"Myslíš, že se člověk může chovat vždycky správně a zároveň bejt šťastnej?" Kamarádova otázka mě vyvedla z míry, i když bych se nad ní kdysi jen ušklíbl. Jednat správně je přece podmínka štěstí, ne jeho překážka. Kdo se nemůže považovat za dobrého, bude se sebou jen těžko spokojený.
Jistotu vystřídaly pochyby. Co když je snaha o dobro založená na klamném chápání lidské společnosti? Co když dobří neúmyslně usnadňují úspěch bezohledným?
Další kamarád namítl, že otázka je předmětná. Buď máš svědomí, nebo ne. Pokud ano (a žádné nemají snad jen psychopati), těžko budeš spokojený, když se jím nebudeš řídit. Na tom něco je. Možná jsou někteří předurčeni, aby se snažili jednat správně a jiní tímto "handicapem" trpí méně nebo vůbec. Tak jako tak není výběr.
Ne tak docela. Alespoň u těch, do jejichž rozhodovacího procesu se zapojuje rozum. Důležitou roli hrají přesvědčení - naše předpoklady o světě a jeho fungování.
Pavel pracuje jako číšník. Bývá poctivý, ale jednou udělal výjimku a část tržby si nechal bokem. Nikdo na nic nepřišel, ale Pavel si připadal jako zloděj. Špatné svědomí ho pro příště od přivýdělku odradilo. Později Pavel nastoupil na vysokou školu a na kurzu mikroekonomie zjistil, že zaměstnavatelé s krádežemi číšníků počítají a nabízejí jim proto nižší platy. Od té doby Pavla svědomí netrápí, i když tak trochu krade. Ví, že v branži to tak chodí. Kdyby to šéf neočekával, platil by mu přece víc.
Pavlovo přesvědčení se změnilo. Když uvěřil, že nenamarkovaná kafe nejsou krádež, ale neoficiální součást mzdy, svědomí ztratilo důvod k protestu. Přesvědčení určují, co považujeme za správné a co za odsouzeníhodné, co a jak snadno si umíme omluvit.
Myšlenka, že hlavním cílem (nejen) lidského života je předání genů zní přijatelně. Za prostředek k tomuto cíli pak lze považovat moc a společenský úspěch. Správným se stává cokoli, co k úspěchu vede. Zásady a ohledy se stávají projevem slabosti či nepochopení. Nabízí se i myšlenka, že jsou předprogramovány nosičům vody, aby si tlupa udržela stabilitu zatímco alfa samci bojují o její vedení.
Pokud bych se s "darwinistickým" náhledem na svět ztotožnil, pojmy výhodný a správný by pro mne splynuly. Kdybych věřil dostatečně pevně, splynuly by i pro mé svědomí.
Bylo by zvláštní, kdyby ochota udělat pro úspěch vše míru úspěchu opravdu nezvyšovala. To ale neznamená, že zvyšuje i spokojenost. Harvardský psycholog Gilbert tvrdí, že lidé výrazně přeceňují dopady událostí na jejich štěstí. Povýšení, ztráta partnera, složená zkouška atd. mají na míru spokojenosti mnohem menší vliv než lidé očekávají. Zdá se dokonce, že výherci loterií i ochrnutí jsou už rok po život měnící události stejně spokojení jako před ní.
Gilbert proto uzavírá, že i když je preference jedné budoucnosti před druhou na místě, neměli bychom se jí nechat ovládnout, protože rozdíly mezi možnými budoucnostmi přeceňujeme. Když máme ambice pod kontrolou, prožíváme více radosti. Pokud ne, tak lžeme, podvádíme, krademe a zraňujeme druhé. Obětujeme to, na čem skutečně záleží.
Odměna za sobečtější náhled na svět je nejspíš výrazně menší než by se mohlo zdát. Spokojenost neposiluje ani vyšší míra negativity, případné protesty svědomí u nedostatečně přesvědčených už vůbec ne.
Snaha o správné spíše než výhodné jednání prospívá společnosti jako celku. Umožňuje totiž důvěru, která usnadňuje spolupráci. Pokud se podstatná část lidí snaží jednat správně, je vypočítavost parazitní strategií. Jako o příživníkovi by sobě chtěl přemýšlet málokdo. Přesvědčený si to sice může omluvit jako prostředek k přežití, ale myslím, že jistý si bude jen těžko.
Argumentem pro zásadovost je i skutečnost, že jsme chtě nechtě vzorem pro naše okolí a že vrána sedá k vráně. Našimi kroky spoluvytváříme a přitahujeme podobně nastavené lidi. Dá se říct, že odměnou za dobré chování je menší míra svinstva, se kterým se musíme potýkat.
Je-li na výběr, budu raději sedat s vranami než s kukačkami. Pokud bych si myslel, že vrány jsou na pokraji vyhynutí, byla by situace složitější. Nejsem příznivce ohledů vůči těm, co je sami nemají. Nechci-li zvyšovat výhodnost její strategie, měl bych kukačce dopřát kukaččí zacházení.
Přátelé mi usnadňují věřit, že snaha o správné spíše než výhodné jednání není úplně výjimečná. Co kdybych takové lidi ve svém okolí neměl?
Pokud bych kolem sebe viděl jen vypočítavost, těžko bych se jí sám bránil. Kvůli komu? Nejsem stoik, aby mi na krocích druhých nezáleželo. Možná bych si dokonce ani neuměl představit, že někdo vypočítavý není. Výjimky se kterými bych se náhodou setkal, bych nejspíš považoval za zkušené kamuflážníky. Nebylo by snadné vystoupit.
Asi mám štěstí.
Žádné komentáře:
Okomentovat