Drogy, chudoba a lidství

Fetování je poměrně drahá činnost, zejména jeho nepřímé náklady jsou vysoké (čas, zdraví, rizikové jednání, …) a přesto je častěji provozována chudými.  Co je k tomu vede? Možná je jejich život natolik nepříjemný, že potřebují jeho hrůzám uniknout o poznání víc než bohatí, kteří by jinak měli fetovat více. Málokdo by ale i podobně nespokojeným drogové řešení doporučil (moji čtenáři nejsou reprezentativní vzorek J). Krátkodobý efekt drog je sice pro trpící přitažlivý, ale jejich nadspotřeba snižuje šanci, že se jejich situace zlepší dlouhodobě. Její případné zhoršení je navíc tím bolestnější, čím blíže dnu se nachází. Drogy nebo alkohol proto zpravidla nejsou rozumnou odpovědí na životní nespokojenost.

Rozumnou (racionální) strategií by drogy mohly být v případě, že si jejich uživatel cení současnosti výrazně více než budoucnosti – má vysokou diskontní míru. Člověk, který považuje budoucnost za nejistou, nebo prostě jen velmi nerad čeká, se pro fet může rozhodnout zcela racionálně. Takový člověk si ZVOLÍ krátkodobé potěšení za cenu budoucích problémů. Myslím, že podobných lidí mnoho není a chudí feťáci by se raději pokusili svou situaci řešit, než by ji neustále (dokud to jde) odkládali. Jen jim to nejde.

Může jim bránit hloupost, ale pravděpodobnější se zdá slabá vůle. Problém je spíš v hlavách, než v okolnostech. Slovy propagátora brazilského jiu-jitsu a marihuany Eddieho Brava: „There are a lot of potheads who are worthless, but they are just worthless people!“ Samozřejmě jsou výjimky. Někdo se pro drogy opravdu rozhodne a jiný se zas může vlivem náhod dostat do situace, kdy už zlepšení není reálný.

Schopnost se snažit je sice silně ovlivněná předpoklady (geny, výchova), ale zároveň je to volba. Snaha je namáhavá, ale téměř nikdy není nemožná. Přesto si možná různí lidé zaslouží různý metr a jedněm lze omlouvat to, co druhým ne. Pak bychom si ale měli uvědomit, že o nich přemýšlíme jinak. S omluvou pro slabou vůli (nebo jiný nedostatek) se pojí popření schopnosti samostatného jednání, s odpovědností naopak úcta. Zvířeti leccos snadno odpustíme právě proto, že jej nepovažujeme za sobě rovné.

Umět jednat podle toho, co skutečně chceme (vyvažovat krátkodobý a dlouhodobý prospěch) je cenná schopnost, která vyžaduje poctivou snahu. Těch, co ji používají, si vážíme.

Bezchybný výběr

Sundala si nevzhledné palcové rukavice i čepici. V budově bylo příjemné teplo, kterému už odvykla. Jako všichni. Kůže ji pálila od mrazu a hmat se do zkřehlých prstů vracel jen pomalu. Přesto téměř bez váhání zaťukala a chytla za kliku. Brzy se dozví, proč ji pozvali. Otevře a uctivě pozdraví: „Dobrý den.“

„Dobrý den, paní Čermáková, jsme rád, že jste si na nás našla čas.“ Přivítá ji úředník.

„Alespoň se u Vás zahřeju. A kromě toho, pozvání na Úřad se neodmítají.“ Usmála se rozpačitě.

Úředník se teatrálně rozhlédl po dobře vybavené místnosti. Jakýkoli luxus na ni působil nepatřičně, jako by se do téhle doby nehodil, ale to vlastně ani teplo.

„Není to tu tak zlé, ne?“ Usmál se úředník samolibě.

Jako zástupce boha na zemi, farář, co mi za chvíli udělí rozhřešení, pomyslela si. Na církve a faráře si nikdy moc nepotrpěla, ale alespoň ji nikam nezvali. Jako by na tom záleželo. Tyhle slova už možná neznají ani její děti.

„Jste dobrá občanka, paní Čermáková.“ Úředník se na chvíli odmlčel. „Sloužíte společnosti dobře a společnost Vám to dobře oplácí. Máte práci, netrpíte hlady. Společnost dohlíží, abyste měla vše, co potřebujete, a chrání Vás.“

„I přede mnou samou.“ Skočila mu do řeči, aby toho vzápětí zalitovala.

