Právě jsem se dodíval na dokument o buddhismu, co mi
doporučila Míša (Buddhismus na západě - móda nebo přesvědčení?). Začátek jsem snášel těžko,
rozhovory působily připraveně a minimálně byly propagandisticky sestříhaný.
Málo vysvětlování myšlenek, zato dost povrchních chvalozpěvů. Pak se úroveň
naštěstí trochu zvedla (co víc byste taky mohli chtít po Chaunovi J) a i přes místy
otřesnou formu dostal divák šanci vstřebat alespoň střípky podstaty buddhistického
učení.
Sami buddhisté tvrdí, že není nutné ztotožnit se s jejich
naukou jako celkem, ale každý člověk může přijmout pouze tu její část, která mu
vyhovuje. To se hodí, protože bych se rád vyjádřil jen k několika myšlenkám,
co mě zaujaly. Kompletní filozofii (O náboženské části spojené s převtělováním
atd. mluvit nechci a ani to asi nemá smysl.) si zatím posuzovat netroufám.
Blízká je mi samotná snaha o práci s myslí a
prožíváním. Lidské strasti se dle buddhistů pojí spíše s nahlížením na
realitu, než s tím jaká je doopravdy. Člověk se více těší i souží z relativního
než z absolutního. Často jsme nespokojeni jen kvůli tomu, že se má jiný lépe
nebo protože jsme si představovali, že se lépe budeme mít my, ne proto, že se máme
špatně. Obdobnému klamu podléhají i emoce. Vztek či zloba jsou zpravidla
spojeny s porušením našich předpokladů, kterých si ani nemusíme být vědomi.
Zlobíme se na někoho, protože si přejeme aby byl jiný než je. Měli jsme
falešnou představu, ale místo toho abychom ji opravili se zlobíme. Nechceme si
připustit, že je svět jiný než by se nám líbilo. Když to dokážeme, důvod k zlobě
pomíjí. Myslím, že samotná snaha uvědomit si, proč ten který pocit cítíme je
prospěšná. Rozšiřuje naši svobodu, umožňuje nám sladit myšlení a prožívání a
vybrat si jak budeme k životu přistupovat.
Buddhismus radí přijímat život tak jak je. Zbavit se potřeb
a tužeb, které jsou skutečným zdrojem utrpení. Když se touhy po štěstí vzdáme,
najdeme jeho pravou podobu. Na první pohled se to může zdát pouhým snížením
požadavků, ale i v tomto případě jde spíše o opuštění ega. Hledání „pravého“
já a toho, co chceme skutečně. Přijetí reality, nikoli představy o tom jakou bychom
ji chtěli. První část této myšlenky považuju za velice přínosnou, ale druhou za
spíše škodlivou.
Je
dobré umět se oprostit od představ, které s realitou pojíme. Umožňuje to
dělat věci pro jejich podstatu a zbytečně se netrápit tím, že jsou nepříjemné,
nebo tím, že nám nejdou. Často se nám nechce začít s některou činností ne
proto, že by sama o sobě byla skutečně nepříjemná, ale jen proto,že se nám
taková zdá. Kolik z toho, co děláme, je opravdu nepříjemné? Umět např. prostě
uklízet (nebo cokoli jiného) bez přemýšlení nad tím, co jiného bysme mohli
dělat a zda se dostatečně bavíme, je cenná schopnost. Pokud činnost děláme tak
jak nejlépe umíme, není důvod trápit se, že v ní nejsme dost dobří. Je
dobré snažit se zlepšit, ale také přijmout jací jsme. Naše vlastní požadavky a
srovnávání se s jinými nám sice mohou pomoci nalézt cestu k zlepšení,
ale často jen zbytečně vyvolávají negativní pocity.
Schopnost
rozeznat jaké o sobě a o světě máme
představy a jací opravdu jsme umožňuje přijmout realitu a lépe s ní pracovat.
Buddhismus ale možná učí něčemu jinému. „Nerad přemýšlím, raději přijímám věci
tak jak jsou“, říkal mnich z dokumentu. To však z přijetí sebe sama
včetně svých nedostatků nevyplývá. Když lépe rozumíme sami sobě, docházíme k přesnějším
závěrům a snadněji nalézáme rovnováhu mezi rozumem a emocemi. To co je správné[1]
a to co cítíme se k sobě přibližuje.
Člověk
by neměl přestat chtít, ale měl by si dát pozor, aby chtěl ze správných důvodů.
Např. aby skutečně pomohl sobě a/nebo svému okolí. Neměl by slepě následovat
mindrák nebo módu. Práce s myslí by naše přemýšlení a to, co chceme, měla zpřesnit
a napovědět, která cesta se pro daného člověka hodí. Sebepoznání nemusí
znamenat rezignaci na veškeré touhy a potřeby, spíše by mělo zjednodušit cestu
k nim. Mělo by pomoci od zbytečných strachů a falešných očekávání.
Buddhisté
(snad) říkají, že štěstí je absence utrpení. Když se štěstí vzdáme a přestaneme
chtít (nic nám nebude chybět, nic nás proto také nebude trápit), nalezneme jeho
pravou podobu. Nejsem si jistý, ale myslím, že to tak není. Dokonce mi připadá,
že je to naopak. Když budeme schopni poznat sami sebe (co jsme a co opravdu
chceme) a budeme mít představu o tom, co je správné, měli bychom být schopni
poznat co dělat, abychom byli dobří a spokojení. Když takovou cestu najdeme,
budeme po ní chtít jít. Touhu je třeba hledat.
[1]
O tom co je správné je nutné přemýšlet. Není to totriž zřejmé. Buddhističtí
mniši žebrají o jídlo, aby dali lidem šanci vykonat dobrý skutek, který by je
těšil. Je to opravdu dobro? U buddhistického mnicha možná lze věřit, že dar
využije rozumně, ale ani to jeho správnost nezaručuje. Co jsme někomu dali,
nemůžeme využít jinak, proto vždy záleží na alternativách. Skoro každé využití
peněz, které nám nebo našim blízkým usnadní práci bude zpravidla lepší než o
chvilku prodloužit delirium žebráka ochlasty. Rozum je klíčem k dobru, ale
o tom jindy.
Žádné komentáře:
Okomentovat