Filozofie pesimismu: It means I'm bad at parties

Nejsem zrovna seriálový nadšenec, nebývají nijak zvlášť podnětné a svádějí k tomu, abyste jim věnovali více času než máte v plánu. Ne, že by neexistovaly horší způsoby pálení času. Pár jich přesto mám opravdu rád. Buď proto, že mě dokáží rozesmát, nebo kvůli zajímavým postavám. Nedávno jsem na takový narazil.

True detective mě zaujal hlavně kvůli jedné z hlavních postav, podivínskému detektivovi Rustu Cohleovi. Rust je vysoce inteligentní drsňák se zálibou ve filozofii. Nesnaží se lidem zavděčit (často "zbytečně" upozorňuje na jejich nedostatky), takže se mu nedostává příliš ocenění, ačkoli svoji práci odvádí skvěle a téměř vždy dělá, co je správné. Je schopný, ale nikoli oportunistický manipulátor. Dokáže v lidech číst jako v knize, jejíž obsah ho naplňuje pesimismem.

Lidské vědomí považuje za tragickou chybu evoluce. Uvědomujeme si sami sebe, ale je to iluze, pouhý nános vjemů a pocitů. Stejně jako ostatní zvířata děláme jen to, co se nám chce  a chce se nám to, k čemu jsme naprogramováni. Naprogramované je i vědomí - falešná jistota, že jsme někým, osobností. Přitom nikdo není nikým, jen součtem pudů a emocí.

Cestou z ubohé iluze je pro Cohlea smrt. Jediné čestné řešení je vyhynutí, jednoho večera se všichni bratři a sestry zvednou a skončí tenhle cirkus. Co ho vede k tomu, aby sám pokračoval? Namlouvá si, že předává svědectví, i když si uvědomuje, že jde zřejmě jen o naprogramování. Kromě toho prostě nemá povahu na sebevraždu.

Cohleův náhled je mi blízký, ale nemyslím, že má absolutní platnost, ani že z něj vyplývá absolutní závěr. Lidé se zpravidla jednají chovají dle emocí a pudů  a při tom si namlouvají jak jsou skvělý a jedineční, potud souhlas. V seriálu dělá ze sebeklamu ctnost kněz, který káže o tom, co pro tebe dělá vyšší síla - právě pro tebe, ty jsi tak důležitý! U nás sice nábožnost není v kurzu, ale sebepřeceňování a namlouvání si výjimečnosti je moderní a in.

I když souhlasím, že vědomí je většinou iluzí a lidé se většinou doopravdy nerozhodují, věřím, že to tak být nemusí. Vědomí umožňuje odklonit se od programu. Udělat, co se nám nechce. Např. se poškodit. Šestašedesátiletý mnich, co se na protest upálil v Jižním Vietnamu k tomu byl naprogramován, nebo se doopravdy rozhodl?

Vedlo ho k tomu to samé jako všechny ostatní. Pudy, jeho naprogramování bylo trochu nezvyklé, můžeme říci. Je to tautologie, žádný příklad ji nemůže vyvrátit. Přesto vidím podstatný rozdíl mezi mnichem, co se obětuje při protestu a mezi záletníkem, který vlastně prospívá rodině, protože ho podvádění udržuje v dobré náladě. První se rozhoduje a druhý racionalizuje své pudy.

I kdybychom se na situaci podívali z deterministického úhlu, není vědomí jen iluzí. Řetězec akcí a reakcí, který vedl ke vzniku života na Zemi, člověka jako druhu, setkání rodičů mnicha a k jeho rozhodnutí se upálit, by bez existence vědomí byl odlišný. Těžko si představit, že by prostě dostal chuť. Hmm, plameny...

Vědomí umožňuje existenci osobních hodnot, podle kterých se lze rozhodovat. Pudy a emoce pak můžeme přijmout, nebo odmítnout. Musíme je cítit, ale nemusíme podle nich jednat. Alespoň někteří z nás. Mnozí zůstanou biologickými loutkami, co si existenci vodících lanek uvědomí až když začnou praskat. Nejsem si jistý, co je výhodnější, možná evoluce opravdu udělala chybu.

Jak poznat psychopata

Pojďme si povídat o zmrdech. Bezpodmínečných zmrdech bez svědomí, pro které společenská pravidla nemají význam. Často jsou kriminálníky, ale mnoho z nich ve vězení neskončí. Využívají šarmu a mimiker, aby stoupali společností.

Psychopati nejsou jen smyšlení vraždící blázni bez kterých by televize byla ještě nudnější. Pár jich asi znáte sami - z práce, vztahu nebo domova. Jen o tom nevíte. Bývají dobrými herci a manipulátory. Ani pokud jste jejich klam prohlédli, nebyli jste si nejspíš schopni uvědomit, s kým máte doopravdy tu čest.

3-4 % mužů a 1 % žen trpí antisociální osobností poruchou (AOP), která se vyznačuje pohrdáním sociálními normami (jako je morálka, zákony, prostá slušnost),  klamáním, nerespektováním práv druhých, neschopností cítit vinu, soucit, lítost (pouze sami se sebou, s druhými nikoli), sklonem k násilí. AOP zastřešuje jak psychopaty, kteří tvoří přibližně čtvrtinu této množiny, tak sociopaty.

Sociopati snadno podléhají záchvatům vzteku, bývají labilní, nevzdělaní, často žijí na okraji společnosti. Nemají ohledy ke společnosti, ale může jim záležet na jednotlivci nebo malé skupině lidí (rodina, přátelé, gang). Působí narušeně. Zločiny páchají spíše v afektu než plánovaně (na rozdíl od zločinců psychopatů, kteří bývají klidní a mívají naplánované i záložní řešení).

Většina psychopatů působí okouzlujícím dojmem, což jim umožňuje snadné získání důvěry okolí. Během života si psychopati osvojují napodobování emocí. Ačkoli nejsou schopni jejich skutečného prožitku (mj. emočních vazeb k druhým, opravdové empatie), projevují je natolik důvěryhodně, že se zpravidla vyhnou podezření. Mohou být vzdělaní a udržovat si dobré zaměstnání. Někteří jsou natolik zdatnými chameleony, že jejich masku neprohlédne ani rodina či životní partner.

Dle typologie Roberta D. Harea, jednoho z nejuznávanějších expertů na psychopaty, jsou jejich klíčovými znaky tyto:

Výmluvnost a povrchní šarm - Psychopati dobře zachází se slovy. Konverzace s nimi bývá zábavná, dokonce se dá říci, že říkají to, co chcete slyšet. Pokud něco chtějí, dokáží být milý a oslnivý. Dobře se prezentují. Často za pomoci zajímavých nepravděpodobných příhod (které je líčí v dobrém světle).

Sebestřednost, přehnané sebevědomí a pocit vlastní důležitosti - Přeceňují se. Mají silně nadnesený, narcistní náhled na vlastní důležitost a hodnotu. Vnímají se coby střed světa, mají pocit, že na vše mají nárok, což je (v jejich očích) opravňuje k určování pravidel. I když to nemusí být ochotni přiznat (nadměrné sebevědomí je často vnímáno negativně nebo může být v rozporu s rolí, kterou právě hrají), jejich sebedůvěra bývá enormní. Mohou se např. tvářit ztrápeně, ale vždy jednají s jistotou.

Absence svědomí a pocitu viny - Psychopaty nezajímá, co jejich jednání může způsobit. Necítí vinu, lítost ani potřebu se o vzniklou situaci zajímat. Dokáží neobyčejně snadno racionalizovat své chování, aby se zbavili odpovědnosti za škody, které rodině, přátelům či jiným způsobili. Pokud někomu něco provedou, může si za to poškozená strana sama, na jejich místě by udělala totéž. Nezdráhají se minulost upravovat ve svůj prospěch. Mívají připravené výmluvy nebo prostě popřou, že se cokoli stalo.

Za veškeré negativní události vždy může někdo jiný nebo okolnosti (kvůli přítelkyni, partě, alkoholu...), vlastní odpovědnost odmítají. Zůstávají nad věcí. Necítí hanbu, potřebu napravovat způsobené škody, ani altruizmus. Mohou je pouze předstírat, což umí velice dobře. Občas však udělají chybu a zahrají divadlo v nevhodnou situaci, což poskytuje prostor pro odhalení.

Nedostatek empatie - Pokud psychopat udržuje vazby s okolím, dělá to pouze ze zištných důvodů. Nezájem o práva a utrpení jiných (včetně "blízkých" a rodiny) je přímo spojen s absencí empatie. Ačkoli si jsou psychopati vědomí, jaké pocity poškození cítí, předpokládá se, že se do jejich kůže nemohou vžít. Pocity jen odhadují.

Nedávná studie na psychopatických zločincích však naznačuje, že se psychopati do druhých vcítit mohou, jen to prostě nedělají. Účastníci výzkumy sledovali videonahrávku s trpícími lidmi a jejich mozková aktivita byla přitom sledována pomocí funkční magnetické rezonance. Mozek psychopatů reagoval na obraz bolesti jiných výrazně slaběji než mozek zdravých účastníků. Představa vlastní bolesti vyvolávala srovnatelnou reakci. Teorie se zdála být potvrzena. Empatie psychopatů je omezená, což usnadňuje násilí i manipulaci a zbavuje pocitu viny.

Psychopati pak byli požádáni, aby se s oběťmi na snímcích pokoušeli soucítit. Pokyn postačil k tomu, aby se empatická aktivita v mozcích psychopatů zvýšila na srovnatelnou úroveň jako u kontrolního vzorku zdravých jedinců. Empatie? Prostě ji zapneme.

Zdá se, že zatímco pro zdravé jedince je empatie přednastavená (bolest oběti automaticky sdílíme), pro psychopaty je dobrovolnou a namáhavou aktivitou či nástrojem, který jim umožňuje být zároveň okouzlující a manipulativní. Jakmile dosáhnou cíle, s náročnou empatií přestanou.

Sklon k podvodům a manipulaci - Psychopati se od normální populace liší také tím, že nejsou schopni dlouhodobé spolupráce, která je klíčem k úspěchu člověka jako druhu. Po určité době sklouznou k podvodům, které další spolupráci nakonec znemožní. Své cíle maskují za pomoci různých důkazů lásky a snahy pomoct. Např. nákladných darů. Ve vztazích využívají citové vydírání.

Psychopati jsou patologičtí lháři. Lžou bez ostychu a "až do roztrhání těla". Díky dobré představivosti a obrovskému sebevědomí se příliš neobávají prozrazení. Pokud je jejich lež odhalena a jsou konfrontováni s realitou, jen výjimečně je to rozhodí nebo dokonce zahanbí. Jednoduše upraví své tvrzení nebo se pokusí ohnout fakta tak, aby byla se lží v souladu. Typická snaha obětí prokázat lež bývá, navzdory protichůdným tvrzením psychopata, marná. V případě, že je podvod odhalen, psychopat počká až se na událost zapomene a pokračuje jakoby se nic nestalo.

Jednou z metod užívaných psychopaty je přiznat něco negativního, aby zbytek tvrzení byl důvěryhodnější. Případně přiznat část příběhu coby prevenci proti odhalení jeho problematičtějšího zbytku. Proč bych říkal A, kdyby B nebyla pravda?

Citová povrchnost - Rozsah a hloubka citových prožitků psychopatů jsou omezené. Mohou se zdát chladní, bez emocí a zároveň mít sklon k jejich dramatickým projevům. Příliš nerozumí cizím, ani vlastním emocím, přestože se v jejich předstírání celý život zdokonalují.

Vzhledem k omezenému prožívání a častému hraní nebývají schopni své pocity popsat. Otázkou po rozvedení či vysvětlení jejich emocí se dokonce mohou cítit napadeni. Máloco zanechá v prožívání psychopata výrazný otisk, i proto často vyhledávají riziko, sex a boj.

Pozorují, neprožívají. Vnímají vždy hlavou, ne "srdcem". Mohou se splést, pak zahrají chybnou emoci a např. vás obejmou, když to není na místě. Tváří se jakoby se utápěli v žalu a večer vyrazí na party, aby zapomněli. Doopravdy zapomenou.

Impulzivita - Těžko snáší samotu, snadno se nudí, potřebuje silné podněty. Kroky většiny z nich mívají jednoduchý cíl - dosáhnout momentálního uspokojení, potěšení či uvolnění. Dělají zpravidla přesně to, co se jim právě chce. Špatně hospodaří s penězi. Nezvažují příliš plusy a minusy, ani možné následky. V okamžiku mění plány, končí s prací, vztahem, zraňují.

Špatná sebekontrola - Kontrolní mechanismy omezující chování jsou u psychopatů slabé. Už lehká provokace je může překonat. Psychopati jsou vznětlivý a na frustraci, neúspěch, trest či kritiku často reagují násilím, hrozbami a nadávkami. Ač jejich výbuchy vzteku mohou být intenzivní, rychle přechází a psychopat se znovu chová jakoby se nic nestalo.

Neumí odložit potěšení. Navzdory domluvě se ženou, zaměstnavatelem nebo kýmkoli jiným zůstane např. v hospodě. Opakovaně. Na psychopata se nelze spoléhat, neplní závazky a sliby. Místo omluvy či snahy o odčinění se ze situace pokusí vylhat a přenést vinu na někoho jiného.

Potřeba vzrušení - Rutina a monotónnost je ničí. I proto porušují pravidla. Psychopat se jen těžko bude věnovat opakujícím se nudným činnostem nebo aktivitám, která vyžadují dlouhodobou intenzivní koncentraci. Často vyhledává adrenalinovou zábavu.

Nedostatek odpovědnosti - Závazky a sliby pro psychopata nic neznamenají. Neplánuje je plnit ani ve chvíli, kdy je vyslovuje. Podvádění, dluhy, časté absence, zneužívání firemních prostředků, obecná nedůvěryhodnost. Neváží si principů, nechápe osobní hodnoty. Porušování zákonů je samozřejmostí.

Problémy s chováním v mladém věku - Psychopati mívají už v nízkém věku problémy s činy jako lhaní, podvody, krádeže, žhářství, chození za školu, fetování, vandalismus, předčasná sexualita, krutost. Stejně jako mnoho zdravých dětí. Psychopati se však v podobném chování angažují výrazně více než jejich vrstevníci vychovávaní ve srovnatelném prostředí.

Antisociální jednání - Psychopat vnímá pravidla a očekávání společnosti jako neopodstatněná omezení jeho chování. Tvoří si vlastní pravidla. Psychopati vynikají i mezi kriminálníky. Zákony totiž porušují často a nebývají specializováni (např. na vykrádání aut), spíše chtějí všechno zkusit.
Zdaleka ne všichni však skončí ve vězení. Často nejsou odhaleni, nebo jednají "jen" na hraně zákona a za hranou etiky. "Šmejdské" obchody, zneužívání partnera/ky či dětí, atd.

Další přístup, tzv. triarchický model, zdůrazňuje tři pozorovatelné vlastnosti psychopatů - smělost, absenci zábran a podlost. Smělost se pojí s vysokou tolerancí stresu a nebezpečí, malou mírou strachu, sebevědomím a asertivitou. Absence zábran s impulzivitou, neschopností plánovat a potřebou okamžitého uspokojení. Podlost s absencí empatie a vazeb k jiným, krutostí, touhou po moci, zneužíváním atd.

Dalšími znaky spojovanými s psychopaty jsou mj. příživnický životní styl (podvodné či "flákačské" povolání), absence reálných dlouhodobých cílů, početné manželské (nebo manželství podobné) vztahy.

Lidé, kteří některé z uvedených vlastností mají, psychopaty být nemusí a naopak i ti, kteří se od některých popsaných charakteristik odlišují psychopati být mohou. Někdo je psychopatem více a jiný méně. Termín se používá pro ty, kdo se s vlastnostmi modelového psychopata shodují v dostatečné míře. Pro bezpečné rozpoznání psychopata je vhodné využít pomoc kvalifikovaného psychologa nebo psychiatra, nebo alespoň nebýt zbrklý.

Podle odhadů je v ČR téměř 100 000 psychopatů - problém se týká téměř každého. Většina z nich jsou muži. Pokud je psychopatem žena, mívá oproti mužským protějškům menší sklon ke kriminalitě a antisociálnímu chování, ale bývá ještě lepší herečkou.

Cynicky, ale věcně se říká, že se psychopati dělí na úspěšné a neúspěsné. Neúspěšní sedí ve vězení, úspěšní v čele správních rad. Psychopati tvoří významnou část populace věznic, ale mohou být také podnikateli, úředníky či manažery a násilným trestným činům se vyhýbat. Inteligentní psychopat student si většinou vybírá prestižní a perspektivní obory jako jsou práva a ekonomie. Mezi religionisty a teoretickými fyziky mnoho psychopatů nenajdete.

Ve světě obchodu je psychopatů dokonce více než v běžné populaci. Hare prohlásil, že pokud by psychopaty nemohl studovat ve vězení, studoval by je na burze. Odhaduje se, že mezi psychopaty patří 3-4 % vrcholových manažerů. Úspěšní psychopati využívají svou pozici k poškozování druhých a vlastnímu obohacení (vydírání, podvody, korupce).

Pokud psychopaty neumíme odhalit, stáváme se jejich oběťmi. Psychopati nejsou géniové, mohou být chytří i hloupí, jen fungují jinak. Mohou je prozradit chyby, kterých se během hereckých etud občas dopouští nebo pozorování výše popsaných znaků. K obojímu je většinou třeba strávit s daným člověkem dostatek času. Chceme však s psychopatem strávit "dostatek času"?

Pokud o fungování psychopata nemáte věděcký nebo perverzní zájem, měla by odpověď být záporná. Budování vztahu s psychopatickým člověkem je nesmyslné a vystavovat se snahám o okouzlení není výhodné.

Pro předběžné (!) určení podezřelých z psychopatie používám několik jednoduchých nápověd. Psychopat své okolí využívá, což se přes jeho snahu po určitém čase neobejde bez povšimnutí. Psychopat proto musí prostředí jednou za čas měnit. Nemívá dlouholeté blízké přátele.

Navzdory špatné pověsti (šířené bývalými blízkými, případně oběťmi násilí a podvodů) je psychopat okouzlující. Čekáte svini a místo toho cítíte sympatie. Jakmile budete mít pocit, že někdo říká právě to, co byste chtěli slyšet, zpozorněte. Neustále lže. Slíbí cokoli bez úmyslu splnit. Nebuďte naivní. Pokud někdo lže jiným, nejspíš lže i vám (to se netýká jen psychopatů).

Psychopati disponují výbornými sociálními skilly, umí to s lidmi. Dokáží v lidech vyvolat takové pocity, jaké potřebují. Dokáží přizpůsobit hlas, mimiku a řeč těla, aby působili důvěryhodně nebo atraktivně. Jste si vědomí jejich chyb a přesto vás stále přitahují.

Díky jejich divadelně-sociálním dovednostem bývají psychopati schopni zajistit si pracovní pozici, která neodpovídá jejich inteligenci a vzdělání. Bývají kariérně relativně úspěšní a přitom hojně pijí/fetují a jsou promiskuitní.

Jsou to jen nápovědy, ne dokonalá pomůcka. Používejte je opatrně, ať neobviníte falešně a nepřivodíte si paranoiu. Doporučuji zkoumat jen opravdu podezřelé, jinak budete mít pocit, že hrajete poker 24/7 (je upřímný nebo něco sleduje?).

Z evolučního hlediska lze psychopatii považovat za parazitní strategii přežití. Empatie a společenské normy usnadňují spolupráci, která je pro fungování lidstva jako celku klíčová. Psychopat jejich zneužíváním získává osobní výhodu, ale pokud by jeho strategii adoptovali všichni, člověk jako druh utrpí.

Strategie funguje jen pokud psychopatů není mnoho. S více psychopaty roste šance, že jeden natrefí na druhého nebo že nepsychopati začnou přijímat protiopatření. Budou podezřívavější a přizpůsobí se skutečnosti, že se je protistrana může pokoušet podvést. Jiné psychopaty proto psychopat zpravidla nesnáší, představují pro něj riziko.

Situaci odpovídá herně-teoretický model jestřábů a holubic. Populace je tvořena mírnými holubicemi a bojovnými jestřáby. Potká-li jestřáb holubici, okrade ji. Potká-li holubici holubice, spolupracují a rozdělí se. Potká-li jestřáb jestřába, bojují a oba utrpí ztrátu. Jestřábí strategie se proto vyplácí jen dokud je v populaci dostatek holubic a nepříliš jestřábů.

Psychopata nelze léčit, převychovat ani napravit. Psychopatem se člověk rodí, nemá dostatečně vyvinuta centra mozku pro kontrolu impulzů a emoce (stavba i reaktivnost mozku psychopata se od zdravého člověka liší). Příčinou jsou geny a případně neznámé biologické vlivy na vývoj plodu.

Pro psychopata je vždy reálná ta skutečnost, která odpovídá jeho přáním a pocitům (stejně jako pro každou narcistní osobnost). Ve své psychice nevnímá žádný nedostatek a necítí potřebu změny. Neporozumění pocitům druhých a absence svědomí a lítosti mu umožňuje snadno racionalizovat násilí a klam jako přijatelné jednání.

Podmínkou účinné terapie je spolupráce léčeného. Psychopat k ní necítí důvod, připadá si v pořádku. Psychoterapeutická sezení s psychopatem mohou být kontraproduktivní. Inteligentní psychopat vždy svého terapeuta přelstí (jen já ho mohu zachránit), vše se od něj naučí a stane se ještě lepším manipulátorem. Kromě toho jsou psychopati často úspěšní, mají vysoký příjem, společenské postavení, četné milenky. Proč by se chtěli změnit?

Úspěchy při práci s psychopaty slavila "odměňovací léčba". Psychopatičtí vězni během ní dostávají za dobré chování drobné odměny jako je jídlo a televize. Funguje to, cukřík je motivuje. Psychopaty však lze podobnými metodami pouze řídit, nikoli vyléčit. Vždy zůstávají bezohlednými manipulátory. Zpravidla docílí podmínečného propuštění. Např. po 15 odsezených letech za sadistickou vraždu psychopat všechny přesvědčí, že našel víru a je z něj nový člověk. Znovu vraždí krátce po propuštění.