Zkoumavě se na ní podíval. „Přesně tak, paní Čermáková. Chybovat je lidské, říkávalo se. Naštěstí věda pokročila. Věda, co neslouží kořistnictví, ale opravdovým zájmům společnosti.“

„Já i moje rodina jsme ji vděční.“ Vyhrkla.

„To my všichni.“ Odpověděl úředník. „Slyšela jste o programu optimálního rozložení žen a mužů?“

Udiveně zakroutila hlavou.

„Někdy se stane, že se v některém okrese narodí během daného období více chlapců nebo naopak dívek. Je zřejmé, že např. chlapec, který vyrůstá v prostředí s relativně málo děvčaty, je oproti chlapcům z oblastí, kde je děvčat více, diskriminován. Očekáváme také, že opatření napomůže ještě lepšímu fungování programu pohlavně-spravedlivého zaměstnávání, který způsobil na pracovním trhu jisté frikce. I když to jistě je jen malá daň za spravedlnost, naše společnost se nesmiřuje s nedokonalostí…“

„To mi chcete vzít syny?“ Přerušila jej znovu.

„Chceme Vás požádat, abyste jednoho z nich poslala k nové rodině. Druhý Vám zůstane. Vlastně tak pomůžete oběma a samozřejmě celé společnosti.“

„A když odmítnu?“ Zeptala se zbytečně (ale i zbytečný protest byl lepší než žádný).

„Žádosti Úřadu je lepší neodmítat. Dobrý občan to nedělá.“

Žádosti… Tohle slovo taky ztrácí význam, pomyslela si zlostně. „Kterého syna chcete?“

„Jsou skoro stejně staří. Účel splní oba, můžete si vybrat.“

„Kam ho pošlete? Kdy ho budu moct vidět?“

„To nevím, paní Čermáková. I pro Vás je lepší nevědět. Jak zjistili naši vědci, se ztrátou se lépe smiřuje, když je nevratná. Chlapec bude mít nový domov. Neměl by žít minulostí a Vy také ne.“

Věděla, že má pravdu, nebo spíš, že je lepší mu věřit. Byla bezmocná. „Bude alespoň v teple a dostane najíst?“ Zeptala se odevzdaně.

„Samozřejmě. Úřad se o to postará. Hloupá otázka, paní Čermáková.“

Tázavě se na něj podívala.

„Nepohodlí, kterému někteří z nás museli v poslední době čelit, je pouze krátkodobé. Určitě jste četla, že společnost se už se sabotéry téměř vypořádala.“ Reagoval s nehranou jistotou z pohodlného křesla teplé kanceláře.

„Jak rychle se mám rozhodnout?“ Hledala falešný únik.

„Hned, paní Čermáková, váhání by Vám neprospělo.“

„Hned?! To po mně nemůžete chtít!“ Vykřikla. „Myslela jsem, že nás máte chránit před našimi omyly, svobodná vůle je jen nedostatek informací nebo schopnosti je zpracovat, učili jste nás. Přímo tady, na Úřadě! A teď po mě chcete, abych vybrala, kterého syna se vzdát! Proč?“ Proboha raději spolkla. „Proč?“

„Protože nemůžete chybovat. Obě možnosti jsou stejně dobré. Vlastně na tom nezáleží. Prostě si vyberte.“

Prohibice

V posledních dnech se v Česku objevilo několik desítek případů otravy metylalkoholem. K dnešnímu dni má na svědomí dvacet úmrtí. Vláda reagovala nejdříve zákazem prodeje tvrdého alkoholu mimo kamenné budovy a předevčírem opatření zpřísnila na úplný zákaz prodeje lihovin s obsahem alkoholu od 20 %.

Už název blogu napovídá, že se mi snaha vlády bránit občany před jejich „špatnými“ rozhodnutími příčí. Pouze konkrétní člověk sám ví, jaké má potřeby, co mu přináší jaký užitek a následně jaká volba je pro něj výhodná. Vládě (i v případě, že by měla jen čisté úmysly, což nemívá) bude vždy scházet znalost preferencí a místních informací. Místní informace mohou znamenat např. povědomí o charakteru daného obchodníka nebo znalost, odkud alkohol pořizuje. Pokud je někdo s vlastním životem nespokojený a jedinou radost nachází ve skleničce, lze si snadno představit, že (nízké – počet otrav je v poměru k počtu pijanů mizivý) riziko otravy přijme – má specifické preference. Nevidím proto důvod, proč by v tom svéprávnému člověku měl někdo bránit. Snad jen náklady případné léčby. Velká část otrávených ale byli zkušení a zdatní pijani, a tak si ji na spotřební dani už asi zaplatili.

