Lidé jsou různí, mají rozdílné potřeby a přemýšlení i
jednání jsou pro ně rozdílně nákladné. Níže popsané principy tak nemusí dobře
sloužit všem. Mně prospívají, a tak doufám, že by mohly i jiným. Jistě se budu
snažit popsat jen střípek toho, co by mohlo být smyslem života (proto ta I.
v závorce), ale přesto bude obrovským úspěchem, pokud se to podaří.
„If you are a good
person and you work hard good things happen to you.“
Junior Dos Santos, UFC
HW Champion
Jak naložit s vlastním životem je složitá
otázka, nad kterou si lámou hlavu snad všichni filozofové a leckteří z nás
– často neúspěšně. Přesto myslím, že se Juniorovi podařilo do několika
jednoduchých slov vtěsnat podstatnou část správné (jedné ze správných?) odpovědi.
Možná
by stačilo říct dokonce ještě méně, i když by pak asi porozuměl jen málokdo.
Druhá část věty totiž vyplývá z první. Dobrý člověk se snaží, proto nemůže
být líný[1].
Slovy Scotta Pecka (díky Radku J):
„Lenost je neochota vést vnitřní dialog
mezi dobrem a zlem.“ Dobrý člověk je ochotný volit správné kroky, i když je
to namáhavé. Z toho ještě nevyplývá, že by líný člověk nutně musel být
zlý. Odlišení dobra a zla je dalším velkým tématem, které by mě snadno mohlo
odvést od toho, o čem chci psát tentokrát. Proto jen naznačím, jak je chápu.
Zlo je
poškozování druhých, např. nerespektování jejich svobod a práv (vyplývajících
také neformálních a často nevyslovených dohod) nebo zneužívání jejich
dobré víry. Zlí lidé mohou zabíjet, krást, podvádět a lhát. Ve výjimečných
případech (obrana vůči násilí např. za totality, milosrdná lež senilní babičce)
se některého z vyjmenovaných činů může dopustit i člověk dobrý, ale nesmí to udělat
pro vlastní prospěch. Líný se sice vždy nesnaží o dobro, ale přesto se zlu může
vyhnout. Mnoho skutků je neutrálních,
neškodí jiným, ale ani neprospívají.
Dobrý
člověk respektuje svobodu druhých a snaží se jim být ku prospěchu. Nejedná tak
jak se mu zrovna hodí, ale drží se zásad (nemusí je umět ani vyslovit, může je
jen cítit). Zájem o druhé samozřejmě neznamená zanedbávání sebe sama. Naopak,
kdo neumí pomoct sobě, těžko pomůže ostatním. Čím lépe se sami máme a cítíme,
tím snadněji dokážeme pomoci jiným a tím lepším jsme jim vzorem. Raději
dodávám, že snaha o výdělek (s výjimkou podvodů, otravování a dalších zmrdích
praktik - zla) je spojena nejen s pomocí sobě, ale i druhým. Aby smlouva
(obchod) mohla být dobrovolně uzavřena, musí zlepšit situaci obou stran. Kdo
vydělává, zpravidla poskytuje druhým něco přínosného.
Myslím, že všichni psychicky zdraví lidé chtějí být dobří. I
lidé, kteří se chovají špatně, se zpravidla považují za dobré. Umí si svoje
svinstva omluvit. Nejsou k sobě upřímní. Právě upřímnost k sobě
samému člověk potřebuje, aby mohl svůj život zlepšit. Pro někoho to je
přirozené, ale mnozí z nás jsou zaneseni představami, pramenícími
z porovnávání s ostatními a ze společenského pojetí úspěchu. Cíle pak
nevolíme podle toho, co nás učiní šťastnými, ale podle toho, co dělají jiní a
co je zdrojem společenské prestiže. Sebepoznání, které umožňuje jednat podle
vlastních hodnot a tužeb, není snadné dosáhnout. Vyžaduje klidné pozorování
emocí (Proč se toho bojím? Proč je to nepříjemné? Proč mě to těší?) a ochotu
přemýšlet. Čím lépe porozumíme sami sobě, tím snazší budou naše životní volby. Umožní
nám to nejen poznat, co skutečně chceme, ale také pracovat na svých
nedostatcích. Přiznání si lenosti, strachu, nebo jiné slabé stránky je prvním
krokem k jejímu napravení.
Pokora, jež to umožňuje, je důležitým faktorem lidského
štěstí, jak krásně vyjádřil Karel Kryl v písni Děkuji. Pokora, která se
nepodřizuje autoritě, ale jen přijímá vlastní nedokonalost. Přijetí
skutečnosti, že ne vždy se nám naše plány vydaří, jak si představujeme, že
budeme dělat chyby a občas budeme mít smůlu snižuje strach z neúspěchu a
usnadňuje tak činnosti, kde opak nacházíme jen zvolna.
