Bezchybný výběr

Sundala si nevzhledné palcové rukavice i čepici. V budově bylo příjemné teplo, kterému už odvykla. Jako všichni. Kůže ji pálila od mrazu a hmat se do zkřehlých prstů vracel jen pomalu. Přesto téměř bez váhání zaťukala a chytla za kliku. Brzy se dozví, proč ji pozvali. Otevře a uctivě pozdraví: „Dobrý den.“

„Dobrý den, paní Čermáková, jsme rád, že jste si na nás našla čas.“ Přivítá ji úředník.

„Alespoň se u Vás zahřeju. A kromě toho, pozvání na Úřad se neodmítají.“ Usmála se rozpačitě.

Úředník se teatrálně rozhlédl po dobře vybavené místnosti. Jakýkoli luxus na ni působil nepatřičně, jako by se do téhle doby nehodil, ale to vlastně ani teplo.

„Není to tu tak zlé, ne?“ Usmál se úředník samolibě.

Jako zástupce boha na zemi, farář, co mi za chvíli udělí rozhřešení, pomyslela si. Na církve a faráře si nikdy moc nepotrpěla, ale alespoň ji nikam nezvali. Jako by na tom záleželo. Tyhle slova už možná neznají ani její děti.

„Jste dobrá občanka, paní Čermáková.“ Úředník se na chvíli odmlčel. „Sloužíte společnosti dobře a společnost Vám to dobře oplácí. Máte práci, netrpíte hlady. Společnost dohlíží, abyste měla vše, co potřebujete, a chrání Vás.“

„I přede mnou samou.“ Skočila mu do řeči, aby toho vzápětí zalitovala.

Zkoumavě se na ní podíval. „Přesně tak, paní Čermáková. Chybovat je lidské, říkávalo se. Naštěstí věda pokročila. Věda, co neslouží kořistnictví, ale opravdovým zájmům společnosti.“

„Já i moje rodina jsme ji vděční.“ Vyhrkla.

„To my všichni.“ Odpověděl úředník. „Slyšela jste o programu optimálního rozložení žen a mužů?“

Udiveně zakroutila hlavou.

„Někdy se stane, že se v některém okrese narodí během daného období více chlapců nebo naopak dívek. Je zřejmé, že např. chlapec, který vyrůstá v prostředí s relativně málo děvčaty, je oproti chlapcům z oblastí, kde je děvčat více, diskriminován. Očekáváme také, že opatření napomůže ještě lepšímu fungování programu pohlavně-spravedlivého zaměstnávání, který způsobil na pracovním trhu jisté frikce. I když to jistě je jen malá daň za spravedlnost, naše společnost se nesmiřuje s nedokonalostí…“

„To mi chcete vzít syny?“ Přerušila jej znovu.

„Chceme Vás požádat, abyste jednoho z nich poslala k nové rodině. Druhý Vám zůstane. Vlastně tak pomůžete oběma a samozřejmě celé společnosti.“

„A když odmítnu?“ Zeptala se zbytečně (ale i zbytečný protest byl lepší než žádný).

„Žádosti Úřadu je lepší neodmítat. Dobrý občan to nedělá.“

Žádosti… Tohle slovo taky ztrácí význam, pomyslela si zlostně. „Kterého syna chcete?“

„Jsou skoro stejně staří. Účel splní oba, můžete si vybrat.“

„Kam ho pošlete? Kdy ho budu moct vidět?“

„To nevím, paní Čermáková. I pro Vás je lepší nevědět. Jak zjistili naši vědci, se ztrátou se lépe smiřuje, když je nevratná. Chlapec bude mít nový domov. Neměl by žít minulostí a Vy také ne.“

Věděla, že má pravdu, nebo spíš, že je lepší mu věřit. Byla bezmocná. „Bude alespoň v teple a dostane najíst?“ Zeptala se odevzdaně.

„Samozřejmě. Úřad se o to postará. Hloupá otázka, paní Čermáková.“

Tázavě se na něj podívala.

„Nepohodlí, kterému někteří z nás museli v poslední době čelit, je pouze krátkodobé. Určitě jste četla, že společnost se už se sabotéry téměř vypořádala.“ Reagoval s nehranou jistotou z pohodlného křesla teplé kanceláře.

„Jak rychle se mám rozhodnout?“ Hledala falešný únik.

„Hned, paní Čermáková, váhání by Vám neprospělo.“

„Hned?! To po mně nemůžete chtít!“ Vykřikla. „Myslela jsem, že nás máte chránit před našimi omyly, svobodná vůle je jen nedostatek informací nebo schopnosti je zpracovat, učili jste nás. Přímo tady, na Úřadě! A teď po mě chcete, abych vybrala, kterého syna se vzdát! Proč?“ Proboha raději spolkla. „Proč?“

„Protože nemůžete chybovat. Obě možnosti jsou stejně dobré. Vlastně na tom nezáleží. Prostě si vyberte.“