Je dobré vědět, že existují, je jich relativně mnoho a lze je odhalit.


Použité zdroje:

http://en.wikipedia.org/wiki/Psychopathy

http://elyna.wz.cz/jak_rozeznat_psychopata.htm

http://www.cassiopaea.com/cassiopaea/psychopathy_aspd_sociopathy.htm

http://www.psychologytoday.com/blog/mindmelding/201301/what-is-psychopath-0

http://www.psychologytoday.com/blog/the-empathic-brain/201307/inside-the-mind-psychopath-empathic-not-always

http://www.psychologytoday.com/blog/wicked-deeds/201401/how-tell-sociopath-psychopath?tr=MostViewed

http://www.psychologytoday.com/blog/wicked-deeds/201408/psychopathic-criminals-cannot-be-cured

http://www.psychologytoday.com/collections/201104/spotting-the-psychopaths-among-us/picking-out-predators-they-pick-you-out

https://www.youtube.com/watch?v=nudcnJtc5Bw

Jak na temné myšlenky

Hloubat o temných myšlenkách a nepříjemných zážitcích se nevyplácí. Nejen proto, že to není příjemné, opakováním se myšlenky zavrtávají hlouběji do mysli. Dumání pak problém neřeší, ale prohlubuje. Jak přestat?

Nemyslete na ledního medvěda má srovnatelný účinek s opačným doporučením. Medvěd nejde z hlavy. Proto je např. ve sportu lepší dávat pozitivní rady. Raději udrž se na nohou než nepadej. Snaha nemyslet na to či ono nefunguje, sám jsem to před časem důkladně vyzkoušel.

Naštěstí existuje jednoduchý trik - zaměstnat mysl jiným úkolem. Když přijdu zlá myšlenka, zahrajte si nějakou hru nebo se učte básničku. Prostě dělejte něco, co vyžaduje koncentraci. Za několik minut mohou být škodlivé temné myšlenky zažehnány. S opakováním to bude čím dál snazší a čím dál méně třeba.

Report a pár starejch básniček

Report z magikovýho turnaje


Básničky vezmu chronologicky. První byla složená za několik minut ještě na gymplu. Jednoduchá, ale mám ji rád.


Iluminace

Když ležívám na matraci,
zažívám onu iluminaci

a iluminací zaslepen,
otvírám bránu do pekel.

Z těch pekel na mne hledí hoch,
co kopyta má místo noh.

On na nose má divný vřed
a volá na mě: Chlapče vpřed!


Tahle je ze stejného období, ale o něco novější. Jediná, kterou si dobře pamatuju ze ztraceného sešitu, kam jsem si básničky zapisoval. Snad se někdy najde a nebudu se pak moc stydět :)


Nietzschovská

Jednoho dne jsem ochořel, když do kostela byli.
Nic o zhoubné své nemoci jsem nevěděl v tu chvíli.

Má nemoc duši prožírá
s plíživostí tak podlou.
Rozerve rozum zaživa
a nahradí jej modlou.

Ta modla hlásá Nechtěj nic! Vždyť v ničem ráj se skrývá!
Teď odpornou chuť ničeho má mého chleba skýva.


Tahle je letošní, složená při příležitosti připomenutí si všudypřítomného zmrdství a Vůdcových narozenin.


Narozeninová

Muj kámoš Áda tvrdí,
že lidi to sou zmrdi,
a tak se občas hodí
snižovat jejích podíl.
Založit proto oddíl

a bez velkýho strachu
vypravili pár vlaků,
co k popelu a prachu
mířily bez rozpaků.

Snad mohlo by se hodit
vypravit i pár lodí,
protože dneska škodí
nejenom syni Judy.

Vůdce přiznává nerad,
že škodili už včera
a i árijskejm hochům,
měl dopřát aspoň sprchu.

Byla to prostě chyba
bejt národní marniva,
když každý z lidských rodů
sestává ze zmrdů.

Pravda o Mary Jane

I když si s Marií a Janou tyká každý druhý, vědecky podložené informace o hulení nejsou příliš rozšířené. Jedni pak mohou hovořit o léku zaručujícím úlevu od stresu a bolesti, dobrou náladu či mystické propojení s matkou přírodou, druzí zas o nebezpečném narkotiku, které z vás udělá paranoidního flákače, neschopného udržet jedinou myšlenku.

Co se vlastně v mozku děje při intoxikaci? Trpí kouřením marihuany motivace? Je tráva lékem na stres?

Na první otázku odpovídá video od AsapScience. Canabinoidy, zejména THC, udržují neurony aktivované (zabraňují přechodu do obnovovací fáze), což způsobuje, že zhulenecké nápady se zdají významnější a vtipnější než jaké jsou ve skutečnosti. Marihuana usnadňuje soustředění se na detail, ale vnímání celku se stává obtížnější. Může např. dlouze a s nadšením vybírat ideální směs koření pro přípravu večeře, abyste doma zjistili, že jste zapomněli na maso.

Po intoxikaci se proto zdá téměř každá činnost zábavnější než obvykle. Zapomínání se u detailů sice komplikuje dokončování, ale intenzivnější prožívání by motivaci k činnostem mohlo zvyšovat, nebo ne?

Často se předpokládá pravý opak, marihuana podporuje lenost a motivaci snižuje. Výzkum z minulého roku podporuje spíše pesimistický náhled. Uživatelé, kteří s hulením začali v mladém věku a také ti, co zkrátka hulí hodně, mají dle zjištění londýnských vědců sníženou hladinu dopaminu v části mozku zvané striatum. Čím dříve jste začali a čím hulíte více, tím méně nejspíš máte dopaminu. Neurotransmiter dopamin hraje důležitou roli při prožívání motivace a dobrého pocitu, který se odměňujeme za dokončenou činnost. Vytváří hulení amotivační syndrom?

Tak jednoduché to není. Výzkum byl proveden na jedincích, kteří v marihuanovém rauši zažívají psychotické stavy, nikoli na náhodném vzorku populace. Efekt na hladinu dopaminu sice nebyl korelován s mírou psychotických stavů, ale volba vzorku přesto možnost generalizace závěrů znesnadňuje.

Ještě podstatnější námitkou se zdá nemožnost určit pořadí zkoumaných jevů. Není zřejmé, zda uživatelům marihuany hladina dopaminu klesla právě kvůli užívání THC, nebo zda se k pravidelnému užívání marihuany častěji uchylují jedinci s nižší hladinou dopaminu (a nižší motivací). Výsledky výzkumu tak lze chápat jen jako naznačení.

Jedním z nejčastějších důvodů, nebo omluv, pro zapálení si jointa je údajný relaxační efekt marihuany. Hulení prý zbavuje stresu a úzkosti. Výzkum zabývající se vlivem THC na produkci kortizolu antistresové vlastnosti marihuany zpochybňuje.

Kortizol je hormon, který je do krve vylučován ve chvílích ohrožení, aby uvedl tělo do pohotovosti. Zvyšuje míru stresu. Navzdory předpokládanému uklidňujícímu účinku marihuany bylo zjištěno, že THC hladinu kortizolu zvyšuje (viz. tabulka).

Hladina kortizolu je u většiny lidí nejvyšší krátce po probuzení a během dne poměrně rychle klesá. U subjektů, kterým bylo vpíchnuto pouze placebo, proto hladina kortizolu přirozeně klesala. Nižší dávka THC téměř zastavila pokles kortizolu u častých uživatelů marihuany a mírně zvedla jeho hladinu u uživatelů příležitostných. Vyšší dávka vedla k malému zvýšení hladiny kortizolu u chronických uživatelů a k výraznému zvýšení u příležitostných huličů.

Míra stresu po intoxikaci marihuanou více stoupá u těch, kteří si efekt THC dopřávají jen příležitostně. Možnými vysvětleními jsou získaná tolerance a vrozené rozdíly mezi těmi, kdo se rozhodnou pravidelně hulit a těmi, co ne.

Mladí uživatelé drog mívají nižší vrozenou hladinu kortizolu než jejich nefetující vrstevníci. Podobně se může lišit vrozená produkce kortizolu těch, kteří se rozhodli pro pravidelné hulení od produkce kortizolu těch, kteří ne.

Intuitivnějším vysvětlením slabší kortizolové reakce u častých uživatelů THC je tolerance. Tělesné reakce na známou látku se snižují a i pro psychiku je známý prožitek méně stresující. Chování zkušených uživatelů také bývá marihuanou ovlivněno méně znatelně než chování nováčků.

Jeden z výzkumů z 80. let popsané zjištění podporuje podporuje, další však žádný vliv THC na hladinu kortizolu ani jiných hormonů nezjistil.

Lze tedy říci, že marihuana míru stresu nesnižuje, ale (alespoň krátkodobě) zvyšuje? Donedávna zněla odpověď nejspíš ano. Letošní výzkum odhalil existenci kanabinoidních receptorů v amygdale, centru mozku spojeném s pudovými reakcemi jako je agrese a strach, a také právě s úzkostí.

Tyto receptory přirozeně reagují na endokanabinoidy, které tělo produkuje samo, ale mohou reagovat i na exokanabinoidy obsažené v marihuaně. Aktivace receptorů snižuje úzkost a míru stresu.

Dlouhodobé užívaní marihuany paradoxně může míru úzkosti zvyšovat. Častým vystavením exokanabinoidům se citlivost kanabinoidových receptorů snižuje a přirozeně vytvářené endokanabinoidy ztrácí na efektivitě. Snížená citlivost receptorů může vést k potřebě většího množství THC, jehož užití bude míru citlivosti receptorů dále snižovat. Vzniká tak klesající spirála, která může vést k závislosti.

Časté užívání marihuany může vést k amotivačnímu syndromu. Marihuana zvyšuje hladinu kortizolu v krvi, a zvyšuje tak míru stresu, na druhou stranu může aktivovat kanabinoidní receptory v amygdale, a ulevovat tak od úzkosti. Krátkodobý efekt může být jak relaxační, tak stresující.

Ačkoli teprve nedávné objevení kanabinoidních receptorů v amygdale , nedostatek dat ohledně vlivu THC na motivaci a neshody mezi výzkumy ilustrují, že vědecká zjištění z této oblasti nejsou zdaleka konečná, myslím, že i z těch současných vyplývá rozumný závěr - je lépe kouřit marihuanu příležitostně než pravidelně.

Motivace potenciálně trpí jen u chronických uživatelů (o nedospělých nemluvě, u těch hrozí i změny ve struktuře mozku a poškození paměti) a časté hulení znecitlivuje kanabinoidové receptory. Lékem na úzkost tak tráva může být jen pokud je užívána střídmě, při pravidelném užívání míru úzkosti naopak zvyšuje. Existují jednoduché postupy, které vedou jak k produkci endokanabinoidů, tak k snižování hladiny kortizolu.