Co když svéprávný není? Co když je závislý nebo jednoduše příliš hloupý? Na tomhle předpokladu staví jeden z nejčastějších argumentů zastánců prohibice. Lidé by nebýt zákazu kupovali rizikový chlast bez ohledu na nebezpečí. Prostě by si ho nevšímali. Na první pohled je to dobrý argument. Kdo jsou otrávení, nebo alespoň většina z nich?  Pravděpodobně nemajetní alkoholici, žijící často na okraji společnosti. Lidé, kteří se o sebe zjevně nedokázali příliš dobře postarat. Zvlášť první verze zákazu z tohoto úhlu pohledu dávala smysl. Regulovala chování spotřebitelů levného alkoholu stáčeného v trafikách atd. Tedy hlavně chování těch, kteří se sami regulovat neumí.

Zastánci zákazu si bohužel neuvědomují logickou implikaci jejich předpokladu. Bojí se, že by si alkoholici nedali pozor a dál kupovali rizikový chlast, slepli a umírali, ale nedochází jim, že ho budou ochotni kupovat i zákazu navzdory. Během prohibice počet obětí alkoholu roste, protože si jej lidé opatřují na černém trhu nebo třeba v drogerii. Zákaz je o bezpečnější zdroje připravil. Česká verze snad bude krátká, většina se spokojí s vínem a rizikové zdroje začnou vyhledávat jen ti nejzoufalejší. Zformování černého trhu chvíli trvá.

Prohibici bych, stejně jako jiné pokusy formovat ideálního občana, odmítal i bez ohledu na její nízkou efektivitu. Vláda se snaží chránit nezodpovědné, kteří si nejspíš najdou spoustu jiných způsobů jak si uškodit, na úkor všech ostatních.  Nespravedlivě znepříjemňuje život statisícům lidí, snižuje tržby obchodníkům (pro některé to může znamenat i bankrot) a omezuje svobodu, které si mnozí z nás cení bez ohledu na to, zda chtějí nakupovat alkohol, nebo ne. Dalším nezamýšleným efektem zákazu je podpora přesvědčení, že se nemáme starat, co a od koho kupujeme (Těžko si představit, že by i po zprávách o otravě riskoval prosperující podnik úplnou ztrátu reputace prodejem alkoholu z neověřených zdrojů. Falešnou lahev těžko koupíte v Makru.). Jak nás učí teorie racionálních očekávání, lidé svá očekávání přizpůsobují aktuální situaci. Např. v USA po zavedení povinných bezpečnostních pásů v autech neklesl počet smrtelných nehod. Lidé začali jezdit méně opatrně než dřív, protože věděli, že jim pás poskytuje určitou ochranu. Když za mě vláda hlídá nebezpečí, mám menší motivaci si sám dávat pozor (pokud jí alespoň trochu důvěřuji J).

Výmluvným příkladem je množství upozornění typu „v troubě je horko“ v anglosaských zemích, jejichž rozšíření přispělo nejen nebezpečí žalob, ale myslím, že i snižující se ochota lidí sami se starat. Pár veselých příkladů, ze které vděčíme Peťovi: https://picasaweb.google.com/lastfreenickname/10DaysInEnglandSpecialDefyingTheEvolutionOrChroniclesOfBritishStupidity02?authuser=0&authkey=Gv1sRgCK7L8puHibSYLw&feat=directlink#5372190893141409554

Vrabec (krátká povídka ze života)

Je teplo a svítí slunce. Kdybych byl venku, asi bych se potil a možná i zvolna umdléval. Doma je naštěstí příjemný chlad, výhoda domů s tlustými zdmi. Občas uslyším průjezd auta nebo kroky na chodníku za oknem, ale jinak je klid. Proč by také nebyl, jsou prázdniny ve studentském městě, bydlím v dobré čtvrti a kamarádi před chvílí odešli. I já jsem klidný. Hrát poker se mi nechce, a tak vlastně nemám co dělat. Líně váhám jak naložit se zbytkem dne, když mě vyruší zvláštní zvuk. Cvrlikání. Možná vrabec? V Brně jsem je už nějakou chvíli neviděl, ale v Koutech jich bývalo habaděj. Co by ale dělal vrabec v bytě? Nezdálo se mi to? Slyším ho zas. Uvažuji, jak se mohl dostat dovnitř. Nejpravděpodobnější se zdá balkón. V kuchyni je sice krásně, balkónem je vidět do udržované zahrady, ale vrabce nevidím. Cvrlikání je stále rozostřené, a přitom se zdá blíž. Začínám být zmatený. Musí být v jedné z vnitřních místností, i když si zatím neumím dost dobře představit, jak se tam dostal. Třeba se protáhl nedovřeným oknem, že by prokličkoval bytem, se mi nezdá. Neúspěšně jsem prozkoumal chodbu i záchod, zvuky neustávají. Mám strach, že vrabce objevím v zadním pokoji, lekne se a omlátí se o stěny. Není tam. Může se mi to jen zdát? Atmosféra připomíná hororové scény, ve kterých některá z postav nesmyslně prozkoumává nebezpečná zákoutí. Všechna místa, kam se mohl alespoň trochu jednoduše dostat, už jsem zkontroloval, a tak musím změnit taktiku. Zastavím se a soustředěně poslouchám. Procházím chodbou a vrabec se zdá blízko. Sluch mně sice nenapovídá zcela přesně, ale stejně mi nezbývá moc možností. Udělám pár kroků směrem ke koupelně. Dveře jsou zavřené a nemá okna. Chytím za kliku, ale na poslední chvíli se zastavím a znovu poslouchám. Slyším slabý proud vody a další zacvrlikání. Pomalu otevírám dveře a připadám si jako ve snu. Chvíli mi trvá, než vstřebám obraz, který se mi za dveřmi naskytl. Vysoká postava stojí u umyvadla, melodicky si pohvizduje a přitom močí. Radek zjevně ještě neodešel.

O smyslu života a štěstí (I.)

Lidé jsou různí, mají rozdílné potřeby a přemýšlení i jednání jsou pro ně rozdílně nákladné. Níže popsané principy tak nemusí dobře sloužit všem. Mně prospívají, a tak doufám, že by mohly i jiným. Jistě se budu snažit popsat jen střípek toho, co by mohlo být smyslem života (proto ta I. v závorce), ale přesto bude obrovským úspěchem, pokud se to podaří.

„If you are a good person and you work hard good things happen to you.“

Junior Dos Santos, UFC HW Champion

 Jak naložit s vlastním životem je složitá otázka, nad kterou si lámou hlavu snad všichni filozofové a leckteří z nás – často neúspěšně. Přesto myslím, že se Juniorovi podařilo do několika jednoduchých slov vtěsnat podstatnou část správné (jedné ze správných?) odpovědi.

Možná by stačilo říct dokonce ještě méně, i když by pak asi porozuměl jen málokdo. Druhá část věty totiž vyplývá z první. Dobrý člověk se snaží, proto nemůže být líný[1]. Slovy Scotta Pecka (díky Radku J): „Lenost je neochota vést vnitřní dialog mezi dobrem a zlem.“ Dobrý člověk je ochotný volit správné kroky, i když je to namáhavé. Z toho ještě nevyplývá, že by líný člověk nutně musel být zlý. Odlišení dobra a zla je dalším velkým tématem, které by mě snadno mohlo odvést od toho, o čem chci psát tentokrát. Proto jen naznačím, jak je chápu.

Zlo je poškozování druhých, např. nerespektování jejich svobod a práv (vyplývajících také neformálních a často nevyslovených dohod) nebo zneužívání jejich dobré víry. Zlí lidé mohou zabíjet, krást, podvádět a lhát. Ve výjimečných případech (obrana vůči násilí např. za totality, milosrdná lež senilní babičce) se některého z vyjmenovaných činů může dopustit i člověk dobrý, ale nesmí to udělat pro vlastní prospěch. Líný se sice vždy nesnaží o dobro, ale přesto se zlu může vyhnout.  Mnoho skutků je neutrálních, neškodí jiným, ale ani neprospívají.

