Obsah je forma

Nedávno jsem byl svědkem zajímavé situace. Opilý kamarád se pouštěl do nevybíravé komunikace s kýmkoli, kdo se mu nachomýtl do cesty. V několika případech jsem kamaráda mírnil a téměř měl chuť se zúčastněných zastat.  Otravné otázky, sahání na zadek, sedání si na klín, ale i urážky byly přijímány překvapivě  dobře. Zejména dívkami, sympatie nebylo složité rozeznat. I mužské reakce byly mnohem méně podrážděné než bych čekal.

„Co tomu říkáš?“ Ptal se mě kamarád.

 „Vypadá to, že vůbec nezáleží na tom, co říkáš a jak se chováš.“

„Přesně. Musíš na to srát a lidi to vezmou.“

„Tak to zas nevim. Že to tak funguje u tebe neznamená, že to bude fungovat i u jinejch.“

„A proč by to u tebe mělo bejt jiný?! Kdybych nebyl ožralej a vadilo mi, že se chovám jako idiot, nefungovalo by to ani u mě.“

Možná právě díky tomuhle večeru jsem si všiml podobného jevu v mnohem obyčejnější situaci. Znáte ty lidi, kteří neustále mluví? Hlášky, vtípky a tak. Bývají oblíbení, je s nimi sranda. Už vzhledem k frekvenci pokusů o vtip by nemělo překvapit, že většinou říkají sračky. Přes mírný odpor jsem poslouchal. Nucené, trapné vtipy byly následovány smíchem okolí. 

Každý má rád různý humor, ale objektivitu si nenárokuji bez rozmyslu. Špatný vtip prostě není tak těžký poznat. A vůbec, zkuste to sami. Prostě poslouchejte, co někdo takový doopravdy říká a sledujte reakce.
Potom si zkuste představit, že by stejná slova použil někdo jiný – vy sami, nebo prostě někdo, kdo takhle nemele. Místo smíchu by nejspíš přišla trapná chvilka ticha. Jiný by je nevyslovil jako by to opravdu byla legrace a ani by neočekával, že posluchači budou reagovat jako by byla. Obecenstvo by se nejspíš přizpůsobilo.

Dává to smysl. Lidi se chtěj bavit, nepřemýšlet. Kdyby lidi bavilo přemýšlet o obsahu, asi bychom nezažívali boom marketingu a prezentačních schopností. Forma hraje klíčovou roli i na trhu, kde lidé utrácejí omezené zdroje, a proto jim na podstatě toho, co za ně dostávají musí záležet.
Při povrchní komunikaci (tedy při její naprosté většině)je zábava účelem. Forma je obsah. Nezáleží na tom, co řeknete, ale jak to řeknete. Zní to jako vtip -> Směju se. -> Je mi fajn.

Vypadá to, že jste-li dostatečně suverénní, nemusíte mít ohledy. Nejen, že vám to projde, ale dost možná za to budete i oceněni.  Můžete říkat sračky a když u toho budete dost v pohodě, lidé to ocení. Co si z toho odnést?

Nabízí se reakce typu I don´t want to live on this planet anymore. Můžu si říct „nj, většina lidí sou prostě retardi, nic novýho“ a kromě pohoršeného kroucení hlavou si pozorovaného jevu nevšímat, nebo být důslednější a po vzoru Bryana Caplana si vytvořit krásnou bublinu, kde o obsah půjde (nebo bude snazší věřit, že je to tak).

Odmítavá reakce se nabízí proto, že se mi nová zjištění nelíbí. Mohl bych se ji rovnou snažit obhájit, ale to by nebyl rozumný postup. Většinou si člověk podle sympatií vybere názor a pak pro něj hledá argumenty. Zkusme to naopak.

Možnost odhodit zábrany, dělat si, co mě napadne a ještě za to získat (zvláště dívčí) obdiv je lákavá. Smělé pronášení trapáren o něco méně, ale může být praktické. Umožňuje snadno navázat kontakt a zjevně vytváří příjemnou atmosféru (pro většinu posluchačů).

Je třeba si dát pozor, abych neodmítal ze špatných důvodů. Třeba proto, že jsem líný nebo jsou pro mě popisované možnosti nedostupné z jiného důvodu. Co nemůžu mít, je špatné. S kyselými hrozny souvisí i další pochybný důvod. „Nebyl bych to já. Sice se mi to líbí, ale cítil bych se špatně a bylo by to neupřímné.“ Přetvářku nemám rád, ale věřím, že se člověk může změnit, když se bude snažit.

 Jeden známý také neustále mele pantem, vtípek za vtípkem. Když jsme se bavili o minulosti, popisoval se jako pilný student se zájmem o technologie, co moc nechodil ven. Zeptal jsem se, jestli byl vždycky tak mluvný jako dnes. Popis totiž zněl dost introvertně. Odpověděl vyhýbavě, že introverze a extroverze jsou kontextuální za introvertstvím často stojí nějaké trauma (dle wiki a výzkumů na dvojčatech je introverze mezi 39% a 58% podmíněná geneticky. Tzn. můžete být introvert jak poleno i bez traumat J). Nevím jestli pro něj otázka byla příliš osobní, nebo nechtěl před přítomnou dámou přiznat, jak moc se snažil změnit.

Ne všechny psychologické faktory lze změnit, ale mnohé ano, i když to dá práci. Není důvod si myslet, že právě naše současná přirozenost formovaná mnoha faktory, které jsme si nevybrali (geny, prostředí během dětství včetně oněch traumat) je pro nás ta nejlepší. Za to je to příjemné. Člověk by se neměl snažit zůstat stejným, ale stát se takovým, jaký si přeje.

Kromě odporu ke změnám a strachu, že nebudou možné, existují i dobré důvody, proč si nechtít popisované chování osvojit. Nechci se k lidem chovat špatně. Rád bych žil ve světě, kde lidé mají jeden vůči druhému ohledy. Sebevědomí/suverenita a bezohlednost jdou bohužel často ruku v ruce. Nechci ani říkat sračky, mluvit jako někdo, koho bych radši neslyšel.

Přesto myslím, že bych to měl zkusit. Po svém. Sice nechci škodit, ani se chovat tak, abych sám se sebou nebyl spokojený, ale trénink spontaneity a odbourání společenského studu by mi prospěly. Snad je možné živelnou spontaneitu a základní ohledy kombinovat, pokud jí vůbec budu schopný. „Bavičství“ by pro mne také bylo dobrým tréninkem a snad můžu věřit, že i bez kontrolního síta budou moje vtipy výrazně lepší než ty, co mě inspirovaly k psaní J Bude to dlouhá cesta, ale snad se na ní něco o sobě dozvím a překonám další limit.

Poradce pravicového voliče

Proč volit pravici? Protože je rozumné věřit, že si téměř každý z nás umí život naplánovat lépe než by to za něj a zároveň za všechny ostatní udělala vláda. Vláda nezná cíle a touhy jednotlivých občanů, s její činností je nutně spjatá neefektivita a korupce, sociální politikou demotivuje od snahy postarat se sám o sebe a nejrůznějšími regulacemi tuto snahu znesnadňuje. Pravice znamená svobodu a odpovědnost jednotlivce.

Pokud jste levičáci, poradit vám neumím a navrch o vás nemám nejlepší mínění. Přisuzujete si právo trestat jedny a odměňovat jiné a vůbec rozhodovat o životech lidí, o kterých nevíte vůbec nic. Vedlejším efektem těchto snah je nefunkční hospodářství. Se socialistickými stranami jako ČSSD, KSČM, SPOZ nebo Zelení proto není třeba ztrácet čas.

Za pravicovou politiku je dnes označováno leccos, rozeberu proto všechny významnější strany, o kterých se jako o pravicových mluví. Kdybych měl posuzovat pouze ty, které se jako pravicové chovají, byl by následující seznam mnohem kratší.