Pokud budete hulit jen občas, nevytvoříte si návyk (psychickou závislost). Kromě toho si příležitostné hulení nejspíš více užijete, nebudete totiž muset překonávat toleranci a bude pro vás výjimečné. Hmm, a jak často že je občas? :)

Experiment štěstí

V posledních dnech se čím dál více sžívám s rolí, kterou dobře vystihuje termín "negativní degen". Nemůžu říct, že by mi neseděla (její projevy se tu, doufám, ještě objeví) a pokud bych měl svou představu o světě opírat o průměrného člověka, byl by podobný přístup zcela na místě. Vím, že je třeba hledat zrn a plevám navzdory jejich množství nevěnovat větší než nutnou pozornost, ale mou náchylnost k negativitě dnes ovlivnilo něco jiného.

Your brain at positive is 31 percent more productive than your brain at negative, neutral or stressed.

Procenta na mě platí. Sice se snažím nedělat si iluze, ale pokud růžové brýle umožňují vidět přesněji... Myšlenku, že mozek je při pozitivním naladění výkonnější jsem získal z TEDtalku Shawna Achora (má i české titulky). Ušetřím vás jeho trapných vtipů a prozradím hlavní poselství: Šťastnější mysl funguje lépe a míru štěstí lze ovlivnit. K vyšší míře vnímaného štěstí (externí svět předpovídá v průměru jen 10% dlouhodobého štěstí) by měly vést tyto postupy:

- 3 věci, za které jsem vděčný (tři týdny si každý den zapsat 3 nové, mozek si tak zvyká hledat pozitivní místo negativního)

- zápisky (každý den si zapsat pozitivní zkušenost, umožní ji to znovuprožít)

- cvičení

- meditace

- náhodné dobré skutky (včetně chválení, děkování)

Zkusím to. Brzy mě čeká jiný experiment, který by tento zbavil validity, takže je nejvyšší čas. Cvičím dostatečně, meditovat častěji jsem chtěl už dřív, častěji odměňovat ty, co si to zaslouží, také. Náročné budou hlavně první dva body. Každej den pozitivní zkušenost? Ty lidi musej žít v pohádce.


20.8.:

- Svoboda - nejsem k ničemu nucen, to může říct málokdo
- Inteligence - můžu snadno poznávat a být v mnohém dobrý
- Blízcí - je fajn mít pár kamarádů, na které se můžete spolehnout

Milá servírka v Shadow. Rychle mi veselým projevem zvedla náladu a dobře mi poradila s pitím. Rád se stavím zas.

21.8.:

- chvíle pohody pod slunečníkem (nebo jinde), s long drinkem a dlouhatánskym brkem
- že žiju v zemi, kde se nikdo moc nestará, co dělám
- dostupnost informací

Příjemnej večer po gragantuovskym nákupu v Makru. S Peťou, bráchou, steakama, tatranskym čajem a brčálem.

22.8.:

- hudba - nálada téměř na povel
- auto - kam chci, kdy chci
- prachy - nemusim přemýšlet, co si ´pořídim

Návštěva koutecký hospody. Jsem tam jednou za uherskej rok, ale vypadá to, že mě lidi rádi viděj. Jen těch společnejch témat by mohlo bejt víc, ale to téměř všude.

23.8.:

- poučení se z chyb
- možnost na sobě pracovat
- kofein

Zpěv v autě cestou z posilovny. Endorfiny a nakopávák udělaj Carusa z každýho.

24.8.:

- filozofování ve vaně
- lidé, co se snaží, aby svět byl svobodnější
- slanina

Téměř celej den jsem hrál karty a měl smůlu fest, i pár chybiček by se našlo. Ačkoli jsem typ člověka, co se s prohrou srovnává těžko, nesu to dobře a za to se musím pochválit. Sice jsem to už zažil mockrát, a tak by to nemělo být náročné, ale.. něco sem napsat musim. Každej holt nežije v pohádce :)

25.8.:

- magic
- ztrácení se v článcích
- mma

Otevřel jsem si článek o kortizolu a odpíchl se od něj ke spoustě dalších. Čekejte příspěvek o hůlu. Stálo mě to půl dne, ale dlouho mě věda takhle nebavila.

26.8.

- příležitostná rande s MJ
- zastávka tramvaje hned u doma
- spaní do oběda

Dobrej pokec s kamarádem a pak malej joint, po kterym se ráno cítil úžasně odpočatě.

27.8.

- vajíčka se slaninou
- bitky
- nakopávák

Dobrej trénink. Ještě to není ono a dvakrát jsem plácal, ale cítim pokrok a je to sranda. Mladší kolega mě inspiroval chozením 4krát týdně. 3krát bych mohl, ať je nějaká forma.

28.8.

- konkurence mezi sa čd a spol.
- čtení ve vlaku
- že jsem se naučil trošku makat

Dohoda s pokerovými přáteli, začátkem roku nás čeká Vegas.

29.8.

- magiková komunita
- plánování u kafe
- obyčejný hospody

Setkání s dvěma sympaťáky - plodná konzultace a veselá hospoda po ní.

30.8.

- férový soupeři
- pření se, když jde o pravdu, nejen o vítězství
- hlavolamy

Dobře jsem si zahrál. I když 5:2 nestačilo, jsem s výkonem jakžtakž spokojenej a bavil jsem se.

31.8.

- experimentování
- procházení se
- výjimky z pravidel

Brácha mi (opět) udělal ve večeři, při pokeru se to hodí zvlášť.

1.9.

- lumosity
- psaní
- north-south choke

Experiment započal. Cením si experimentování samotného a vyhlídek, které přináší.

2.9.

- básničky
- černý humor
- nenávist k lidstvu

Po Sodomě a Gomoře jsme se s Peťou stavovali v hospodách po cestě a v jedné z nich potkali dva kluky, se kterýma jsme si překvapivě dobře rozuměli.

3.9.-8.9.

Nevim, dál.

9.9.

- dopamin za dokončování činností
- suši
- Ti, co nejsou zmrdi ani slaboši

Házet 90kilový týpky je výzva, 50kilový holky radost :)

10.9.

- blouznění o lepším světě
- noční parky
- internetová anarchie

Prima komunikování - na úřadě, v parku i v mailu.

11.9.

- sebeoptimalizace
- samostatný myšlení
- vlastní hodnoty a cíle

Procházka v dešti, při který jsem navzdory svému orientačnímu smyslu snadno našel, co jsem hledal.

12.9.

Vystřiženo.

13.9.

Kvalifikoval jsem se na mistrovství světa v Magicu.

14.9.

Trefil jsem Arlovskiho KO s kurzem 7. Vyneslo mi sice jen litr, ale byl to dobrej odhad. Lidi podcenili význam zákazu testosteronovejch injekcí :)

15.9.

- volná asociace
- sraní na konvence
- nevzdávání se

Celej den mi bylo zle, ale Pavel s MC Geyem mi zvedly náladu, takže se bolesti navzdory cítím vesele a plný inspirace :)

16.9.

- kamarádi, na který se můžu spolehnout
- táta, na kterýho se můžu spolehnout
- google, na kterýho se může každej spolehnout

Navzdory odpolednímu probouzení předchozích dnů se mi za pomoci rozličných látek podařilo usnout včas. Probudil jsem se jen s mírnou bolestí a před půl desátou!

17.9.

- obejktivita
- vypálení bolesti námahou
- silnej krk

Přerušil jsem odpočinek a vyrazil na trénink. Bolest se nezhoršila, ale naopak zcela odezněla a navrch jsem každýho uškrtil :)

18.9.

- vaření
- logika
- divný lidi

Dopsal jsem report pro CMUS s vtipama, co mám rád (jen já).

19.9.

- že mám relativně málo předsudků
- a zároveň dost správnejch zásad
- že zřejmě nevypadám úplně zle

Překvapivě jsem si užil technoparty v žižkovský věži. Ten chlápek tancuje šíleně, kousla ho snad tarantule, nebo co?

20.9.

- kafe a joint k snídani
- Simpsni (až na ty posraný nový serie :))
- delikatesy

Odpočinkovej den a zábavný odpoledne s Erazimem. Už jsem měl strach, že si přestáváme rozumět.

21.9.

Stávka. Vítej temnoto, můj starý příteli :)

22.9.

- že žijem v neuvěřitelně bohatý době
- že pokud umíš pracovat se zdrojema, víš o daný věci často už za půl h víc než tzv. experti
- že si začínám připadat silnej

Když se něco nedaří, není až tak složitý přijít s náhradním plánem. Možnosti jsou fajn.

23.9.

- že mám všechno za rohem
- že nemusim mejt podlahy a tak
- že mám krásnej pokoj

Výborná soukromá miniparty s jointem a novym albem MC Geye.

24.9.

- učení se od mistrů
- mezi podnětem a reakcí je prostor pro svobodnou volbu
- sebepřekonávání

Prostě příjemnej den s dobrou náladou. Nic zvláštního, no i když :)

25-28.9.

Zase jsem trochu ztratil hlavu a do hledání se nutit nehodlám. Dám tomu ještě týden a šlus. Stejně už je to zoufalej boj.

29.9.

- že nemusim jezdit MHD
- že můžu nakupovat v Makru, tim chci říct jen občas
- že mám tak skvělý spolubydlící

Nakupování, MMA, Poker. Zafilozoval jsem si včera, to by šlo.

30.9.

- že je tu jen malá míra národovectví, nábožnosti a tak
- že si umím přiznat, co jiní ne
- dobrej a neomezující jídelníček

Sám jsem odjel kruháč a ani jsem se přitom moc neflákal.

1.10.

- filozofie
- ekonomie
- psychologie

Na trénink dorazili právě tři profíci, a tak jsem jim musel sekundovat. Dostával jsem čoud, ale vydržel jsem a i pár světlejch momentů bylo. Big up maself!

2.10.

- METAL
- bezostyšné poflakování
- nesporná schopnost člověka vylepšit svůj život vědomým úsilím

Zjistil jsem, že mi chyběly dvě věci - občas se přestat hlídat a poker. Málem bych zapomněl, že mě baví.


Šaráda pokračuje?! To snad ne - jednak se mi povedlo zapsat právě 30 kompletních záznamů a jednak už to byl trošku zoufalej boj. Tenhle typ přemýšlení jsem neměl ve zvyku, což se už po pár dnech projevilo (nebo jsem prostě měl konkrétní pojmy a neplýtvat celé kategorie). Postupně se hledání cennejch věcí stávalo přirozenějším, ale ke konci nápadů znatelně ubývalo a často jsem se musel dlouze zamýšlet.

Udělal mě experiment pozitivnějším? Myslím, že ano, nebo alespoň trochu. Hledat pozitiva může být příjemné, přišel jsem mu na chuť. Když si vybavím některé zážitky z minula, divím se, jak negativně jsem je vnímal. Měly zápory i klady, ale ty první jsem téměř ignoroval. Je fajn, když se můžete otočit aniž byste cítili tíseň.

Danajský dar objektivity

Nedávno se mi přítel, kterého si velmi vážím zejména pro jeho charakter, svěřil, že v poslední době pochybuje právě o své morálce. Jeho pochyby podkládal skutečností, že ve společnosti sklouzl k útočení místo argumentu a necitlivým posměškům - jako všichni ostatní.