Dobrý člověk respektuje svobodu druhých a snaží se jim být ku prospěchu. Nejedná tak jak se mu zrovna hodí, ale drží se zásad (nemusí je umět ani vyslovit, může je jen cítit). Zájem o druhé samozřejmě neznamená zanedbávání sebe sama. Naopak, kdo neumí pomoct sobě, těžko pomůže ostatním. Čím lépe se sami máme a cítíme, tím snadněji dokážeme pomoci jiným a tím lepším jsme jim vzorem. Raději dodávám, že snaha o výdělek (s výjimkou podvodů, otravování a dalších zmrdích praktik - zla) je spojena nejen s pomocí sobě, ale i druhým. Aby smlouva (obchod) mohla být dobrovolně uzavřena, musí zlepšit situaci obou stran. Kdo vydělává, zpravidla poskytuje druhým něco přínosného.

Myslím, že všichni psychicky zdraví lidé chtějí být dobří. I lidé, kteří se chovají špatně, se zpravidla považují za dobré. Umí si svoje svinstva omluvit. Nejsou k sobě upřímní. Právě upřímnost k sobě samému člověk potřebuje, aby mohl svůj život zlepšit. Pro někoho to je přirozené, ale mnozí z nás jsou zaneseni představami, pramenícími z porovnávání s ostatními a ze společenského pojetí úspěchu. Cíle pak nevolíme podle toho, co nás učiní šťastnými, ale podle toho, co dělají jiní a co je zdrojem společenské prestiže. Sebepoznání, které umožňuje jednat podle vlastních hodnot a tužeb, není snadné dosáhnout. Vyžaduje klidné pozorování emocí (Proč se toho bojím? Proč je to nepříjemné? Proč mě to těší?) a ochotu přemýšlet. Čím lépe porozumíme sami sobě, tím snazší budou naše životní volby. Umožní nám to nejen poznat, co skutečně chceme, ale také pracovat na svých nedostatcích. Přiznání si lenosti, strachu, nebo jiné slabé stránky je prvním krokem k jejímu napravení.

Pokora, jež to umožňuje, je důležitým faktorem lidského štěstí, jak krásně vyjádřil Karel Kryl v písni Děkuji. Pokora, která se nepodřizuje autoritě, ale jen přijímá vlastní nedokonalost. Přijetí skutečnosti, že ne vždy se nám naše plány vydaří, jak si představujeme, že budeme dělat chyby a občas budeme mít smůlu snižuje strach z neúspěchu a usnadňuje tak činnosti, kde opak nacházíme jen zvolna.

Děkuji, děkuji za slabost,
jež pokoře mne učí,
pokoře, pokoře pro radost,
pokoře bez područí

Nad výsledky našich snah nemáme úplnou kontrolu, ale nad tím jak k nim budeme přistupovat ano. Pokud jsme udělali, co nám umožňovaly naše schopnosti a znalosti, pokud jsme postupovali, jak jsme doopravdy chtěli, může nás negativní výsledek poučit (přinést nové informace), ale neměl by nás trápit. Důraz bychom měli klást na to, co můžeme změnit, nikoli na náhodou ovlivněný výsledek. Soustředění se na výsledek dělá z našich snah (práce) pouhý prostředek. Vzhledem k tomu, že tyto snahy jsou podstatnou, možná hlavní, částí našich životů, měli bychom se v nich snažit realizovat. Měly by být cílem samy o sobě. Měli bychom proto svoji snahu spojit s činnostmi, které jsou nejen prospěšné, ale také nás baví.

Že je cesta skutečně cílem a štěstí nenajdeme v samotných „úspěších“ (tituly, bohatství, sláva, …), ale v dobrém životě, potvrzují i výzkumy psychologů (http://www.usatoday.com/news/health/2002-12-08-happy-main_x.htm). Hlavními determinanty štěstí nejsou bohatství a dokonce ani zdraví. Šťastní lidé se obklopují přáteli a rodinou, dělají to, co je baví, neporovnávají se s cizími, jsou vděční a snadno odpouštějí.  Blízcí nám dávají příležitost pomáhat a sdílet, stejně jako my jim, a to i „jen“ slovy nebo blízkostí samotnou. Měli byste si být také vzájemnou motivací a vzorem (následování dobrého, ale i poučení se z chyb). Je proto důležité si své blízké dobře vybrat a/nebo je zkusit konvertovat J Nejpřesvědčivějším prostředkem bývá vlastní příklad. Pokud děláme to, co máme rádi, stává se práce také zábavou. Snadno se v ní potom můžeme ztratit a přináší nám také více uspokojení. Nevýhody porovnávání se už jsem popisoval. Odvádí se nás od toho, co je podstatné. Vděčnost se pojí s pokorou, kterou jsem už také rozebíral. Pokud se zbavíme představy, že jsme předurčeni k úspěchu a budeme se pouze snažit, budeme si i skromných přínosů cenit. Budeme za ně vděční vždy, nejen pokud překonaly naše představy. Mimochodem prý ke štěstí přispívá také mluvit a psát o věcech, za které jsme vděční (máme je rádi) J Více se na ně pak soustředíme. Ze stejného důvodu ke štěstí přispívá odpouštění. Dokud upřímně neodpustíme, pocit zloby váže naši pozornost na úkor toho, co máme rádi. Když jsme sami k sobě upřímní, je odpouštění snazší. Pokud dokážeme přijmout druhé takové, jací jsou místo jaké bychom je mít chtěli, můžeme zlobu nahradit prostou změnou toho, co si o nich myslíme. Odpuštění nemusí být návrat do původního stavu, ale prostě jen konec zloby.