ODS

Strana, která byla v první polovině 90. let motorem transformace, přeměny socialistické ekonomiky na liberální, se posunula do středu a ztratila původní ideály. Během poslední vlády se dostala do vleku TOP09 a předala jí klíčová ministerstva. To ale neznamená, že za výsledky společného vládnutí nenese odpovědnost. Poslední vláda zvyšovala daně a státní dluh pod její kuratelou rostl rychleji než kdy dříve. Jen za rok 2012 stoupl státní dluh více než jaká byla jeho celková výše v roce 1996, po prvním vládním období ODS. Výdaje vlády tvořily v roce 2012 43,3%, zatímco v roce 2008 41,2%. „Pravicová“ vláda se chovala levicově a stát znovu vyrostl. Rozvrat ODS ilustruje nedávný vzorově socialistický návrh paní předsedkyně. I bez přičtení korupčních a dalších afér je zřejmé, že bývalá vlajková loď české pravice již není volitelná.

TOP09

Topka je stejně jako ODS zodpovědná za tragické počínání minulé vlády, možná dokonce ještě více, protože ministerstva financí (a sestavování rozpočtu) a práce a sociálních věcí byla pod její kontrolou. Je vůbec možné nazývat stranu, která v době krize posiluje stát a zvyšuje daně pravicovou? TOP09 také nadšeně podporovala různé zelené fantasmagorie jako biopaliva nebo fotovoltaika a srovnatelně rozumné projekty EU typu euroval. Kalousek se Schwartzenbergem ostatně podporovali už Lisabonskou smlouvu. Od té doby sice převlékli kabát, ale to u nich není nic neobvyklého. Kalousek by spolupracoval i s komunisty.

Je příznačné, že TOP09 vznikla oddělením křídla Lidovců, kteří jsou svou pragmatičností známý (byli ve vládě i za Husáka). Vzpomeňme také na plánovače Hegera, který by po lidovecku rád lidem určoval co mohou pít, zakazoval jim kouření v jejich vlastním podniku a jistě by přišel i s dalšími hříchy hodnými vymýcení. TOP09 tedy také ne, je ještě horší než ODS. 

ANO

Úspěšný podnikatel, který se postará, ať nám to tu šlape. To zní dobře, stát je přece firma nás všech, ne? Dobře to zní a dobře to i vypadá na billboardech, polích a tak. Asi proto měl Babiš v průzkumech slušnou podporu ještě než představil jakýkoli program. Stát ale firma není a rozhodně by tak neměl řízen. Stát se nemá snažit co nejvíc vydělat nebo růst, má umožnit občanům, aby se snažili o jejich vlastní cíle. Chránit je a zároveň jim při tom co nejméně překážet.

Stát jako podnik být řízen nemá, ale ANO by snadno podnikatelským projektem být mohlo, projektem s vynikajícím marketingem.

Babišovy podniky jsou největšími příjemci zemědělských dotací v ČR. Ročně prostřednictvím EU dostávají ze státního rozpočtu přes 3 miliardy korun. V roce 2010 se Babišovi navzdory prezidentskému vetu povedlo prolobbovat navýšení podílu bioložek v palivech ze 4,1 % na 6 %. „Ano, lobboval jsem za biopaliva. Volal jsem třeba některým poslancům. Nebojím se říkat své názory nahlas“, přiznal Babiš.  V roce 2012 stálo zvýšení podílu biosložek průměrného motoristu 500 Kč. Od člověka, který umí obratně využívat stát a EU ve svůj prospěch bych nečekal, že po vstupu do politiky na svoje zájmy abdikuje a začne se starat o blaho občanů.

Mimochodem ani ty dotace z EU  nejsou nic skvělého. Zaplatí je sice z větší části jiní, ale pomohou jen těm, kteří je obdrží, tedy těm, kteří v tom „umí chodit“. Křiví trh. Špatně fungující firma, která dostane dotaci přežije na úkor dobře fungující nedotované společnosti, která zkrachuje. Na trhu se pak udržují bez dotací nekonkurenceschopné podniky. Nikdo by se neměl divit a už vůbec ne tleskat, když chce Babiš prosazovat podporu českých (jeho) potravin.

Podnikání by mělo být závislé na přízni spotřebitelů, nikoli politiků a úředníků, pak by zmizela i korupce. Je třeba přetrhat vazby mezi byznysem a politikou. Babišovu směsku různorodých osobností s velice flexibilní politickou orientací tedy opravdu ne. Potřebujeme politiky, kteří by mohli s Miltonem Friedmanem říci „I´m pro-market, I´m not pro-business“.

Velké strany ne. Kdo zbývá? S Japoncem proti cikánům nezní úplně špatně, jeho program má řadu pozitivních bodů (snižování daní, zjednodušení podnikání, dluhová brzda), ale Tomio je trošku paternalista (státní internet, státní kontrola strategických podniků, „potravinová soběstačnost“ atd.) a sázet na stranu jednoho člověka je riskantní. Názory mění a měnit bude.

Podobný případ je blok Hlavu vzhůru. Má ještě lepší program než Úsvit (euroskepticismus, proti dotacím), ale Jana Bobošíková se zdá být ještě méně důvěryhodná než Okamura a jediné, co ji mohu doopravdy věřit, jsou ambice.

Sice bych dal oběma stranám před těmi velkými přednost, ale k volbám bych kvůli nim nechodil.

Existuje opravdu dobrá alternativa? Věřím, že ano. Sleduji ji a fandím ji už od jejího vzniku.

Je to Strana svobodných občanů. Prosazuje snižování daní, ale i rušení konkrétních úřadů a dotací, aby nedocházelo k zadlužování. Chce zamezit regulacím a nařízením ze socialistické EU a přijetí eura. Zrušit povinné přimíchávání biopaliv a dotace  tzv. obnovitelných zdrojů. Omezit moc politiků, aby nemohli svévolně zvyšovat daně a zadlužovat stát.

Kromě konkrétního programu nabízí na rozdíl od většiny ostatních stran také ucelenou filosofii. Svobodní věří, že člověk by měl mít právo rozhodovat sám za sebe a také nést odpovědnost za tato rozhodnutí. Jejich postoje vždy byly v souladu s touto myšlenkou a i jejich budoucí kroky lze podle tohoto klíče dobře odhadovat.

Stanovy Svobodných jsou zcela demokratické. Každý kandidát je volen členy, nikoli dosazován vedením strany. Se Svobodnými nejsou spojeny žádné skandály. Mezi Svobodnými je více ekonomických odborníků než ve všech ostatních stranách dohromady. Věřím, že naprostou většinu jejich členů spojuje oddanost liberálně pravicovým myšlenkách, nikoli touha po moci.

Bojíte se, že Váš hlas propadne? 5 % práh vstupu do sněmovny Svobodní skutečně překročit nemusí. Ani pak Váš hlas nebude k ničemu. Z několika důvodů:

Pomůžete Svobodným, vzrůst preferencí jim pomůže v příštích volbách.

Pomůžete české pravici. Volba „menšího zla“ ji posouvá doleva.

Pomůžete sami sobě. Váha volebního hlasu je natolik malá, že se jednotlivci chodit k volbám jen z materiálních důvodů nevyplatí (Ne, argument „kdyby to udělali všichni..“ nedává smysl. Rozhodujeme jen za sebe, ne za všechny.), proto je racionální volit v souladu s vlastním svědomím, pro dobrý pocit.

Když budeme volit menší zlo, bude zlo stále vítězit.

Myslíte, že hlas zahodili spíše ti, kteří v minulých volbách volili Svobodné nebo ti, kteří dali přednost ODS či TOP09?

Program svobodných za 90 sekund

Make love or war?