Děkuji, děkuji za
slabost,
jež pokoře mne učí,
pokoře, pokoře pro radost,
pokoře bez područí
jež pokoře mne učí,
pokoře, pokoře pro radost,
pokoře bez područí
Nad výsledky našich snah nemáme úplnou kontrolu, ale nad tím
jak k nim budeme přistupovat ano. Pokud jsme udělali, co nám umožňovaly
naše schopnosti a znalosti, pokud jsme postupovali, jak jsme doopravdy chtěli,
může nás negativní výsledek poučit (přinést nové informace), ale neměl by nás
trápit. Důraz bychom měli klást na to, co můžeme změnit, nikoli na náhodou
ovlivněný výsledek. Soustředění se na výsledek dělá z našich snah (práce)
pouhý prostředek. Vzhledem k tomu, že tyto snahy jsou podstatnou, možná
hlavní, částí našich životů, měli bychom se v nich snažit realizovat. Měly
by být cílem samy o sobě. Měli bychom proto svoji snahu spojit
s činnostmi, které jsou nejen prospěšné, ale také nás baví.
Že je cesta skutečně cílem a štěstí nenajdeme
v samotných „úspěších“ (tituly, bohatství, sláva, …), ale v dobrém
životě, potvrzují i výzkumy psychologů (http://www.usatoday.com/news/health/2002-12-08-happy-main_x.htm).
Hlavními determinanty štěstí nejsou bohatství a dokonce ani zdraví. Šťastní
lidé se obklopují přáteli a rodinou, dělají to, co je baví, neporovnávají se s cizími,
jsou vděční a snadno odpouštějí. Blízcí
nám dávají příležitost pomáhat a sdílet, stejně jako my jim, a to i „jen“ slovy
nebo blízkostí samotnou. Měli byste si být také vzájemnou motivací a vzorem
(následování dobrého, ale i poučení se z chyb). Je proto důležité si své
blízké dobře vybrat a/nebo je zkusit konvertovat J
Nejpřesvědčivějším prostředkem bývá vlastní příklad. Pokud děláme to, co máme
rádi, stává se práce také zábavou. Snadno se v ní potom můžeme ztratit a
přináší nám také více uspokojení. Nevýhody porovnávání se už jsem popisoval.
Odvádí se nás od toho, co je podstatné. Vděčnost se pojí s pokorou, kterou
jsem už také rozebíral. Pokud se zbavíme představy, že jsme předurčeni k úspěchu
a budeme se pouze snažit, budeme si i skromných přínosů cenit. Budeme za ně
vděční vždy, nejen pokud překonaly naše představy. Mimochodem prý ke štěstí
přispívá také mluvit a psát o věcech, za které jsme vděční (máme je rádi) J Více se na ně pak
soustředíme. Ze stejného důvodu ke štěstí přispívá odpouštění. Dokud upřímně
neodpustíme, pocit zloby váže naši pozornost na úkor toho, co máme rádi. Když
jsme sami k sobě upřímní, je odpouštění snazší. Pokud dokážeme přijmout
druhé takové, jací jsou místo jaké bychom je mít chtěli, můžeme zlobu nahradit
prostou změnou toho, co si o nich myslíme. Odpuštění nemusí být návrat do
původního stavu, ale prostě jen konec zloby.
Výhody soustředění se na samotnou činnost ještě zvyšuje
plasticita mozku. Pokud se soustředíme na to, co děláme, zlepšujeme se výrazně více,
než když přemýšlíme nad tím jak je daná činnost náročná nebo co nám může
přinést. Soustředění posiluje a dokonce přímo zvětšuje používané části mozku (http://lesswrong.com/lw/blr/attention_control_is_critical_for/).
Tajemství dlouhodobého štěstí se zdá být jednoduché, prostě
dělat, co je správné a co máme rádi. Překonání lenosti a s ním spojená
upřímnost k sobě samému vedou člověka k tomu, aby nepodléhal
momentálním slabostem a dělal to, co skutečně chce. Hmatatelné výsledky pak asi
přijdou, snaha k nim většinou vede, ale nutně to tak být nemusí. Pokorný
člověk si toho je vědom, a proto na nich nelpí. Štěstí je ve snaze samotné,
která alespoň některé cenné výsledky garantuje. Nejsou sice hmatatelné, ale
rozhodně je pocítíte. Máloco přináší větší uspokojení než osobnostní růst,
pocit že se stáváme lepším člověkem. Když budeme dobří lidé a budeme se snažit,
tyhle „dobré věci“ se doopravdy stanou, přesně jak slíbil Junior J
[1]
Kromě toho je lenost často (třeba u mě) prostě hloupá. Neděláme kvůli ní, to co
chceme, právě a jen proto, že to chceme. Má podobu neustálé prokrastinace,
tendence odkládat vše, co jsme si vytyčili za cíl. Volíme pak libovolné
nenáročné činnosti (ani nás nemusí příliš bavit!) místo toho, co nejen chceme,
ale také by nám přineslo uspokojení a dokonce by nás to mohlo i více zaujmout. Výčitky,
že neděláme, co bychom měli, nás pak otravují téměř při jakékoli činnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat