Individualismus a kolektivismus tvoří póly klíčového sporu mé oblíbené politické filozofie, ale tentokrát se jim budu věnovat z psychologického pohledu. Inspiroval mě k tomu kurz sociální psychologie na courseře, takže si vlastně dělám jen učební zápis.
Asi jste už slyšeli, že Asiati vnímají obrazy, nebo obecněji zrakové vjemy, odlišně než např. Evropané. Obraz je pro ně sítí vztahů, vnímají celek - pozadí, vztahy mezi objekty (např. vzdálenosti). Zatímco západní člověk klade větší důraz na jednotlivé prvky obrazu.
Dvěma skupinám studentů byl předložen obrázek party dětí, přičemž měly za úkol zhodnotit míru (ne)spokojenosti jednoho z nich. Američané se soustředili zejména na obličej vybraného dítěte, zatímco studenti z japonské skupiny odvozovali míru spokojenosti onoho dítěte také podle výrazů ostatních postav na obrázku.
Dle sociálních psychologů je tento fenomén spojen s konceptem sebevnímání a jeho mezikulturními odlišnostmi. V západní kultuře převládá individualismus a lidé se vnímají spíše samostatně, zatímco obyvatelé Asie jsou kolektivističtější a vnímají se více jako součást různých skupin (rodina, práce, náboženství, ...).
Individiualistická identita je čtenáři pravděpodobně sympatičtější - je členem západní kultury a možná má blízko k mým názorům :) Další faktor přispívající k vnitřnímu individualismu je nižší věk. Kultura se k němu posouvá (be yourself, vole), čím mladší jste, tím více se nejspíš vnímáte jako jednotlivec. Rozdíl je znatelný už v rámci posledních několika let.
Punkáčů, skínů, metalistů atd. ubývá, alespoň mi to tak připadá. Skupinové subkulturní identity jsou už pěknou chvíli na ústupu. Zároveň se množí tetování, piercing (v běžné populaci). Mainstreamové oblečení se stává křiklavější, častěji se na něm objevují sebepochvalné nebo provokativní nápisy. Poslední generace žijí ve světě facebooku a mají potřebu dávat na odiv i ty nejbanálnější pocity a události (Někdy si musim napsat status "bolej mě nohy". Nikdo to neocení, já vím :)).
I z pohledu zapřísáhlého individualisty mají obě identity něco do sebe a něco, čemu bych se raději vyhnul obloukem. Asiatům se při pomyšlení na matku spouští ta část mozku, která je u Evropanů zapojována pouze při myšlenkách na sebe sama. Strašidelná představa! Myšlenka, že integrální součástí vlastního já jsou příbuzní, kolegové, spoluvěrci, tedy lidé jejichž jednání je nezávislé na naší vůli a přesto spolutvoří to, kdo jsme, se mi protiví. Rozmělňuje svobodu i odpovědnost.
Na druhou stranu se kolektivisté vyhýbají některým slabostem moderního západního člověka. Dokáží být sebekritičtější, protože nevnímají vlastní já jako modlu a nepotřebují tak velkou podporu okolí, protože jejich identita nestojí a nepadá jen s tím, nakolik jsou skvělý. Nepotřebují se před ostatními tolik předvádět a snažit se odlišit, jako by si byli jistější.
Lidé ze západu jsou vytrvalejší, když se jim daří, protože úspěch zvyšuje sebeúctu. Asiaty více motivuje neúspěch, protože nechtějí zklamat očekávání okolí. Ani jedno nezní dobře. Orientálci se potřebují zavděčit a my si zas rádi honíme ego.
Nemám nic proti těm, kteří chtějí žít kolektivisticky, nebo se dokonce rozhodnou pro ostatní obětovat. Taková volba si zaslouží respekt, ale pouze v případě, že je skutečně rozhodnutím a ne pouhým podřízením se cizím představám nebo zvykům. Skupinová identita svobodnou volbu omezuje, a proto je mi nesympatická. Sama příslušnost k západní kultuře nezávislé rozhodování samozřejmě nezaručuje - mnozí se považují zcela jedinečné exempláře a při tom své názory a vkus jen nekriticky přejímají
Když se výzkumníci tázali na smysl jazyka, Korejci častěji odpovídali, že umožňuje komunikaci s ostatními, zatímco Američané oproti Korejcům více vyzdvihovali možnost sebevyjádření. Je zřejmé, že jazyk vznikl z důvodů akcentovaných Korejci. "Americká" odpověď mi připadá sebezahleděná až hloupá. Individualismu si necením proto, že umožňuje vyjádřit se a odlišit, ale proto že umožňuje snahu žít podle vlastních hodnot.
Lidé se liší, cení si různých věcí a měli by mít možnost usilovat o štěstí. Ne o představu štěstí, kterou jim vyberou rodiče nebo media, ale o štěstí, které hledají sami v sobě. Tím nechci říct, že k němu jiné nepotřebují.
Žádné komentáře:
Okomentovat