Výhody soustředění se na samotnou činnost ještě zvyšuje plasticita mozku. Pokud se soustředíme na to, co děláme, zlepšujeme se výrazně více, než když přemýšlíme nad tím jak je daná činnost náročná nebo co nám může přinést. Soustředění posiluje a dokonce přímo zvětšuje používané části mozku (http://lesswrong.com/lw/blr/attention_control_is_critical_for/).

Tajemství dlouhodobého štěstí se zdá být jednoduché, prostě dělat, co je správné a co máme rádi. Překonání lenosti a s ním spojená upřímnost k sobě samému vedou člověka k tomu, aby nepodléhal momentálním slabostem a dělal to, co skutečně chce. Hmatatelné výsledky pak asi přijdou, snaha k nim většinou vede, ale nutně to tak být nemusí. Pokorný člověk si toho je vědom, a proto na nich nelpí. Štěstí je ve snaze samotné, která alespoň některé cenné výsledky garantuje. Nejsou sice hmatatelné, ale rozhodně je pocítíte. Máloco přináší větší uspokojení než osobnostní růst, pocit že se stáváme lepším člověkem. Když budeme dobří lidé a budeme se snažit, tyhle „dobré věci“ se doopravdy stanou, přesně jak slíbil Junior J

---

[1] Kromě toho je lenost často (třeba u mě) prostě hloupá. Neděláme kvůli ní, to co chceme, právě a jen proto, že to chceme. Má podobu neustálé prokrastinace, tendence odkládat vše, co jsme si vytyčili za cíl. Volíme pak libovolné nenáročné činnosti (ani nás nemusí příliš bavit!) místo toho, co nejen chceme, ale také by nám přineslo uspokojení a dokonce by nás to mohlo i více zaujmout. Výčitky, že neděláme, co bychom měli, nás pak otravují téměř při jakékoli činnosti.

Úvahy o buddhismu

Právě jsem se dodíval na dokument o buddhismu, co mi doporučila Míša (Buddhismus na západě - móda nebo přesvědčení?). Začátek jsem snášel těžko, rozhovory působily připraveně a minimálně byly propagandisticky sestříhaný. Málo vysvětlování myšlenek, zato dost povrchních chvalozpěvů. Pak se úroveň naštěstí trochu zvedla (co víc byste taky mohli chtít po Chaunovi J) a i přes místy otřesnou formu dostal divák šanci vstřebat alespoň střípky podstaty buddhistického učení.

Sami buddhisté tvrdí, že není nutné ztotožnit se s jejich naukou jako celkem, ale každý člověk může přijmout pouze tu její část, která mu vyhovuje. To se hodí, protože bych se rád vyjádřil jen k několika myšlenkám, co mě zaujaly. Kompletní filozofii (O náboženské části spojené s převtělováním atd. mluvit nechci a ani to asi nemá smysl.) si zatím posuzovat netroufám.

Blízká je mi samotná snaha o práci s myslí a prožíváním. Lidské strasti se dle buddhistů pojí spíše s nahlížením na realitu, než s tím jaká je doopravdy. Člověk se více těší i souží z relativního než z absolutního. Často jsme nespokojeni jen kvůli tomu, že se má jiný lépe nebo protože jsme si představovali, že se lépe budeme mít my, ne proto, že se máme špatně. Obdobnému klamu podléhají i emoce. Vztek či zloba jsou zpravidla spojeny s porušením našich předpokladů, kterých si ani nemusíme být vědomi. Zlobíme se na někoho, protože si přejeme aby byl jiný než je. Měli jsme falešnou představu, ale místo toho abychom ji opravili se zlobíme. Nechceme si připustit, že je svět jiný než by se nám líbilo. Když to dokážeme, důvod k zlobě pomíjí. Myslím, že samotná snaha uvědomit si, proč ten který pocit cítíme je prospěšná. Rozšiřuje naši svobodu, umožňuje nám sladit myšlení a prožívání a vybrat si jak budeme k životu přistupovat.