Dnešní článek začnu nadobyčejně pozitivně. Šimpanzí genom se od lidského liší méně než genom afrického slona od genomu slona indického! Skoro by se dalo říct, že člověk je třetím druhem šimpanze. Chování šimpanzů nám tak může napovědět, jaká je lidská přirozenost. Není však snadné rozhodnout, ke kterému ze dvou druhů šimpanzů se člověk blíží více - výzkumníci v tom nemají jasno.

Známější šimpanz učenlivý se nezdráhá použít násilí a intrik, aby dosáhl svých cílů. V rámci tlup se formují nestálé mocenské koalice a tlupy mezi sebou mohou vést krvavé války o území či samice. Naproti tomu mezi šimpanzi bonobo nebyl zaznamenán jediný případ zabití nebo znásilnění. Nevyužívají násilí, aby získali sex, ale sex, aby se vyhnuli násilí.

 Nesčetné příklady lidské krvelačnosti nahrávají podobnosti se šimpanzem učenlivým, lidské sexuální chování je bližší bonobům. Většina lidí se sice není schopna věnovat sexu čtyřicetkrát denně (u bonobů jde ale v průměru jen o čtvrtminutovky), ale oproti ostatním zvířatům je lidský apetit úctyhodný. Průměrný savec prožije pohlavní styk dvanáctkrát za život, člověk asi tisíckrát. Lidský sex se podobně jako u bonobů neomezuje jen na období ovulace a běžně nabývá nejrůznějších forem vylučujících početí potomka. Z toho lze odvodit, že funkce sexu není pouze rozmnožovací, ale také společenská. Sex posiluje vazby mezi partnery. Naši předkové měli podle některých výzkumníků více sexuálních vztahů zároveň, ale zároveň nespali s neznámými lidmi. Nahrávala tomu skutečnost, že žádní neznámý lidé nebyli v dosahu. Sex posiloval soudržnost tlupy. Všichni členové měli dostatek, a tak nebyl důvod ke sporům.

Nabízí se otázka, nakolik přirozená je monogamie. Jedním z hlavních účelů monogamie je zajištění otcovství. Nemělo by proto překvapit, že se donedávna týkala jen žen, resp. vdaných žen. Tresty za cizoložství se v bibli ani jinde netýkaly sexu pána domu s otrokyní nebo prostitutkou, ale pouze nevěry manželky. Ta totiž byla v podstatě součástí majetku manžela a z tohoto titulu byla nedotknutelná.

Žárlivost mi vždy připadala právě jako projev majetnictví spíš než lásky. Pokud někoho máme rádi, měli bychom chtít, aby se měl dobře, ne? Myšlenka neomezujících vztahů je mi už delší dobu sympatická, i když jsem si myslel, že žít podle ní je dost náročné. Žárlivost dává z antropologického hlediska smysl, může chrání před kukaččími dětmi a ženy před hrozbou ztráty ochránce rodiny. V době antikoncepce a dalších vymožeností její efekt ztratil význam, ale snadno by mohla být zakódována hluboko do lidské přirozenosti. Příběh zakořeněné žárlivosti sice dává smysl, ale jak jsem naznačil výše, podle některých výzkumníků nemusí být pravdivý. Monogamie může být naučenou normou a žárlivost jen výrazem nejistoty a strachu ze ztráty.

Tak či tak není žití v polyamory snadné. Vyžaduje vysoké sebevědomí - někdy nebudete na prvním místě pro toho, kdo je (momentálně) na prvním místě pro vás a někdy nebudete tak žádaní jako někdo jiný. Z toho ale ještě nevyplývá, že je náročnější než klasický monogamní vztah nebo že se o něj i přes obtíže nevyplatí usilovat.

Tak nějak to bylo

Už zase vznikly nějaké spory
O to co jsem vlastně zač
A co to mám za názory
Nad pípou visí zatykač

Visací zámek, Zatykač

Za poslední rok a pár měsíců se mi život převrátil vzhůru nohama. Už pár týdnů mám pocit, že je správný čas si v obrysech zrekapitulovat běh událostí a zamyslet se nad tím kdo jsem byl, co jsem chtěl, kam jsem se posunul a jak bych měl pokračovat (Pár týdnů se protáhlo na měsíce. Lezlo to ze mě jak z chlupatý deky.).

Bolest, kterou teď cítím, je štěstí, které jsem předtím prožil. Taková jsou pravidla.

C. S. Lewis

Vždycky jsem věděl, že jsem divnej a nedá se říct, že by mi to vadilo. Kdo by chtěl bejt normální?! Jak říká jeden dobrý kamarád. Míru v jaké jsem byl od zvyklostí „normálního světa“ ve své bublině izolován jsem si plně uvědomil až nedávno.

Nepovažoval jsem se za zvlášť šťastného člověka, ale byl jsem v pohodě a množství štěstí a radosti, které jsem prožíval jsem rozhodně neuměl docenit. Člověk si zpravidla mnohem více cení relativních posunů než absolutního stavu věcí. Navíc bohužel nejsem z těch, co by se z úspěchů a nových radostí dokázali těšit dlouho, nebo jsem nebyl. Pořád můžu doufat, ne?

Asi od devetenácti mi peníze nedělaly starosti. Karty mi i přes nabubřele flákačský přístup (flákačství bylo největší slabinou celé mojí malé komunity, nabubřelost ho podporovala) spolu s podporou rodičů umožnily platit relativně vysoké nájemné, jezdit po světě a téměř se nestarat kolik utratím. Nikdy jsem nebyl spotřební typ člověka, takže většina výdajů byla spojena s výlety, hospodami atp. Školu jsem navzdory podobnému přístupu jaký jsem měl k pokeru zvládal poměrně snadno. S druhou školou jsem se musel začít trochu snažit, ale rozhodně bych se neoznačil za dříče - kromě dnů a zejména nocí těsně před zkouškami. Často jsem si neodpovědnost, která mi umožňovala stěží pochopitelné riskování u mnoha zkoušek včetně státnic, vyčítal, ale vzhledem k tomu, že jsem díky talentu a štěstí vždy nějak proplul, zůstalo jen u vyčítání.

Naprostou většinu času jsem trávil jen s několika kamarády. S některými z nich jsem také bydlel. Probral jsem s nimi sice spoustu zajímavých myšlenek, ale přemýšlivost nebyla to hlavní, co nás spojovalo. Myslím. Zažili jsme toho spolu dost, sdíleli problémy a mnohokrát si vzájemně pomohli. Někdy to samozřejmě zaskřípalo, ale byli jsme si velmi blízcí. Dalším významným faktorem, který nám byl společný bylo experimentování s drogami. Později mě od části z nich drogy spíše vzdalovaly, pravidelné užívání mi nebylo sympatické (hulení se samozřejmě nepočítalo, ehmehm) a hovory se k tématu stáčely až příliš často.

Pak tu byla ona. Nejdřív znamenala „jen“ skvělej sex, ale brzy se stala součástí komunity i i přítelem. Byla krásná a zbožňovala mě. Většinou J S několika přestávkami jsme spolu vydrželi víc než čtyři roky. Vyrostli jsme vedle sebe. Naivní živelná holčička, kterou rozesmál i kousek čokolády a zcela jiným způsobem naivní, zamyšlenej kluk, co neuměl bez nehody přemístit ani hrnek čaje, si toho dokázali dát i vzít překvapivě hodně.

Neuměl jsem vnímat emoce a ona je nedokázala vysvětlit. Nastěhovali jsme se k sobě, ale vlastně jsme si nerozuměli. Navzdory snaze se problémy hromadily. Nás vztah nebyl zrovna klidný, několikrát jsme se rozešli a nečekali na usmíření, ale bylo mezi námi hluboké pouto. Jeho síla nás nejednou překvapila.

Často mi připadalo, že potřebuju nový impuls, ale vlastně jsem si neměl  na co stěžovat: Dařilo se mi ve škole i v koníčkách a měl jsem dost peněz. Vztah sice přinášel i množství negativních emocí, ale divoká rozmanitá vášeň a téměř absolutní důvěra je snadno převážily. Podobnou důvěru jsem sdílel i s přáteli, byli jako rodina. Jen bez tabu. Byl jsem rádce i vzor, šířil zásady svobody, upřímnosti a dobra. Věřil jsem, že okolí prospívám. Dokonce mi to sami říkali a já na to byl hrdej. Bylo to fajn.

