mohou pomoci limity naučeného vnímání překročit a umožnit tak uživateli kontakt s pravou podstatou věcí.

Ačkoli Huxley sám píše, že omezené vnímání je nutné pro přežití lidstva jako druhu, pejorativně jej označuje za „mizerný protlak“. Myslím, že omezené není správné slovo. Pozornost je vzácný zdroj, a proto s ní člověk, resp. jeho mozek, musí šetřit. Kahneman, Vernon Smith, Hayek nebo Polanyi píšou o automatických nevědomých procesech, bez kterých by nebylo možné fungovat v každodenním životě. Pokud by se člověk nemohl spolehnout na zautomatizované nevědomé schopnosti (tacitní znalosti typu hra na klavír nebo základní společenské konvence) a intuitivní rozhodování, i jednoduché úkoly jako je nákup v samoobsluze by se staly velice náročnými. Bez ekonomizace myšlení by člověk nebyl schopen unést zátěž neustálého detailního vědomého plánování a monitorování všech triviálních úkonů.

Pozornost je nákladná, a proto ji není možné věnovat všemu. Částečně o jejím zaměření rozhodujeme vědomě, ale větší část toho, co vnímáme, si nevybíráme přímo. Nemyslím, že by člověk v jakémkoli stavu mohl být schopen vnímat celý vesmír, ale i jeho bezprostřední okolí je neobyčejně komplexní. Okolní svět nám nabízí tak velké množství vjemů, že je nemůžeme pojmout všechny a musíme si vybírat.  Řekl bych, že vědomí přednostně přijímá takové vjemy, které se nám hodí k praktickému rozhodování a které nás zajímají – jak základní informace jako je poloha okolních předmětů, tak i nepodstatné maličkosti s vazbou na naše uvažování.

Někdy se zdá, jako by nám osud dával znamení. Jméno nebo symbol, které tou dobou poutá naši pozornost, se začne objevovat v novinách, výlohách, všude kam se podíváme. Podobná znamení bychom mohli najít kdykoli, ale museli bychom je hledat. Filtrem našeho vnímání procházejí ty vjemy (a jejich interpretace), které souvisí s tím, co nás zajímá a o čem přemýšlíme.

K  plnému nezkreslenému vnímání nemá člověk dostatečnou kapacitu, omezení jsou nutná. Proto si nemyslím, že drogová zkušenost poskytuje pravé poznání, spíše jen jiný úhel pohledu. Jiné zaměření pozornosti. Sice umožní vnímat něco navíc, ale něco také omezí. Původní nastavení mozku není náhodné, dobře se hodí pro potřeby efektivního života. Drogy od funkčního nastavení vzdalují, ale mohou poskytnout novou zkušenost, inspiraci a snad i rozšířit obzor.

Měl bych dodat, že i „změna úhlu pohledu“, způsobu vnímání, jak jsem se ji snažil popsat je optimistická varianta. Stejně dobře představitelné je prosté rozostření smyslů. Nikoli odlišný výběr toho, čemu věnujeme pozornost, ale pouhé poškození. Klam. Ani pak ale není rozšíření obzorů vyloučené. Někdy k němu stačí prostě vnímat a myslet jinak. Nemusí záležet na tom, jestli „správně“.

Huxley se domnívá, že je škoda, že lidé západního světa mezkalin nebo obdobnou drogu neužívají pro spirituální účely nebo jen jako únik od strastí nenaplňujícího života. Věří, že lidé „umělou rajskou zahradu“ prostě potřebují a mezkalin by tuto mezeru mohl v dnešní společnosti zaplnit lépe a s menšími škodami než třeba alkohol nebo marihuana. Na základě znalostí o amerických indiánech, kteří peyotl obsahující mezkalin užívají, a zkušeností jeho známých soudí, že mezkalin povznáší ducha a přitom je v podstatě neškodný.

Myslím, že jedno z hlavních rizik drog je to, že si na ně člověk zvykne. Nemám na mysli fyzickou závislost, spíš jen neschopnost bavit se za střízliva. Dřívější způsoby trávení času mu začnou připadat nezajímavé a přestane být ochotný se snažit. Stačí jen něco spolknout nebo šňupnout. Nemyslím, že mezkalin bude v tomto směru výjimka.

Také se mi příčí tvrzení, že je něco lepší nebo horší pro každého. Někomu lépe poslouží mezkalin, někomu alkohol, někomu běh. Lidé jsou různí, mají různé potřeby a různé slabiny. Věřím, že je nejlépe, když mají prostor, aby se jim sami přizpůsobili. Podporuji proto postupnou legalizaci mezkalinu a drog vůbec, ale představy o tom jak by mohly reformovat společnost mi připadají blouznivé.

Může se zdát, že jen kritizuju, ale Brány se mi líbily. I když se s autorem často neshodnu, přečetl jsem si je rád. Vypíchl jsem jen to, co mě zaujalo. Navíc můžete namítat, že bez řádného terénního výzkumu jsou moje postřehy dost spekulativní… Snad to někdy napravím J Úžasné barvy a pocit nadobyčejné opravdovosti znějí docela lákavě.