Myslím, že zvláště mezi přáteli může legrace být i útočnější, aniž by trpěly něčí city, ale na takovou banalitu by bylo článku škoda. Za pozastavení stojí kamarádova schopnost sebekritiky a přiznání si možného selhání. Naprostá většina lidí by si na jeho místě sporné jednání omluvila jako legraci (nezávisle na tom, zda-li by jí opravdu bylo) nebo by se skryla za skupinovou odpovědnost. Prostě se to dělo, já se k tomu jen přimotal. Místo slovního útočení lze samozřejmě dosadit i jiné, odsouzeníhodnější chování.

Schopnost lidí omlouvat si cokoli, co posrali a věřit čemukoli, co se jim hodí, mě už pěkných pár let fascinuje. Myšlenky ohledně možností lidského sebeklamu (Jeho míra může dokonce reagovat na pobídky!) mi pomohl ujasnit zejména ekonom Bryan Caplan. Mimochodem, stejně jako můžeme na základě znalostí o lidském myšlení (oblast psychologie) odvozovat lidské jednání, můžeme z jednání (oblast ekonomie) odvozovat jeho myšlenkové podklady. Dedukce/indukce.

Sám sebe jsem nikdy za skvělého nepovažoval. Vždy jsem cítil, že bych mohl být pracovitější a uvědomoval jsem si řadu nedostatků. Pokud jsem si v některé oblasti důvěřoval, bylo to spíše proto, že jsem ostatní považoval za horší (nedostatky jsem viděl i u nich, často ve větší míře) než sebe za bezchybného.

Tím nechci říct, že bych se vůbec neklamal, jen méně než jiní. Na schopnosti objektivity si zakládám, a tak jsem se ji snažil rozvíjet. Věřím, že jsem jí dnes blíže než před lety. Přiznat nedostatek místo jeho omlouvání vyžaduje vnitřní sílu. Lháři tak nemusí být pragmatici, ale jen slaboši - dost možná neumí být upřímní ani sami k sobě. Schovávačky mohou, a snad by i měly, vyvolávat více studu než slabost samotná - její přiznání je krokem správným směrem a tedy i důvodem k hrdosti.

Další podmínkou objektivity je uvědomování si vlastních možných motivací. "Připadá mi jako zmrd, ale třeba mu jen závidím.... Co když mi připadá fajn jen proto, že mi vyjadřuje sympatie?" Emoce snadno podléhají tomu, co se nám (ne)hodí a jejich rozumová korekce vyžaduje námahu, kterou je málokdo o/schopný vynaložit.

Objektivita je náročná. Objektivita přibližuje k pravdě a umožňuje pracovat na nedostatcích. Díky objektivitě jsi menší píča (spíš přijmeš vlastní odpovědnost, jsi férovější k druhým). Objektivitu mám rád. Proč jsem ji tedy nazval danajským darem?

Objektivnější náhled na sebe samého snižuje životní spokojenost.

"Your wildly inaccurate self-evaluations get you through rough times and help motivate you when times are good. [Research shows] that people who are brutally honest with themselves are not as happy day to day as people with unrealistic assumptions about their abilities.

At one end is a black swamp of unrealistic negative opinions about life and your place in it. At the other end is an overexposed candy-cane forest of unrealistic positive opinions about how other people see you and your own competence. Right below the midpoint of this spectrum is a place where people see themselves in a harsh yellow light of objectivity. Positive illusions evaporate there, and the family of perceptions mutating off the self-serving bias cannot take root. About 20 percent of all people live in that spot, and psychologists call the state of mind generated by those people depressive realism*. If your explanatory style rests in that area of the spectrum, you tend to experience a moderate level of depression more often than not because you are cursed to see the world as a place worthy neither of great dread nor of bounding delight, but just a place. You have a strange superpower — the ability to see the world closer to what it really is. Your more accurate representations of social reality make you feel bad and weird mainly because most people have a reality-distortion module implanted in their heads; sadly, yours is either missing or malfunctioning."

20% z nás prý trpí depresivním realismem. Poruchou (sic!) znemožňující vytváření pozitivních iluzí, usnadňujících snášení životních strastí. Více zde. Neobjektivita sice vede k horším rozhodnutím* a nefér jednání k okolí, ale je příjemná. Čím méně chápeme, tím snáze se umíme zmást. Nepohodlná nejistota je daní za inteligenci.

Co s tím? Radostné otupění nebo být na výši a trpět? Máme na výběr? Zvolil bys nepříjemnou pravdu, nebo příjemnou iluzi? Hluboká otázka, ke které se stále vracím a sveřepě volím první možnost, když mám šanci. Je to věc hodnot a vkusu.

Je smyslem života jen štěstí? V nejširším smyslu je nutno souhlasit s Einsteinem. Zajistí však pouhé prožívání pocitu štěstí klidný pohled do zrcadla a spokojené usínání? Pokud jste si jisti pozitivní odpovědí, doporučuji heroin. Nemusí to být nerozumná volba, ale sám potřebuji i něco jiného. Růst, pocit, že se stávám svou lepší verzí. Každému, co jeho jest.

Raději než lásku, než peníze, než slávu, dejte mi pravdu.

                                                                        H. D. Thoreau

Má můj obdiv.

*V článku píší, že naši předkové, kteří se přeceňovali byli oproti těm objektivním ve výhodě. Objektivně totiž mohlo být příliš nebezpečné vše, a tak objektivní nedělali nic a zaostávali. To nedává smysl. Pokud by se po objektivním zhodnocení vyplatilo té které činnosti vyhnout, ti kdo by se jí nevyhnuli by v průměru museli ztrácet. Spíše by to mohlo být tak, že mezi těmi, co riskovali, byli jak ti, kterým se zadařilo, tak ti, kterým ne. Ačkoli byl risk v průměru nevýhodný, ti kteří měli štěstí se rozmnožili. Sebepřeceňující gen se předal, navzdory tomu, že vedl k v průměru nevýhodným rozhodnutím.

Klatba

Před necelým rokem jsem zde ve zkratce popsal změny v přístupu k lidem, pro které jsem se o něco dříve rozhodl. Zvolil jsem si větší otevřenost a toleranci, dávat lidem šanci. Nedat na intuici, která podstatné části z nich rychle přisoudila přetvářku, povrchnost nebo rovnou zmrdství. Snažil jsem se nejdříve doopravdy pochopit a až potom soudit. Doporučují to humanistické návody k životnímu štěstí, můj osobnostní profil a navrch se to prostě zdá rozumné.

Za určitých předpokladů. Prvním z nic je nezanedbatelná chybovost intuice. Intuice není dokonalý nástroj. K jejím výstupům nevede objektivní analýza, ale proces asociování. Díky tomu je rychlá a nevyžaduje velkou námahu. Stojí na dosavadních zkušenostech a znalostech z dané oblasti. Mohu tedy být velice přesný při intuitivním odhadu správných rozhodnutí u pokerového stolu a zároveň velice nepřesný při odhadu charakteru daného člověka.

Druhým je relativně nízký náklad neuposlechnutí intuice v případech, kdy je správná. I pokud má intuice označí zloděje jen s 25 % přesností (pouze jeden ze čtyř intuitivních zlodějů bude zlodějem skutečným), bude rozumné podezřelého či podezřelou nezvat na návštěvu. Sice mu/jí nejspíš křivdíte, ale pokud ne, riskujete ztrátu svých cennosti. Očekávaný náklad neuposlechnutí intuice by v tomto případě byl vysoký.

První podmínka se zdá být splněna. Mívám dost starostí sám se sebou, natož abych byl expertem na povahu jiných. Co když to ale není potřeba? Pokud je v populaci většina zlodějů, většinou se trefím i když budu tipovat zcela náhodně.

Netvrdím, že většina populace krade (no, i když... půllitry z hospod, supermarkety, "bonusy" při prodejních brigádách, ...), ale lžou a manipulují téměř všichni. Průměrný člověk lže 10-200krát denně (významný podíl zaujímají bílé lži typu "sluší ti to"), nový známý lžou v průměru třikrát už během prvních deseti minut rozhovoru. Už batolata fejkují pláč a pětiletí manipulují lichocením.

Je to vlastně přirozené. Lhaní se jedinci často vyplácí a může prospívat i spolupráci ve skupině (upřímnost nezřídka vede ke sporům) Zároveň ji však může podlamovat - na lháře se nelze spoléhat. Lež je tak součástí lidského evolučního vybavení, ale její odhalení tradičně provází odsouzení i tresty.

Sklon lhát někdy cítí snad každý z nás. Ne všichni mu však pravidelně podléhají. Nelhat vyžaduje charakter a manipulace je projev jeho nedostatku. Právě toho se týká i jedna nejuznávanější zásad dobrého jednání, Kantův kategorický imperativ:

Jednej tak, abys vždy používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.

Pokud lže, podvádí atd. většina populace a moje intuice je přesnější než náhodný výběr (nějakou zkušeností a analytickými schopnostmi disponuji, tak by to neměl být odvážný předpoklad), zklame mě intuitivní odhad jen málokdy. Z toho samozřejmě nevyplývá, že bych měl druhým lhaní přisuzovat bez rozmyslu, jen je dobré si uvědomit, jak často je to na místě.

Přejděme k podmínce číslo dva. Falešný smalltalk nepřináší rizika srovnatelná se zmiňovanou krádeží. Říci si "asi lže, ale třeba se pletu, tak počkám a nebudu prudit" je docela bezpečné a nikoho bych za podobný přístup neodsoudil.

Osobně však odmítám ztrácet čas s těmi, kdo se nezdráhají přetvářky a výmyslů. Pokud nemá být komunikace pouze tlacháním a vyměňováním si příjemných pocitů, vyžaduje alespoň základní důvěru. Jaký význam má sdělení jehož pravdivostí si nemohu být ani trochu jist?

To byl pragmatický argument pro vyhýbání se lhářům. Neméně podstatná mi připadá idealistická dimenze netolerance ke lžím. Pokud si myslím, že druhý lže a přitom s ním jednám stejně jako s těmi, kdo mluví pravdu, lhaní legitimizuji. Svým jednáním dávám najevo, že ho akceptuji a nemám s ním problém. Chci-li k šíření zásad dobra přispívat nejen slovem, ale i činy, musí to pro mě být problém. Neuposlechnutí správné intuice je nákladné.

Došel jsem k závěru, že bych z tolerance, kterou jsem si kdysi předepsal měl slevit. Připadá mi to správné a je mi to bližší. Krize mě dohnala ke změně a teď nacházím novou rovnováhu.

Proč právě teď? Co mě k tomu dohnalo? Přímá zkušenost, pozorování okolí, i fungování světa. Viděl jsem, že někteří lžou stále, i těm nejbližším. Při poznávání nových lidí jsem si všiml, jak rozšířené lhaní je. Někteří chtějí působit, že jsou lepší než ve skutečnosti, jiní nechtějí zklamat a pro opravdové pragmatiky je lež prostředek k dosažení libovolného cíle.

Přemýšlel jsem, jestli to tak bylo vždy a já si všiml až teď, nebo se klam ve společnosti šíří. Myslím, že od obojího trochu. Má bublina bývala užší a mezi karetními geeky nepotkáte mnoho dívek, zato spoustu introvertů. Introverti lžou méně než extroverti (a také to hůře umí) a zájem druhého pohlaví se zdá být primární motivací snah o hraní si na to, co je zrovna cool.

K rozšíření klamu přispívá nejen lidská přirozenost, ale také současná marketingová kultura. Je třeba se prodat, zavděčit. Facebook coby nedílná součást většiny mladých životů není jen chatovacím programem a prostředkem k usnadnění attention whoreingu, ale také sebeprezentačním představením, které módní klamy téměř vyžaduje (resp. jsou stádem odměňovány). Reklamní divadlo se pomalu stává samozřejmým i v osobní sféře. "Šťastnější z nás ještě udržují vztahy, ve kterých lze jako v posledním útočišti zažít vřelost, prostotu, pravdivost, život bez divadla a diváka, ale strategizování  plíživě proniká i do ložnic", obávají se levicový buřiči.

Navzdory jeho rozšíření a rostoucí akceptovanosti život ve lži odmítám. Rád bych přispěl k tomu, aby svět byl lepším místem a když ne svět, tak alespoň můj svět. Do velké míry si můžu si vybrat, kdo bude jeho součástí a co v něm bude normální. Odmítnutím falše demonstruji oddanost pravdě a kvalitu mého slova. Stačí nezavírat oči.

Útěcha

I když se sebou rvu se rád,
už unavuje bojovat
ty stejné bitvy nanovo.
Za co a hlavně za koho?

Za pravdu, moudrost, lepší svět
v záplavě bezobsažných vět,
moderních slov, falešných gest.
Pozvedneš spolu se mnou pěst
za v bazarech ztracenou čest?

Můj milý, asi ztrácíš hlavu,
jsem přece pouze dívka z davu.
Přijmi alespoň cennou radu:

Ve světě facebookových fotek
nehledej autentický dotek
a chceš-li imponovat šaškům,
musíš si vybrat správnou masku.
Nebo pošli šašky k čertu,
vstříc osobnímu disentu!

Jen pamatuj, že častou daní
za odpor k tvorbě módních zdání,
jsou pravidelná rande s dlaní.

Ač může se zdát povrchní
pátrat po pravdě pod sukní,
tak útěchu, měj příteli,
nejsnáze najdeš v posteli.

Stádní zvíře

Nedávno jsem si musel přiznat, že jsem sám sebe klamal. Názory nedefinovaných jiných, či společnosti, jsem vždycky tak trochu pohrdal a cenil si (vlastní) autenticity a nezávislosti. O to překvapivější pro mne bylo zjištění, že mi na nich vlastně záleží.

Ve společnosti se často cítím nesvůj. Teprve před pár měsíci jsem si připustil, že má nervozita má zřejmou příčinu - obavy z toho, co si kdo myslí. Přesvědčením a myšlenkám navzdory. To mi emoce dělávají, naštěstí je často nerozeznám :) K prozření mi pomohla výborná kniha Ticho, o které se ještě zmíním. Z knihy vybírám citát Charlese Darwina:

Bázlivý člověk se bezpochyby děsí pozornosti cizích lidí, ale těžko můžeme tvrdit, že by z nich měl strach. V bitvě může být odvážný jako hrdina, ale přesto v přítomnosti cizích lidí nemá v otázkách maličkostí sebedůvěru...

Přestože se mi to nelíbí a rád bych to změnil (výstup zahájen, ale ještě jsem se ani nevyškrábal z úpatí), je  pro mě názor ostatních emočně důležitý. Dává to smysl. Člověk je stádní zvíře přizpůsobené životu ve skupině a jeho vnitřní nastavení by mělo přežití skupiny napomáhat. Lze proto očekávat, že mínění jiných bude důležité pro naprostou většinu lidí.

Starost o "veřejné mínění" motivuje příspěvky na facebooku, ale i témata a pózy obyčejných rozhovorů. Komunikace je z velké části divadlo a u některých dokonce není ničím víc.

Herci zdůrazňují ty vlastnosti, kterými se chtějí prezentovat. Jsem krásnej, drsňák, chytrej, žádanej, nebo třeba seru na to, co si kdo myslí (ale ať to všichni vědí). S předváděnými vlastnostmi se zpravidla identifikují. Tzn. opravdu by je chtěli mít a často věří, že je mají. Když hrají i sami na/pro sebe, nemusí lhát.

Je příjemnější a proto snazší si myslet, že "jsem drsňák", nebo alespoň "chci bejt drsňák" než, že "chci jako drsňák (jen) vypadat". Není snadné rozpoznat skutečné důvody vlastního jednání a racionalizace tak na sebe nenechají dlouho čekat.

Čím lepší daný divadelník nebo divadelnice je, tím snáze přesvědčí i sám sebe. Je překvapivě snadné uvěřit představám, které bychom CHTĚLI vyvolávat. Čím více jim věnujeme pozornosti, tím více se s nimi sžijeme.

If you reinforce your version of 'the truth' to yourself enough times, you might actually start to believe it. "There are people who want to believe their lies so much that it does actually become a truth in their reality." So what might start out as lies and fantasies ends up - in your own memory at least — as the truth. And then this truth — in your own mind and physical brain — is indiscernible from any other truth or so-called truth in your mind and brain.

Dr Yvonne Skinner, a former prison psychiatrist and NSW President of the Australian and New Zealand Association of Psychiatry, Psychology and Law (http://www.abc.net.au/science/articles/2003/07/31/2857387.htm)

Touha zavděčit se se zdá být společná všem lidem, a proto by měla mít dobrý důvod. Myslím, že souvisí s mou starší hypotézou, že lidé jsou zhusta zmrdi. Jinými slovy se prostě snaží mít co nejlépe, bez ohledu na hodnoty a podobné nesmysly. Ačkoli do této kolonky snadno zapadne podstatná část populace, ani oni tak o sobě nechtějí přemýšlet. Nikdo nechce být zrádcem, parazitem, zlodějem (i když se tak chová). Lidská schopnost sebeklamu a racionalizace umožňuje, aby se vlk nažral, i když koza zůstane nedotčená.

Budu sviní dál, protože je to pro mě výhodné, ale svá svinstva si omluvím, a tak mě nebudou trápit.

Dohnali mě k tomu, změnil jsem se, blbej den, blablabla - prostě se to nepočítalo. Svědomí lze opít rohlíkem, sám před sebou člověk zamaskuje leccos. Před ostatními je to o něco obtížnější. Potřeba vypadat dobře tak je určitou zárukou slušného chování. Alespoň za předpokladu, že neslušnost je stádem/společností odsuzovaná :) Další dopad krize hodnot? Možná že náboženství navzdory jeho tmářství a zločinům nesloužilo tak špatně?

I když je potřeba vytvářet o sobě vhodný obraz dost možná společensky prospěšná, připadá mi ubohá. I kdyby jednání dle cizího vkusu a hodnot neznesnadňovalo snahu o dlouhodobé štěstí, jak už jsem rozebíral jinde, zůstalo by falešné nebo nedůstojné.

Když se snažím působit jinak než jaký jsem (jaké jsou mé hodnoty a vkus), tak prostě lžu. Pokud si nejsem sám schopný zvolit, čeho si vážím a co mám rád a raději se přizpůsobím poptávce/normě, vzdávám se jedné z definičních vlastností osobnosti. Resp. volím si její nevábnou definici. Navzdory předchozím větám je to tak u mnohých lepší, ne každý disponuje kapacitou k rozumné volbě.

Tzn. platí, že "společnosti" se přizpůsobovat nechci. Myslím, že se mi to navzdory emocím víceméně dařilo. Zpravidla jsem jednal dle vlastních kriterií - snad se neklamu, když věřím, že jdu mojí cestou. Musím si však dávat pozor, a to nejen kvůli introvertní nervozitě. Odbyl jsem si (alespoň doufám) nejisté období, během kterého jsem se chytal různých stébel.

Např. jsem nosil oblečení, které se mi nelíbilo. Říkal jsem si, že mi příliš nesejde na tom, co mám na sobě, a tak nebude na škodu nosit, co se líbí (jiným; chtělo by to ženskej rod). Dobrá racionalizace, ale falešný důvod. Také jsem se přistihl při úvahách, co jak bude působit. Přečetl jsem článek a váhal jestli ho likenout, kvůli image. Tím jsem vždycky pohrdal.

Neobhajuji přirozenost za každou cenu, abychom si rozuměli. I když si toho většina není vědoma, myslím, že každý člověk před sebou a světem udržuje určitou pózu. Identita je maska nebo spíš masky, pro které jsme se během života rozhodli. Že jsme nasazení některé z nich nezaznamenali, nebo si je nepamatujeme, není důvod k jejímu uctívání.

Podstatná je motivace, která k volbě identity vedla. Chci být svým hrdinou - člověkem, kterého bych obdivoval a chtěl bych žít jako on, nebo hrdinů ostatních?

Snaha vypadat dobře není sama o sobě špatná a je člověku coby stádnímu zvířeti přirozená. Svádí však ke klamu a můžete v ní ztratit kus sebe. Raději budu vypadat dobře sám před sebou než před jinými. S mým hrdinou občas rádi mrdáme na svět :)

Romantika

Že tohle zboží je kvalitní, zlato,
toužil jsem ti dát najevo.
Proč jen já hlupák zapomněl na to,
že ti stačí i placebo?!

Srdce

Dostal jsem radu nad zlato,
poslouchej svoje srdce.
Pokud je zlaté, tak snad jo,
pomyslel jsem si trpce.

Pumpuje zradu, krev a kal,
co smýt se nedá snadno.
Kdybych se touhle cestou dal,
čeká mě mravní bahno.

Prostě z ní sejdi, radí kříž,
slova padají ze rtů.
Vášeň však cítím jenom když,
tím bahnem klesám na dno.

Ze zásad postavil jsem mříž,
co skrývá špínu v nitru.
Nejsladší temně rudý chtíč,
pro který můžeš padnout.

Mříž září silou myšlenek,
co mění svět i muže.
S pokorou v třpytu poklekám
a stahuji se z kůže.

Vojna a děvky

"Jak dlouho byl vlastně pryč?"

"Asi půl roku." 

"Docela to utíká, když můžeš chodit ven, sedět u počítače a... všechny ty ostatní věci, co děláme. Chudák. A to se hned vrací, jo?"

"Až za dva týdny, ale má na práci i další věci, Pavle. Rodina a tak."

"Stejně je to na hovno. Ne, že bych byl zrovna fanda ručníkářů, ale tim spíš bych s nima nechtěl trávit čas."

"To mi povídej, ale nemusíme mu to hned zkraje připomínat."

"Ok, tak něco veselejšího. Myslíš, že se vrátí celej?"

"Jako jestli nás bude na letišti čekat Terry Fox?"

"Přijít o nohu už by byla celkem smůla. Stačil by třeba utrhnutej prst, nebo vyražený oko. Pobyt mezi retardama je celkem rizikovej."

"Překvapilo by mě to."

"A co aspoň rozežraná nosní přepážka nebo zuby? Třeba objevili drogový doupě."
"Nejsou v Afghánistánu a i kdyby byli, opium ani heroin se většinou nešňupou, pokud vim."
"Chci to moc, chci to moc, chci to moc do žíly!" Zahlaholil Pavel. Patrik za volantem jen uznale pokýval.

V letištní hale bylo k radosti stovek postávajících příjemné teplo. Čekaly na odbavení, sledovaly příletovou tabuli, u záchodků se vytvořila malá fronta. Patrik věděl, že se nezdrží dlouho a líbil se mu snad desítky metrů vzdálený strop, obavami z otravných davů se proto příliš nezabýval.

"Létání je prej snad nejbezpečnější doprava, ale stejně by mi to bylo nepříjemný." Zamyslel se Pavel. "Nevíš, co je pilot zač, ani jestli technici zkontrolovali, co měli. Prostě se mi nelíbí představa, že svěřuju svuj život do rukou cizím lidem."

"Auto jsem neprohlížel kdo ví jak dlouho, řídim příšerně a přitom se se mnou jezdit nebojíš. Možná jen nemáš rád neznámý/nový věci."

"Lidi si zvyknou na všechno a tak málo se toho využívá.." Patrik uhnul očima a zakroutil hlavou.

"Měli jsme si udělat uvítací ceduli." Začal znovu Pavel. "Ať si nás všimne."

"No jestli mu bude chybět hnáta, tak si snad všimnem my." Reagoval Patrik.

"Abysme toho ještě nelitovali.."

"Sice věřim, že si Mirek přiveze spíš šrámy na duši než chybějící nohu, ale mohl by mít uniformu, vlaječku nebo jinej znak stádní příslušnosti."

"Jó no." Uznal Pavel.

Patrik nebyl daleko od pravdy. Mirek měl nejen maskáče s vlaječkou, ale i vyholenou hlavu. Patrik mu zamával, i když to nebylo třeba. Všiml si jich možná ještě dříve než oni jeho. Svižně se k Pavlovi s Patrikem blížil.

"Nazdar kluci, rád vás vidim." Mirek oba kamarády objal a trochu nadzvedl. 

"Nech si to alfování do pouště, gumo." Naoko se bránil Patrik.

"Jak bylo?" Ptal se Pavel ponuře.

"Hele, zvykneš si na leccos." Zasmál se Mirek. Pavel nasměroval ukazováčky směrem k Patrikovi.

"Vlastně bych radši slyšel, jak se máte vy. Příležitostí k vyprávění vlastních historek ještě budu mít spoustu."

"Chápu." Pousmál se Patrik.

Shadow se od Mirkova odjezdu nezměnil. Šero, pastelové obrazy, fotbálek a na popelníku nedopalky jointů. Nehulil, ale líbilo se mu tu. Občas si potřeboval dát reset a tady se nad tím nikdo nepohoršoval. Když Pavel natahoval jeden z prvních prásků, zeptal se Mirek: "Pořád s tim listim obchoduješ?"
"Kdybys byl co k čemu, přivez bys nějaký makovice a mohl bych přesedlat."
"Takže si ani nehledáš něco pořádnýho?"
"Každej neni tak pořádkumilovnej." Procedil Pavel.
"Nic si z toho nedělej, taky občas dostanu podobnou otázku." Vložil se Patrik.
"Počkej, seš přece programátor. To se s pouličnim prodejem hulení snad nedá srovnávat." Nezdálo se Mirkovi.
"Programátor na volný noze. Mám jinej režim než většina a pro někoho z toho vyplývá, že nemůžu dělat nic pořádnýho."
"Lidi zmrdi. A abych se ještě vrátil k mojí kariéře, kromě hulení občas udělám nějakej kšeftík a nedávno mě napadnul zajímavej podnikatelskej záměr." Navnadil Pavel obecenstvo.

Patrik sice byl zvědavý, ale Pavlův úvod v něm zároveň vyvolal určitté obavy a pokud mohl soudit z Mirkova obličeje, nebyl sám.
"Nedávno jsem zaslech, kolik máma platí za úklid hrobu. Tři kila za měsíc. Neni to tak moc, ale jak dlouho trvá uklidit hrob?! Půl hodiny maximálně." Odpověděl si. "A teď si představ, že se staráš třeba o polovinu hřbitova."
"Jak to chceš zařídit?" Ptal se Patrik. Mirka obavy stále neopustily, a tak se raději zhluboka napil.
"Myslim, že je jasný, že uklízet zvládnu líp než nějaká bába, který se z toho hřbitova sotva vyplatí chodit domu. A hlavně si vyberu správnou cílovou skupinu."
"Napětím nedýchám." Řekl Mirek.
"Vlastně jsou to tvoji spojenci . Maj dost peněz, takže jim pár stovek chybět nebude a praktikujou dost podivnou věc."
"Nerad prodlužuju napětí, ale neni to mikrofón Pájo." Ozval se Patrik.
"S kym já to tady sedim.." Zabědoval Mirek. Předčasně, jak se brzy ukázalo. Pavel si ještě jednou nátahl, poslal šlást Patrikovi a pokračoval.

"Pokládaj na hroby kamínky. Většinou oblázky, ale viděl jsem tam i štěrk. Nejenže bych mohl mít připravený fakt pěkný šutry, aby ostatní židáci záviděli, ale taky bych mohl zajistit, že kameny zůstanou tam kde maj.."
"Rozumim správně, že chceš vybírat výpalný?" Divil se Mirek, zatímco se Patrik plácal do kolen.
"No skoro, akorát, že za vybírání výpalnýho tě můžou zavřít a já bych jen zajistil, aby nespadnul kamínek."
"V takových chvílích je dobré mít po ruce kapesník." Prohlásil Patrik a utřel si slzy.

"Když sloužim tý vlasti, tak by někdo taky mohl posloužit mě, co myslíte?" Narušil Mirek uvolněnou atmosféru.
"Nevim jak jsi to myslel, ale každopádně to znělo dost teple." Reagoval Pavel.
"Ty seš vůl, prostě bych zavolal nějakou kurvu."
"Hmm, co se nad tím zamyslet až za chvilku?" Zeptal se Patrik a položil na stůl několik modrých tabletek s vyraženým logem Mercedesu.
"Co je to za svinstvo?"
"Jen se nedělej, pouštní kryso, nějakou dobu už se známe."
"Kámo radši to schovej, už v sobě mám pár piv a v tý poušti mi dost možná budou dělat testy."
"Nesympatizuji, ale chápu. Nebudu tě pokoušet."
"'Ale nechci vám kazit srandu, klidně si dejte."
"Určitě? Je to tvoje party, můžeme se omezit." Ujisťoval se Patrik. Pavel se tvářil kysele.
"Jasně, třeba s váma konečně bude sranda. A když už mluvíme o legraci. Co ta má? Vyrazíme někam?"
"Dej nám chvíli a ne nebude odpověď." Pousmál se Pavel.

Kluci se brzy ptali, s kým se na misi zpřátelil, jestli jsou na blízkym východě bordely i z čeho se skládá vojenský jídelníček. Kladli víc otázek než si mohl zapamatovat, ale zároveň ho příliš nepouštěli ke slovu. Alespoň se mohl věnovat pivu a sledovat přitom jejich nepřirozeně spokojené výrazy.

Malá ručička masivních hodin na stěně klubu se dotýkala dvojky a pondělní noc se blížila ke konci. "Co ty děvky, kámo?" Připomněl Patrik Mirkovi. "Nejvyšší čas." Souhlasil Mirek.
"Mrdejte na to, dyť je tu prdel a ty holky už za sebou budou mít celou směnu..."
"Taky by ses mohl občas přizpůsobit, je to Mirkův večer." Okřiknul Pavla Patrik a vysloužil si za to poplácání po zádech.

"Uvidíme, co nám poradí strejda google. " Plánovali cestou do Patrikova bytu. Záhy se ukázalo, že v pondělí neponocují ani prostitutky. Hledání vhodných kandidátek se táhlo, Mirek začínal být nevrlý a Patrik jeho pobízení nenesl dobře.

"Ser na to, stejně už je tuhej." Namířil Pavel prst na Mirka zhrouceného na gauči.
"To jsme prokoučovali." Uznal Patrik.
"Dyť to byl příjemnej večer a ranní shánění děvek stejně byla píčovina už od začátku."
"Mirek je tu na pár dní a přijde mi pochopitelný, že si chtěl užít i v tomhle směru. Tenhle večer se k tomu hodil rozhodně víc než návštěva u rodičů..."
"Teď už je to jedno. Pojď se radši sjet."
"Hmm, asi jo." Musel Patrik uznat znovu.

Patrikovu rezignaci brzy nahradila touha splnit kamarádovo přání. Vytáčel i čísla s podezřele neprůkaznými fotografiemi. Přesto se nemohl dovolat, čehož Pavel hodlal využít.
"Je ožralej a spí, kašli na to."
"Bude to příjemný probuzení. Splní si co chtěl a ještě bude mít radost, jaký má skvělý kámoše."
"Seš sjetej kámo..."
"Tim spíš pro něj chci to nejlepší."

"Dobrý večer, co pro vás mohu udělat?" Ozvalo se z reproduktoru.
"Dobrý večer, rád bych si objednal slečnu do Vladislavovy ulice. Rád bych, aby něžně vzbudila spícího kamaráda a co nejlépe se o něj postarala, je to možné?"
"Jistě, během 40 minut může být u Vás."
"Budeme se těšit." Patrik položil telefon a začínal být nervózní.

Původní přesvědčení o skvělém nápadu se rychle rozplývalo. "Koho si to pustim do domu? Bude se Mirkovi vůbec chtít? Zasraný drogy."
"Sice si pořád myslim, že to nebyl dobrej nápad, ale neni důvod se stresovat. V nejhoršim jsi vyhodil trochu peněz. Duši stejně nemáš, svině zrzavá." Uklidňoval Pavel.

Se zazvoněním zvonku získala Patrikova nervozita na síle. Pokoušel se jí ignorovat a rychlým krokem seběhl ze schodů. Za dveřmi čekala slečna s doprovodem. Podsaditý muž potvrdil cenu a ohlásil čas, kdy si slečnu vyzvedne. Slečna měla veselý, ale nijak zvlášť pohledný obličej a volné šaty. Patrik se obával, že jsou volné milosrdně. Vycouvat už nepřicházelo v úvahu, a tak raději doufal.

"Jarka" představila se a chtěla vědět, co přesně s ní Patrik zamýšlí. Plán Jarku pobavil a veselá nálada ji neopouštěla ani když si ji Pavel podezřívavě měřil očima. Dokonce pochválila hulení ležící na stole, se slovy, že na takovýhle party už dlouho nebyla.

"To je ten námořník?" Ukázala na Mirka, který spal na gauči. "Vlastně je to voják." Opravil ji Pavel. "Urostlej je pěkně, snad se i probudí." Rozchechtala se. "Mám začít? Chcete koukat?" Pokračovala žoviálně. "To je v pohodě, jen si vezmem trochu zeleně a utáboříme se vedle." Odpověděl Patrik.

Kluci se přesunuli do vedlejšího pokoje a kromě vyjádření nejistoty a naděje, že vše vyjde podle plánu příliš nemluvili. Naděje byla brzy posílena vrzáním a nárazy, které se ozývaly zpoza dveří. Pochyby se rozplynuly a pauzy mezi foukáním dýmu z okna naplnilo očekávání Mirkova vděku.

Ve dveřích se objevila Jarka - zabalená do deky. Ptala se, kde najde sprchu. Mirek se neobjevoval, asi dal přednost spánku. Za chvíli byla zpět.
"Tak co kluci? Mám jet domů, nebo si mě tu ještě necháte? Času máte dost."
"To si ještě rozmyslíme. Dáš si?" Patrik nabídnul jointa a Jarka s díky přijala. Párkrát si natáhla a poslala kuřivo opačným směrem. Když se joint dostal k Pavlovi, jen obrátil dlaně ke stropu. "Mám dost."

Patrik proto znovu nabídnul Jarce. "Koukáš se na mě jako by mě čekalo ještě alespoň jedno číslo." Popichovala ho. Nijak zvlášť se mu nelíbila, ale extáze ho sváděla k dotykům a něco mu říkalo, že by to měl  udělat. "Možná." Pousmál se.

"Je tu určitá služba, o kterou bych měl zájem s jistotou a okamžitě." Zapojil se Pavel.
"Co to bude, velkej kluku?" Přistoupila k němu Jarka a laškovně ho pohladila výrazném břiše.
"Hned jsem zpátky." Usmál se Pavel šklebivě. Vrátil se, sundal si triko, natáhl se na postli na břicho, podal Jarce sprchový gel a ukázal si na záda.
"To tě jako mám masírovat?" Pavel odpověděl širokým úsměvem. "Ale jen na zádech!" Flirtovala Jarka. "Jinde bych ani nechtěl.." Odpověděl a znovu si ukázal na záda. Jarka ho po nich plácla, sedla si na jeho rozložitý trup a pustila se do práce.

"A to by ti nevadilo se se mnou vyspat, když jsem si před chvílí užívala s kamarádem?" Provokovala Patrika, zatímco Pavel slastně funěl.
"Bylo by mi to úplně jedno." Reagoval Patrik klidně.
Možná by se začala divit, ale Pavel otočil hlavu jejím směrem a pustil se do zpěvu: "Kluci, kámoši, v dobrym i zlym, vždycky spolu. Flákáme a smějeme seee."

Poprvé se zdála vyvedená z míry. Na chvilku. "Krásně zpíváš Pájo. S tim knírem mi trochu připomínáš Freddyho Mercuryho. Jen s většim břichem a s víc AIDS."
Patrik, který se zatím u okna svíjel v křečích se na chvíli zarazil, nevěřícně se na Jarku sedící na Pavlovi podíval a vzápětí znovu vyprskl smíchy.

"Tohle nebylo dvakrát vhodný." Ohradil se Pavel. "Promiň, moc kecám, tenhle vtip jsem si měla nechat od cesty."
"A ty se moc nesměj, bledule!" Neodpustila si popíchnout i Patrika a prohloubit tak jeho záchvat.
"Respekt." Pronesl Patrik se slzami v očích.
"Hmm, to už si budeme projevovat uznání?" Zamrkala na něj.

Se zaskřípáním se otevřely dveře vedlejšího pokoje. Vážný výraz si Mirek udržel jen do chvíle, kdy zaznamenal Jarku na Pavlových zádech. "Dobrá masáž?" Pavel na znamení souhlasu zvedl palec.
"A pěkně dlouhá, tyrane!" Protestovala Jarka naoko.
"Přidat sprcháč, prosím." Nenechal se rušit.

"Pojď vedle." Ozval se Patrik. "Už jsem pochybovala." Pohladila Pavlova záda a čiperně se z nich zvedla.

Mirek se posadil vedle Pavla a usmál se na něj.
"Užil sis to?"
"Zvládnul jsem to tak, tak. Rozespalej, ožralej..."
"Jasně, říka..."
"...a hlavně s takovou jezinkou. Doufal jsem, že v mejch nočních můrách se bude střílet."
"Dyť neni až tak hrozná."
"Tos jí asi neviděl nahou."
"To ne, no."
"Chválim záměr, jen jste mohli líp vybírat."
"To mě mrzí, nebylo moc z čeho."
"Patrik je asi fajnšmekr, co? I když, je ještě sjetej, že?"
"A spálenej jak kacíř." Usmál se Pavel.

"Byli jste pryč pěkně dlouho.." Vítal je Pavel.
Jezinka odpověděla úsměvem.
"A stejně jsem to nezvlád dokončit." Zašeptal Patrik.
"Drogy jsou svinstvo, co?" Ozval se Mirek zvesela.
"Hlavně, že víš, jakej vliv má éčko na orgasmus. Nebejt otrok, už bys byl vyndanej jak prase." Oplácel mu Patrik.
"Chtěl si říct, kdybys za naši zem nenasazoval život, viď?"
"Zlatý voči." Patrik ohrnul spodní ret a podivně se zašklebil.

"Něco máme společnýho, vojáčku." Otočil se za hlasem. "Posloucháme rozkazy a dá se říct, že nemáme na výběr." Mirek nadzvednul obočí a Jarka pokračovala. "Vlastně jste mě zachránili. Ty prachy fakt potřebuju a je mi s váma fajn." Odmlčela se. "Jsou coury, který tuhle práci dělaj dobrovolně, protože je to baví nebo jsou na prachy a pak takový jako já, co se prodávaj, protože je tahle posraná ekonomika neuživí. Prostě musej."

Patrik by byla Jarku zařadil do první skupiny, snaživá holka. Povyšování nad kolegyně, které se k nejstaršímu řemeslu neuchýlily jen z neschopnosti se mu nezdálo, ale raději se zdržel komentáře.

"Protestuju." Prohlásil Mirek a tázavě se rozhlédl.
"Těžko říct, kdo vás má rizikovější práci a i o prospěšnosti by se dali vést debaty. Rozdíl je..." Zarazil se Patrik. "O čem jsme to mluvili? Nějak jsem se ztratil."
"Už to fakt nehul, vole. Začínáte mě srát." Štěknul Mirek.

Zazvonil telefon a Jarka ho zvedla. "Už, jo? Fakt? A nešlo by to prodloužit, je mi tu s klukama fajn. Hmm.. To je škoda." Položila telefon. "Kluci, mrzí mě to, ale už budu muset jet. Nerada, ale tlačej na mě."
"Co se dá dělat, bylo to fajn." Reagoval Pavel.
"Jedině, že byste si chtěli připlatit. Možná bych i ukecala nějakou slevu."
"Můžem platit jedině v hulení. Zůstaň jen tak, když tě to s náma baví." Testoval ji Patrik.
"To mi nedovolej."

Za pár minut zvonil telefon znovu. Pavel Jezinku doprovodil ke vchodu, kde na ni čekal odvoz. Mezitím se Patrik rozhodl dokončit myšlenku. "Víš, že tě mám rád a vážim si tě. Seš solidní člověk a myslim, že se na sebe můžem vzájemně spolehnout."
"Tabletky ještě účinkujou, co?" Smál se Mirek.
"Možná, ale znáš princip sendviče, ne? Bejvá lepší začít nečim pozitivnim, než se pustíš do nepříjemnýho."
"Povídej."

"Tvojí práce si nevážim. To srovnávání jsem nemyslel jako legraci. Vojáci jsou hrdinové, resp. maj vysokou společenskou prestiž. Děvky naopak, asi proto maj vyšší hodinovou mzdu." Usmál se Patrik. Mirek se nesmál, čekal, co z Patrika vypadne.

"Hrdina se obětuje pro dobrou věc. Vy nebojujete za dobro, ale za zájmy politiků, lobistů a... Prostě lidí, co rozhodujou, čemu se zrovna říká národní zájem,  nebo jinej vznešenej pojem. Prostě posloucháte - jak ta děvka - a netušíte co. V lepšim případě jste ovce, v horšim dobrodruhové, který si za cizí peníze občas rádi střelej do lidí. Riskujete svoje a hlavně cizí životy aniž byste rozuměli proč... Je to svinstvo."
"Takže myslíš, že nepotřebujem armádu?"
"Potřebujem se bejt schopný bránit, ale vy se... nezdráháte dělat mnohem víc." Dodal Patrik s námahou.
"Jen zajišťujem bezpečnost. Jsem přesvědčenej, že tomu se mnou věří naprostá většina lidí."
"To bych si tipnul taky, je to oficiální verze. Propaganda. Stát musí zdůvodnit, proč lidem tahá peníze z kapes. Potřebuje hrdiny. Tak jimi jste a lidi tleskaj. Bezpečnost se zajišťuje na Ukrajině, v Iráku a všude jinde."
"Propaganda.. Chtěl bych věřit, že nám nevládnou psychopati a zmrdi."
"Měl bys tomu věřit opravdu pevně, abys mohl zmáčknout spoušť."

"Konečně se můžu v klidu zhulit." Vstoupil Pavel a z kapsy vytáhl jointa. Patrik uznale pokýval hlavou. "Bylo dost času, když jste byli vedle. A s ní bych si fakt nedal."
"Že zrovna ty seš tak cimprlich."
"Odpalte to, dám si s váma cígo."

Mirek ještě chvíli přemýšlel, ale usnul snadno a za týden se vrátil do práce. Občas si na ranní rozhovor vzpomněl, ale zdálo se hloupé vzdávat se toho, co měl rád a co uměl kvůli řečem zfetovanýho nerda.

Sváteční rap

Ještě je noc, nebo už zase den?
Otevřu oči a přemejšlim, kde to vlastně jsem.
A jsem tu sám, nebo i s některou z žen?
Možná i s jejim psem...

Je to tak, už ztrácim se v tom nad míru,
v záplavě paralelních vesmírů,
že každej retard si může vybrat jeden na míru.
Mě na neštěstí hlídá tygr z papíru.

A tak jsem tu s nima
s kruhama pod očima
a otazníka v nich.

Přemítám, kterej smrtelnej hřích
jsem v týhle díře provést stih,
aby sám Charón převozník,
vzal mě s all inclusive
a zdarma.

Za vodou ale neni sranda.
Scházívá se tam divná banda:
Vlasatej chlápek - něčí syn
s Rakušanem, co pouštěl plyn.

Uměj vysvětlit bez váhání,
jak udržet si dobrý spaní,
ale neusnout při kázání
nebo v hospodě.

Maj prostě recept jak bejt v pohodě
a argumenty na vodě.
Tak se radši svěřim náhodě,
naskočim do lodě
a volám: Charóne!

Vesluje, jak když bičem práská.
Není to láska,
jen jsem mu slíbil práska.

Slastně se tláská
a z pusy mu pění.
Převoznická cháska
prej feťáci jsou z přesvědčení.

I když má kašel
a čekaj ho v práci,
srdnatě fouká
až se mi v kouři ztrácí.
Sám radši koukám,
abych se našel.
Nerad bych vstoupil do stejný kaše...

Kolikrát mezi nebem a zemí
se člověk snadno ztratí v snění.
I když opravdový porozumění,
nenajdeš v hrobě
ani knize Jehovově.

Běda,
prej ani dealer mi ho nedá!
Tak nezbejvá než hledat.

V lásce, zlobě,
v první i druhý osobě.
Jen nebrat si to osobně