Špatný dny
není komu facku dát
všechno se sype najednou
Špatný dny
měl bys chuť se s někým prát
a vlastní sny tě podvedou

Arakain, Špatný dny

Na flákačskou nabubřelost jsem doplatil až v posledním semestru ekonomky. Vybral jsem si náročné téma diplomky a začal ji psát až měsíc před deadline. S vypětím sil se mi ji sice podařilo dokončit, ale vedoucímu se dostala do rukou na poslední chvíli a nebyl zrovna nadšený. Váhal jsem, zda se nepokusit o obhájení práce i přes jeho odpor, ale vzhledem ke kuriózně vyhlížejícímu plánu pokračovat na doktorát jsem to zavrhl. S dobrovolným odložením práce o semestr bych neměl problém, tohle znamenalo první opravdový studijní neúspěch. Zklamal jsem se.

S ní jsme se blížili k dalšímu rozchodu. Společné víkendy stále byly příjemné, ale přestávaly být naplňující. Výjimečně měly jinou náplň než hulení a sex. Vůbec to nezní špatně, ale čím dál více bás stravoval stereotyp. I když se vztah často udržel jen díky němu, stával se sex téměř doplňkem hulení, než aby tomu bylo naopak. Cítil jsem stagnaci a potřeboval změnu. Formu, v jaké později přišla, jsem si představit nedokázal.

Sesypala se. Snažil jsem se ji být oporou, ale nechtěl jsem slibovat, čemu jsem nevěřil. Můj přístup nejlepšího kamaráda, který s Tebou sice spí, ale už nevěří, že vztah má budoucnost (Sama říkáš, že to víš, jen Tvoje city ne.) jen přiléval olej do ohně. Opravdu jsem se snažil, ale připadalo mi, že je prostě labilní a já toho moc nezmůžu. Byl jsem idiot a jak to u idiotů bývá, neuvědomoval jsem si to.

Po návratu z nevyhraného, ale slušně odehraného turnaje mě čekala oslava narozenin. Nový přátelé se na ní poprvé setkali s částí těch starých. Překvapili mě balónky, dostal jsem nečekaný krásný dárek a dokonce dort. Už v tu dobu byla nesvá, dort nepekla ona a cukrářka ji znervózňovala už dřív. Brzy se ukázalo, že silná antidepresiva se nevyplatí kombinovat dokonce ani s rekreačními drogami. Nestalo se sice nic „zásadního“, ale oslavu jsem si užít nedokázal.

Další týdny přinesly pokračování užívání zhoubné směsi (Upozornil jsem ji? Varoval? Ano. Měl jsem udělat víc? Rozhodně. Nevěděl jsem ale jak na tom doopravdy byla, ani jak silné léky bere a nemám rád omezování.) a pár skutečných kroků do strany. Přestávala to být ona. Čekala mne mrazivě nechápavá upřímnost, nejčernější všezpochybnijící lež, čarovná intuice i vzrušující zoufalá zloba, která zbavuje zábran. I potom jsme byli spolu. Zdráhal jsem se přijmout, co se dělo, jakoby se mi to jen zdálo. Chtěla abych ji trestal. Smála se. Byla to ona? Nemohl jsem spát a hulil tak, že další jointy neměly efekt. Nakonec v slzách odjela. Chvíli čekala za rohem jako tolikrát, ale já nepřišel. Bylo to jiné a změnilo to i mě. Občas mi psala. Někdy zničeně, že nic nechápe a jinde zvesela se zraňujícími detaily a perverznějšími návrhy než obvykle. Přestali jsme komunikovat.

Den nebo dva po jejím odjezdu mě čekaly přijímačky na doktorát. Spletl jsem si budovu konání, ale i s 2/3 času se mi je podařilo udělat. Naštěstí, trocha smyslu se hodila.

Jeden z blízkých mě zradil a i další vztahy se ochladily. Nebyl jsem sám, kdo procházel horším obdobím. Viděl jsem, že skutečná upřímnost vyžaduje vnitřní sílu a schopnost vidět sám sebe bez příkras a berliček, vyžaduje přijmout nepříjemné. Něco, čeho není schopen každý. „Genialita, to je dokonalá objektivita, schopnost chovat se čistě nazíravě, být jasným okem světa, a to nejen na okamžik, nýbrž na tak dlouho, aby bylo možno nazřené opět zformovat.“ Připadalo mi, že vidím jasněji, ale už se to nezdálo užitečné. Byl jsem sám.

I've been loved, and I've been used

Cut wide open, scarred and bruised, I'm unbreakable

Everlast, Friend

  

Příštích pár dlouhých dnů jsem strávil v zombie módu. Dokola jsem sledoval videa na youtube, hulil a utápěl jsem v lítosti, rozčarování a zlobě. Zlobu jsem měl nejraději, alespoň motivovala k aktivitě. Bylo ji třeba někam zaměřit.

Pustil jsem se do sportu, při námaze není prostor pro přemýšlení a dobrá kondice a pocit z těla se promítají do všech činností. Začal jsem běhat a častěji chodit do posilovny. Než tělo odmítlo spolupracovat, dělal jsem první nebo druhé každý den, někdy dvakrát.

Chuť prát se vydržela a v Poděbradech jsem měl dobré vzory. Jakmile začal nábor nováčků, přihlásil jsem se proto na MMA. Fungovalo to, sport přinášel úlevu i radost. Alespoň na chvíli.

„Kariéru“ jsem měl díky doktorátu jasně nalajnovanou. Zpočátku jsme se jen flákali, ale i nicnedělání bylo podstatně zábavnější než pozdější úkoly. Říkal jsem si, že těch prvních pár zbytečných měsíců prostě musím přečkat.

Oblast, která vyžadovala největší úsilí byla životní filozofie. Zdálo se, že přímost a důvěra selhaly, maně jsem je nahradil pohodlnou arogancí. Bylo to sice jednoduché a funkční řešení, ale nemohlo mi přinést štěstí. Kromě toho jsem se arogance už nějaký čas snažil zbavit. Nikdy jsem si příliš arogantní nepřipadal, ale když mě několik blízkých nezávisle na sobě upozornilo, že se jim vysmívám a mluvím s nimi jako s idioty, začal jsem mít pochyby.

Rozhodl jsem se být aktivnější - míň se flákat a dělat více smysluplného. Navzdory spoustě řečí a rad se moje okolí nevyvinulo dobře. K jejich i mojí smůle. Říká se, že člověk je průměrem jeho pěti nejbližších. Jistě to neplatí doslova, ale vliv okolí na to, kdo jsme a kam směřujeme je docela snadné zpozorovat. Povedlo-li by se mi okolí zlepšit, mělo by zpětně lepší vliv i na mě. Lepším vzorem jsem mohl a měl být hlavně v činech, slov bylo dost.

Samozřejmě se ze mne ze dne na den nestal pracant, ale snažil jsem se. Psal jsem si podrobné rozvrhy a marně se je snažil dodržovat. Díky tomu jsem trávil více času ve společnosti a méně ve vlastní hlavě, což mi prospívalo.

Zloba se pomalu zmírňovala, ale nejistotu ohledně toho jak přistupovat k lidem jsem cítil stále. Paradoxně mi to pomohlo. Nejistota mi umožnila větší otevřenost. Párkrát se mi podařilo objevit překvapivě dobré stránky i na těch, které bych dříve zavrhl už na základě prvních dojmů.