Buddhismus radí přijímat život tak jak je. Zbavit se potřeb a tužeb, které jsou skutečným zdrojem utrpení. Když se touhy po štěstí vzdáme, najdeme jeho pravou podobu. Na první pohled se to může zdát pouhým snížením požadavků, ale i v tomto případě jde spíše o opuštění ega. Hledání „pravého“ já a toho, co chceme skutečně. Přijetí reality, nikoli představy o tom jakou bychom ji chtěli. První část této myšlenky považuju za velice přínosnou, ale druhou za spíše škodlivou.

Je dobré umět se oprostit od představ, které s realitou pojíme. Umožňuje to dělat věci pro jejich podstatu a zbytečně se netrápit tím, že jsou nepříjemné, nebo tím, že nám nejdou. Často se nám nechce začít s některou činností ne proto, že by sama o sobě byla skutečně nepříjemná, ale jen proto,že se nám taková zdá. Kolik z toho, co děláme, je opravdu nepříjemné? Umět např. prostě uklízet (nebo cokoli jiného) bez přemýšlení nad tím, co jiného bysme mohli dělat a zda se dostatečně bavíme, je cenná schopnost. Pokud činnost děláme tak jak nejlépe umíme, není důvod trápit se, že v ní nejsme dost dobří. Je dobré snažit se zlepšit, ale také přijmout jací jsme. Naše vlastní požadavky a srovnávání se s jinými nám sice mohou pomoci nalézt cestu k zlepšení, ale často jen zbytečně vyvolávají negativní pocity.

Schopnost  rozeznat jaké o sobě a o světě máme představy a jací opravdu jsme umožňuje přijmout realitu a lépe s ní pracovat. Buddhismus ale možná učí něčemu jinému. „Nerad přemýšlím, raději přijímám věci tak jak jsou“, říkal mnich z dokumentu. To však z přijetí sebe sama včetně svých nedostatků nevyplývá. Když lépe rozumíme sami sobě, docházíme k přesnějším závěrům a snadněji nalézáme rovnováhu mezi rozumem a emocemi. To co je správné[1] a to co cítíme se k sobě přibližuje.

Člověk by neměl přestat chtít, ale měl by si dát pozor, aby chtěl ze správných důvodů. Např. aby skutečně pomohl sobě a/nebo svému okolí. Neměl by slepě následovat mindrák nebo módu. Práce s myslí by naše přemýšlení a to, co chceme, měla zpřesnit a napovědět, která cesta se pro daného člověka hodí. Sebepoznání nemusí znamenat rezignaci na veškeré touhy a potřeby, spíše by mělo zjednodušit cestu k nim. Mělo by pomoci od zbytečných strachů a falešných očekávání.

Buddhisté (snad) říkají, že štěstí je absence utrpení. Když se štěstí vzdáme a přestaneme chtít (nic nám nebude chybět, nic nás proto také nebude trápit), nalezneme jeho pravou podobu. Nejsem si jistý, ale myslím, že to tak není. Dokonce mi připadá, že je to naopak. Když budeme schopni poznat sami sebe (co jsme a co opravdu chceme) a budeme mít představu o tom, co je správné, měli bychom být schopni poznat co dělat, abychom byli dobří a spokojení. Když takovou cestu najdeme, budeme po ní chtít jít. Touhu je třeba hledat.

---

[1] O tom co je správné je nutné přemýšlet. Není to totriž zřejmé. Buddhističtí mniši žebrají o jídlo, aby dali lidem šanci vykonat dobrý skutek, který by je těšil. Je to opravdu dobro? U buddhistického mnicha možná lze věřit, že dar využije rozumně, ale ani to jeho správnost nezaručuje. Co jsme někomu dali, nemůžeme využít jinak, proto vždy záleží na alternativách. Skoro každé využití peněz, které nám nebo našim blízkým usnadní práci bude zpravidla lepší než o chvilku prodloužit delirium žebráka ochlasty. Rozum je klíčem k dobru, ale o tom jindy.