Četl jsem o tom jaké vlastnosti by měly mít dlouhodobě fungující vztahy, jak osobní, tak v podnikání a najednou mi to došlo. Díval jsem se na minulost a začínal rozumět. Pochopil jsem ji. Musel jsem si přiznat spoustu chyb, ale přesto to bylo příjemné, osvobozující. Svět zase dával smysl.

Stále se snažila, abych byl spokojený. Tomu byl podřízen společně trávený čas. Měli jsme pocit, že je to jediná možnost, že bychom se jinde než v posteli nebo u jointa nudili. Hrál jsem karty a ona u mě seděla. Téměř se nestávalo, že bysme dělali něco, do čeho by se mi nechtělo. Svojí radost odvozovala od mé, chyběla rovnováha. Nikam jsme nechodili a nechali vztah vyhnít.

Dělala pro mne, co mohla. Snažila se být taková, jakou bych ji chtěl. Já to neocenil, nebo jen málo a když tím trpěla, měl jsem ji za labilního blázna. Když měla problém, tak mi většinou připadalo, že plácá nesmysly a nebál jsem se jí to dát najevo. Vycházela z pocitů a neuměla dobře argumentovat. Pro mě nic jiného než logika neexistovalo, a tak pro ni spory byly zpravidla předem prohrané. Nechtěl jsem být zlý, ani získávat výhodu, jen jsem nechápal. Dodnes mě mrzí, jak jsem ji trápil, ale na druhou stranu jsem tehdy asi neměl jinou možnost. Snažil jsem se jednat správně, být ji oporou, ale byl jsem slepý. Její problémy pro mne byly nesmyslné a proto nereálné.

Odpustil jsem jí. Ne proto, že jsem chtěl a potřeboval to, ale proto, že jsem musel. Pochopil jsem, co se v ní dělo a co jí dohnalo na okraj. Pár jizev zůstalo, ale neměl jsem právo se zlobit.

Ozval jsem se jí. Ona to zkusila už dřív, ale nedopadlo to dobře. Snažil jsem se komunikovat uměřeně, ale dokázala poznat, co cítím. Tentokrát to bylo jiné. Proměnu jsme oba cítili už po několika větách. Pořád to bylo náročné, ale pochopení zmírňovalo bolest obou stran. Chtěli jsme se vidět a všechno probrat. Nevěřila, že bych za ní přijel do Prahy. Častěji jezdila ona za mnou, ale i tak jsem si říkal, že ji selektivní paměť připravila dost neobjektivní představu. Mozek se nám snaží pomoct, abychom se s minulostí snáz srovnali, a tak po rozchodu zdůrazní negativa a to hezký zakryje. Když ho necháte.

Příjezd byl zvláštní, protože mi tak nepřipadal. Necítil jsem nervozitu - jako bych se nevracel po měsících, ale po dnech. Už ve dveřích jsem to znovu cítil. Jako bychom se vrátili do prvních měsíců vztahu, ale zároveň se znali víc než kdy dřív. Uvědomili jsme si příčiny problémů, i to, že za nimi nebyl záměr. Zůstal jsem celý víkend, užili jsme si to a byli si bližší než kdy dřív. Musel jsem si to zapsat do deníčku a ona mi poslala ten její, dodnes jsou zápisky velice působivé.

Odjíždět se mi nechtělo. Znovu jsem ji miloval, ale rozum mi říkal, že se k sobě vrátit nemůžeme. Viděl jsem, že je šťastná a snahou o návrat bych ji vystavil příliš velkému riziku. To, že se máme rádi neznamená, že spolu dokážeme být. Kromě toho by mi pár dalších vztahů jistě prospělo. Chyběla mi, ale usínalo se líp.

Chtěl jsem se stát učitelem, výzkumníkem a sázkařem. Tím prvním, abych se rozvíjel a přispěl k šíření myšlenek svobody, tím druhým kvůli penězům v první řadě a zábavě v druhé. Zdálo se to jako dobrý plán, ale i sázení mě zklamalo. Po měsících vysokých výdělků se přestalo dařit. Příliš jsem riskoval a musel začít rozspouštět úspory. Nějakou dobu jsem pokračoval dle původního plánu. Chodil do školy, sázel, sportoval. Moc volnýho času nzebývalo, a tak jsem vztahovou oblast neřešil (Mimochodem opakující rady typu „ono to přijde samo“ se pro asociály opravdu nehodí.). Ani se mi nechtělo. Zároveň jsem si ale až příliš často říkal, že bych měl. Párkrát jsem se k oslovení přinutil, ale výsledky nestály za řeč.

Tuhle starost brzy nahradil akutnější problém. Výnosné časy sázení se nevracely, i když jsem mu věnoval dost času. Začalo mě to otravovat. Omezil jsem ho proto jen na víceméně rekreační sázky na MMA. Ani v doktorátu jsem pokračovat nechtěl. Byla to nuda a nic mi nedával, na zlepšení jsem čekal už dost dlouho. Kromě toho jsem ve starších kolezích neviděl zrovna inspirující vzory. Nájem se ale sám nezaplatí. Odstěhoval jsem se domů, abych ušetřil a našel si místo bookmakera. Po bookmakerech ale velká poptávka nebyla. Jednoho sháněl Tipsport, ale přes relativně dobrý pocit z pohovoru to nevyšlo.

Paralelně jsem se vrátil k pokeru. Nepřipadal mi perspektivní, ale jako brigáda mohl posloužit dobře. Poker a cvičení, tak by se dal shrnout čas, co jsem trávil a stále ještě trávím v Koutech. Nikdy jsem nebyl silnější, nebyl v lepší v kondici a jestli můžu soudit, tak ani nevypadal líp než teď. Nikdy jsem nevydělával víc peněz. Mám auto, úspory a příjem, o kterém bych si v Tipsportu, bance, nebo i u Janečka, kam jsem se také málem dostal, mohl jen nechat zdát. Úplně sám tu nejsem, je tu brácha, pár dobrých kamarádů (Většina z nich byli původně jen jeho kamarádi, ale to už mě nějakou dobu netrápí.) a dobrej MMA klub.

Přesto musím pryč. V Koutech se mi nežije špatně, ale dal bych přednost vlastnímu bytu. Asi s ním bude o něco víc práce, ale já prostě týmovou práci nezvládám a často je mi nepohldlná samotná společnost. To ale není hlavní důvod stěhování. Potřebuju holku/y a myslím, že seznamování pro mě bude v Praze mnohem jednodušší. Snáz tam najdu svojí cílovku a hlavně bude kam a s kým chodit.

Nečekal jsem to, ale jedna slečna mě zaujala i tady. Což je fajn, protože jsem zájem už dlouho necítil a bál jsem se, jestli mi v něm něco stále nebrání. O něco míň fajn je, že já ji tolik nezaujal. Párkrát jsem se choval dost divně a měl i trochu smůly, je se z čeho ponaučit. Strávil jsem s ní pár příjemnejch chvil a navzdory neúspěchu jsem si ji oblíbil. Od Kout jsem rozhodně dostal víc než jsem čekal.

Aby mě Praha nezklamala, musim se hlídat. Neflákat se, aby mi neunikalo, to co opravdu chci – je toho dost. Chodit na seberozvojový aktivity a ven. Vím, že se do toho budu muset trošku nutit. Nepřehánět to s hulenim, je to pro mě nejnebezpečnější droga. Přináší odpočinek a nový myšlenky, ale taky vede k flákání a zapomínání alternativní zábavy. Práci už hledat nebudu, poker jede a potřebuju svododu. Chci chodit ven, oslovovat holky, vést zbytečný intelektuální diskuze, scházet se inspirativníma lidma, učit se nový věci, bejt sám. Čeká mě dobrodružství.

There'll be days
When I stray
I may appear to be
Constantly out of reach
I give in to sin
Because I like to practice what I preach
I'm not trying to say
I'll have it all my way
I'm always willing to learn
When you've got something to teach
And I'll make it all worthwhile
I'll make your heart smile 

                                                              Depeche Mode, Strangelove

2 básničky

Prodleva

Přede mnou další z propastí
a nohy zvedám těžce.
Pochyby - kosti zachrastí,
že dál se mi už nechce.



Mlha jak v kotli babice
v jejím jícnu se vaří.
Tiše se vkrádá deprese,
i když je to tak snazší.

Vždyť krutá světla palice,
jak čas nesoucí stáří,
rozráží krustu, v které se
plané naději daří.



Mžikám, zda v mlze zahlédnu
smělé zázraků blesky.
To kvůli nim jsem utáhnul
na těžkých botách přezky!



Hrdě jsem kráčel po cestě,
kterou jsem sobě zvolil,
aby pády i výšiny
byli mé vlastní plody.

Kolik už blesků falešně
blikalo září modly,
než světla žhář je proměnil
jen v na hladině kruhy.



Přec je ubohé zůstat stát,
zradil bys tak sám sebe.
Tvůj plamen musí jasně plát,
zvlášť když samota zebe.






Ambice

Přišel jsi zpátky, na pár chvil.
Po cestě, která nemá nemá cíl
a svítí na ní slunce.

Nepřemýšlel jsi jaký být.
Koupil sis radost, mír a klid,
abys ošálil srdce.

Na rozcestí Tě čekají, ač měly zůstat skryty,
myšlenky, které odmítáš a znesnadňují žití.
Zastavil jsi se prudce.

Přestaň už trapně otálet a vyraž, starý brachu!
To po čem toužíš skrývá se, vždy až na konci strachu.
Tak povol pěsti přece.

Svoboda a žití z druhé ruky

„Ano! A není právě v tom kořen každého nízkého jednání? Ne v obětavosti,ale právě v absenci vlastního já. Stačí se rozhlédnout. Někdo podvádí a lže, a přesto má čistý štít. Ví, že je nečestný, ale ostatní ho považují za čestného a z toho on odvozuje úctu k sobě samému, z druhé ruky. Jiný si přivlastňuje zásluhu za něco, co sám neudělal. Ví, že je jen průměrný, ale z pohledu ostatních je výjimečný. Nebo ublížený chudák hlásající lásku ještě k ubožejším chudákům, kterých se drží, protože jsou na tom hůř, a tím mu dokazují jeho nadřazenost. Další, jehož jediným cílem je vydělat peníze. Ne že by na touze po penězích bylo něco špatného. Peníze jsou však jen prostředkem k něčemu jinému. Pokud je člověk potřebuje k nějakému osobnímu účelu – aby investoval do svého podniku, aby tvořil, studoval, cestoval, užíval přepychu – , pak na tom není nic nemorálního. Ale ti, kdo staví peníze na první místo, zacházejí mnohem dál. O bohatství jim totiž nejde. To, po čem opravdu touží je okázalost: ukázat se, ohromit, pobavit, udělat dojem na ostatní. Ti všichni žijí z druhé ruky. Nebo naše takzvané kulturní úsilí. Profesor donekonečna omílající nějaké vypůjčené plky o ničem, které pro něj vůbec nic neznamenají – a lidé, kteří ho poslouchají a vůbec je to nezajímá, ale sedí tam, aby mohli svým známým říct, že byli na přednášce pana slavného. Ti všichni žijí z druhé ruky.“

                „Kdybych byl Elsworth Toohey, asi bych namítl: nejsou tohle všechno právě důkazy sobeckosti? Nejednají ti všichni právě na základě sobeckých pohnutek – aby se zviditelnili, byli oblíbeni a obdivováni?“

                „ – ostatními. Za cenu ztráty sebeúcty. Staví ostatní nad své vlastní já v té nejvyšší rovině – v rovině hodnot, úsudku, ducha, myšlení – přesně tak, jak to dobročinnost vyžaduje. Skutečně sobeckého člověka nemůže uznání ostatních nijak ovlivnit. Nepotřebuje ho.“ (Ayn Rand, Zdroj)

Vždy jsem se snažil žít autenticky a dlouho jsem si ani neuměl představit, proč by někdo volil odlišný přístup. Později jsem pochopil, že konformita má své výhody. Snáze si rozumíte s ostatními, snáze najdete partnera a přátele a nemusíte tolik přemýšlet. Omalovánky nakreslíte rychleji než originální obraz. Uvědomil jsem si také, že mě hodnocení ostatních není lhostejné a že si jsem ve svých krocích často nejistý.

Ve slabší/pragmatičtější chvilce jsem se chtěl stát se „normálnějším“, přesněji jako normálnější působit. Řečeno běžným jazykem jsem nechtěl vypadat úplně mimo už na první pohled. V první řadě jsem potřeboval stoupnout ve vlastních očích, ale z velké části prostřednictvím působení na jiné. Kdybych si slabost nechtěl přiznat, mohl bych napsat, že jsem se jen chtěl stát aktivnějším, otevřenějším a zdokonalit se v sebeprezentaci. To dnes říká hodně lidí.

Nepovažuji to za něco nemorálního, stejně jako snahu zapadnout nebo jen neochotu vyšlapat si vlastní cestu. Na rozdíl od Ayn Rand si nemyslím, že snaha o autenticitu je jediný správný přístup k životu a že se hodí pro každého. Má však můj respekt a sympatie a jak už jsem napsal, sám jsem tak vždy žít chtěl. Přál bych si v tom, co dělám, najít takové naplnění, aby mě náhled kohokoli jiného víceméně nemohl ovlivnit – chtěl bych cítit jistotu, že jdu po správné cestě. Jako Howard Roark, hlavní hrdina Zdroje.  Místo toho stále hledám a nezdá se pravděpodobné, že bych někdy hledat přestal. Jsem sice zvyklý nacházet ocenění sám u sebe a téměř vše dělám z vlastních důvodů, ale to neznamená, že uznání jiných nepotřebuji. Dokonce se cítím nedoceněným. Nemám proto argumenty a ani je nechci hledat. Je to prostě emoce, kterou jsem si nevybral, ale cítím ji.

Myslím, že se mi poměrně dobře daří jednat tak jak bych MĚL, ale mívám problémy určit to, co CHCI. Zjednodušeně se říká, že je dobré plánovat pravou půlkou mozku a naplňovat plán levou. Levá je sídlem logiky, s ní problémy nemívám. Pravá je spojená s emocemi – logika umožňuje cíl efektivně splnit, na jeho volbu ale nestačí. Je třeba zapojit touhy, pocity a vůbec ten bordel, co se v každém z nás skrývá. Často se v něm vyznám jen těžko, je to jedna z oblastí, v kterých bych se rád do budoucna zlepšil. Stávalo se, že ačkoli jsem byl celý den aktivní a věnoval se produktivním činnostem, usínal jsem nespokojený – něco mi chybělo. Téměř jsem ze života odstranil magiky a uvažoval, že zcela přestanu s hulením, i když jsou to věci, které mě těší jako máloco jiného. Je pro mě těžké rozpoznat, co mě činí šťastným i na co mám chuť.

Věci, které bych dělat MĚL jsou zpravidla prostředkem k něčemu – abych vydělal peníze, byl v dobré kondici nebo měl přehled. To, co CHCI bývá účelem samo o sobě, konečným cílem, který nemusí mít opodstatnění. Tím nechci říct, že to, co bych měl, nedělám rád nebo že mě chtěné nerozvíjí. Není mezi nimi jednoznačná hranice.

Vždy jsem preferoval negativní svobodu, svobodu od něčeho (omezení) – pravicový přístup, který svobodu považuje za hodnotu samu o sobě – na úkor svobody pozitivní, svobody k něčemu, jejíž smysl spočívá v tom, co člověku umožňuje. Robinson má neomezenou negativní svobodu, ale jen málo svobody pozitivní . Bohatý občan (ještě lépe občanka) ortodoxní muslimské země má pozitivní svobody více, ale jeho negativní svoboda je svázána náboženskými pravidly. V osobní sféře jsem se přitom paradocně více soustředil na MĚL, které je blíže svobodě pozitivní.

Tím nechci naznačit, že bych chtěl s MĚL přestat J Dělá mě tím kým jsem a snad i stále lepším člověkem. Když se budu více soustředit na porozumění vlastním emocím, mohlo by mi to umožnit lepší rozpoznání toho, co bych opravdu měl.

Nedávno jsem se cítil opravdu dobře, dokonce jsem dělal hloupé vtipy a vraceli se mi mé staré dobré záchvaty neomaleného smíchu.  Nezatěžoval jsem se dalekosáhlými plány a jen si užíval zajímavé prostředí a příjemné kolem sebe.

Poskytnu-li větší prostor  svobodě od omezení, která si ukládám rozumem, založené jen na tom  co chci a co právě cítím, možná se mi povede získat více spokojenosti a s ní spojené jistoty a nebudu pak, po vzoru Howarda Roarka, uznání ostatních potřebovat.

   

Západní a asijská identita - individualismus vs. kolektivismus

Individualismus a kolektivismus tvoří póly klíčového sporu mé oblíbené politické filozofie, ale tentokrát se jim budu věnovat z psychologického pohledu. Inspiroval mě k tomu kurz sociální psychologie na courseře, takže si vlastně dělám jen učební zápis.

Asi jste už slyšeli, že Asiati vnímají obrazy, nebo obecněji zrakové vjemy, odlišně než např. Evropané. Obraz je pro ně sítí vztahů, vnímají celek - pozadí, vztahy  mezi objekty (např. vzdálenosti). Zatímco západní člověk klade větší důraz na jednotlivé prvky obrazu.

Dvěma skupinám studentů byl předložen obrázek party dětí, přičemž měly za úkol zhodnotit míru (ne)spokojenosti jednoho z nich. Američané se soustředili zejména na obličej vybraného dítěte, zatímco studenti z japonské skupiny odvozovali míru spokojenosti onoho dítěte také podle výrazů ostatních postav na obrázku.

Dle sociálních psychologů je tento fenomén spojen s konceptem sebevnímání a jeho mezikulturními odlišnostmi. V západní kultuře převládá individualismus a lidé se vnímají spíše samostatně, zatímco obyvatelé Asie jsou kolektivističtější a vnímají se více jako součást různých skupin (rodina, práce, náboženství, ...).

Individiualistická identita je čtenáři pravděpodobně sympatičtější - je členem západní kultury a možná má blízko k mým názorům :) Další faktor přispívající k vnitřnímu individualismu je nižší věk. Kultura se k němu posouvá (be yourself, vole), čím mladší jste, tím více se nejspíš vnímáte jako jednotlivec. Rozdíl je znatelný už v rámci posledních několika let.

Punkáčů, skínů, metalistů atd. ubývá, alespoň mi to tak připadá. Skupinové subkulturní identity jsou už pěknou chvíli na ústupu. Zároveň se množí tetování, piercing (v běžné populaci). Mainstreamové oblečení se stává křiklavější, častěji se na něm objevují sebepochvalné nebo provokativní nápisy. Poslední generace žijí ve světě facebooku a mají potřebu dávat na odiv i ty nejbanálnější pocity a události (Někdy si musim napsat status "bolej mě nohy". Nikdo to neocení, já vím :)).

I z pohledu zapřísáhlého individualisty mají obě identity něco do sebe a něco, čemu bych se raději vyhnul obloukem. Asiatům se při pomyšlení na matku spouští ta část mozku, která je u Evropanů zapojována pouze při myšlenkách na sebe sama. Strašidelná představa! Myšlenka, že integrální součástí vlastního já jsou příbuzní, kolegové, spoluvěrci, tedy lidé jejichž jednání je nezávislé na naší vůli a přesto spolutvoří to, kdo jsme, se mi protiví. Rozmělňuje svobodu i odpovědnost.

Na druhou stranu se kolektivisté vyhýbají některým slabostem moderního západního člověka. Dokáží být sebekritičtější, protože nevnímají vlastní já jako modlu a nepotřebují tak velkou podporu okolí, protože jejich identita nestojí a nepadá jen s tím, nakolik jsou skvělý. Nepotřebují se před ostatními tolik předvádět a snažit se odlišit, jako by si byli jistější.

Lidé ze západu jsou vytrvalejší, když se jim daří, protože úspěch zvyšuje sebeúctu. Asiaty více motivuje neúspěch, protože nechtějí zklamat očekávání okolí. Ani jedno nezní dobře. Orientálci se potřebují zavděčit a my si zas rádi honíme ego.

Nemám nic proti těm, kteří chtějí žít kolektivisticky, nebo se dokonce rozhodnou pro ostatní obětovat. Taková volba si zaslouží respekt, ale pouze v případě, že je skutečně rozhodnutím a ne pouhým podřízením se cizím představám nebo zvykům. Skupinová identita svobodnou volbu omezuje, a proto je mi nesympatická. Sama příslušnost k západní kultuře nezávislé rozhodování samozřejmě nezaručuje - mnozí se považují zcela jedinečné exempláře a při tom své názory a vkus jen nekriticky přejímají

Když se výzkumníci tázali na smysl jazyka, Korejci častěji odpovídali, že umožňuje komunikaci s ostatními, zatímco Američané oproti Korejcům více vyzdvihovali možnost sebevyjádření. Je zřejmé, že jazyk vznikl z důvodů akcentovaných Korejci. "Americká" odpověď mi připadá sebezahleděná až hloupá. Individualismu si necením proto, že umožňuje vyjádřit se a odlišit, ale proto že umožňuje snahu žít podle vlastních hodnot.

Lidé se liší, cení si různých věcí a měli by mít možnost usilovat o štěstí. Ne o představu štěstí, kterou jim vyberou rodiče nebo media, ale o štěstí, které hledají sami v sobě. Tím nechci říct, že k němu jiné nepotřebují.

Peníze a štěstí

Četl jsme řadu alespoň zdánlivě psychologických článků, podle kterých nemá bohatství na štěstí člověka oproti jiným faktorům výrazný vliv. Mezi ekonomy zas není výjimečný názor, že pokud mají lidé zajištěny základní potřeby, nepřináší jim další růst absolutního bohatství vyšší spokojenost. K té má vést růst bohatství relativního. Nejde o to kolik máte, ale kolik máte v porovnání s jinými.

Narazil jsem na výzkum, podle kterého je mezi štěstím a bohatstvím nezanedbatelná korelace jak v rámci jednotlivých zemí, tak i mezi zeměmi. Lidé s bohatších zemí jsou v průměru spokojenější než lidé ze zemí chudších. Zavrhnu-li hypotézu mého bratra, že se lidé neporovnávají pouze se svým okolím, ale také s lidmi v zahraničí (Jsem nespokojenej, protože jsem z ČR, kde je všechno na pytel. Jako Švýcar si rozhodně nemohu štěžovat.), napovídá výzkum, že absolutní bohatství určitý vliv na štěstí má.

Mezi klíčové faktory určující míru štěstí člověka podle psychologů patří dobří přátelé a rodina, věnování se oblíbeným činnostem, neporovnávání se s ostatními, vděčnost a schopnost odpouštět. Dovedu si představit, že vliv bohatství na osobní štěstí je oproti těmto faktorům zanedbatelný a přesto bohatství se štěstím silně koreluje. Je dobře možné, že bohatší lidé si spíše vytvoří dobré přátele a rodinu, spíše se věnují tomu, co doopravdy chtějí, jsou vděčnější a méně závistivý.

Myslím, že peníze to usnadňují. Pokud vyděláváte, mají vás lidé za většího frajera. Přátele i vztah pak naleznete snáze. Neporovnávat se a být vděčný je lehčí pokud se máte dobře. Někdo (Radek) by mohl namítat, že k získávání bohatství je třeba čas, který pak nemůžete věnovat přátelům, rodině atd. Já si spíše myslím, že k získávání bohatství je třeba pracovitost a vůle, které člověku pomáhají ve všech oblastech života. Můžete mít opravdového přítele, na kterého se nelze spolehnout?

Výzkum: http://www.brookings.edu/research/interactives/2013/income-well-being

Setkání

Přišel včas. Většinou se mu to nedaří, a tak to považoval za úspěch. Alespoň do chvíle, kdy zjistil, že jeho vlak má zpoždění. Neměl rád cestování, nebo spíš všechno to plánování okolo. Vyrušovalo ho. Měl ještě dvacet minut. Vlastně dvacet pět, zodpovědně si nechal rezervu. Nevěděl, jak je stráví, ale v hale zůstat nechtěl. Překáželo tam příliš postav s podobně kyselými výrazy jako ten jeho.

Ani třetí nástupiště nebylo tak klidné, jak doufal. Lavičky byly obsazené a moc volného prostoru nezbývalo ani pod lampami. Číst ani smiřovat se s nedalekou společností se mu nechtělo, a tak si vybral šero. Zhluboka dýchal a pomalu vstřebával trest za dochvilnost. Považoval se za klidného člověka, ale v blízkosti vlaků se tak necítil. Místo aby ho nepříjemné zkušenosti obrnily, se vzteklá reakce automatizovala.

Uvědomoval si to a tiše se zlobil dál. Připadal si jako idiot, robot s vypínačem. „Už aby došly baterky.“ Jakoby na půlhodině doopravdy záleželo. „Mezi podnětem a reakcí je prostor pro rozhodnutí“, opakoval si. Znovu se zhluboka nadechl, nádražní vzduch byl docela fajn. Pořád měl dost času.

Neměl ve zvyku oslovovat neznámé, ale chtěl (rozuměj považoval za účelné) se to naučit. Slyšel, že to může být legrace a i kdyby nebyla, posune se tím o kousek dál. Dál od nervozity a obav, blíž ke svobodě. Zvednul oči a vybíral si oběť. Sice se nikomu nechystal ublížit, ale ještě zcela nepřijal představu, že by někdo chtěl ztrácet čas s ním neznámým člověkem.

Z asi dvacetimetrové vzdálenosti se na něj mile, ale trochu nervózně usmál kluk. Alespoň to tak vypadalo. Stál přímo pod světlem. Možná by se pro něj patřilo říct spíš muž, ale připadalo mu stále těžší rozeznat komu je devatenáct a komu třicet.

„Ahoj“, pozdravil.

„Čau, známe se?“ Zeptal se pro jistotu.

„Neznáme, snad to není problém.“

„Vůbec ne, vlastně jsem měl chuť s někým mluvit.“

„A o čem?“ Zeptal se cizinec.

„O ničem konkrétním. Nepotřebuju radu, ani se vypovídat. Prostě jsem se chtěl s někým bavit.“

„To jsem si myslel.“ Usmál se.

„Bylo to tak zřejmý?“

„Asi jak pro koho.“

„Jseš psycholog?“ Zeptal se. „Nebo gay?“ Dodal beze slov a usmál se vlastnímu vtipu, ne že by nevyslovenou otázku nemyslel vážně.

„Kdepak, studuju daňový poradenství, ale o tyhle věci se zajímám.“

„Řeč těla a tak? Hraješ poker nebo něco temnějšího?“ Zamrkal pateticky.

„Karty mi nejdou. Je to asi trošku temnější. Učím se rozumět lidem. Otevírá to spoustu možností. Řek bych, že je to vůbec nejužitečnější znalost. Co připadá důležitý tobě?“

Na chvíli se zarazil. Nestyděl se, ale nečekal, že by náhodná konverzace mohla mít hloubku.

„Asi to bude znít trochu pateticky, ale snažim se prostě bejt kvalitní člověk. Kalokagathia. Vzdělávat se, cvičit, pracovat na svejch slabinách a dělat, co je správný.“

„To zní docela náročně.“

„Je to trošku donkichotský.“ Usmál se samolibě.

„Nechci říct, že děláš špatně. Vlastně to obdivuju, ale nepřipadá mi to moc chytrý.“

„Chytrý? Jak to myslíš?“

„Není to efektivní. Spousta práce na to, aby ses jen trochu přiblížil k cíli.“

„Možná neznáš muj cíl.“

„Možná, ale spíš myslim, že se cíle až tak moc nelišej. Všichni chtěj úspěch. Aby ti kluci dávali ruku na rameno a holky na poklopec. To první vlastně do značný míry vyplývá z druhýho.“

„Neříkám, že se mýlíš, ale je tu ještě jeden důležitej sudí. Nakonec jen ty sám posuzuješ, co před sebou vidíš v zrcadle. Jestli se za sebe budeš stydět, nebo se můžeš dívat zpříma. Dobrej chci bejt kvůli sobě, ne kvůli ostatním.“

„Ale určitě doufáš, že to poznaj, ne? Člověk je společenskej tvor. Můžeš pracovat na svojí vnitřní kráse a doufat, že si ostatní všimnou, nebo můžeš změnit přímo to, jak tě vnímá okolní svět. Celkem rychle to změní i tebe. K lepšímu.“

„Zkus mi to vysvětlit, zatim mi to nepřipadá moc důvěryhodný.“

„Nejsou to žádný kouzla, stačí si osvojit určitý komunikační dovednosti. Nemusíš bejt Cassanova. Stačí, když se tak budeš chovat.“

Začínal ho štvát, i když si nebyl jistej proč. Cizincův výklad v něm vyvolával nedůvěu, ale obelhával by se, kdyby to svedl jen na ni. Cítil, že o sobě dává vědět jeho nespokojenost. „Jak to myslíš?“

„Dobře, dám příklad.“ Usmál se cizinec. Zjevně to bylo jeho oblíbené téma. „Představ si, že jsi v klubu. Všimnul sis hezký holky a chceš ji oslovit. Jak to uděláš?“

„To jsou docela odvážný předpoklady.“ Odmlčel se. „Asi bych ji pozdravil a zeptal se, jestli nemá chuť prohodit pár slov.“

„Přímost je skvělá, ale stejně bych si tipnul, že ti to mockrát nevyšlo.“

„Do klubů nechodim, ale máš pravdu.“

„Kdybys k ní přistoupil ze správnýho úhlu – musíš působit sebejistě, ale nesmíš ji vylekat - a oslovení spojil s nějakou vtipnou otázkou nebo příběhem, tvoje šance by stouply. Měl bys přitom znít samozřejmě, jako bys to dělal po stý. To se dá snadno nacvičit.“

„To bych si asi připadal jako idiot.“ Opáčil jedovatě.

„Asi.“ Přitakal kluk. „Ani další postup ti nejspíš nebude připadat přirozenej. Hned zkraje bys ji měl trochu popíchnout, ukázat převahu. Pokud má nějakou zjevnou přednost, ruce si posunul před hrudník, musíš dělat jako bys o ní nevěděl. Z počátku by sis jí pokud možno neměl všímat vůbec, je lepší začít rozhovor s někým z jejího okolí. Jsou to divný věci. A o to právě jde, musíš bejt jinej. “

„Moje námitka stále platí.“ Na protější tabuli přibylo s klapnutím dalších pět minut zpoždění.

„Však já ji uznávám. Prozatím. Docela rychle si tak připadat přestaneš.“

„Neříkals, že mě, nebo kohokoli jinýho, maj tyhle komunikační dovednosti zlepšit? Popsals mi jen pár postupů hodnejch podomního prodejce elektřiny. Tyhle básničky z tebe maj udělat lepšího člověka?“

„Přesně, prospěje každá recitace. Úspěch dodává sebevědomí, zvlášť když je hmatatelnej.“

„Zkusim to shrnout. Naučim se pár manipulativních technik, který mi přinesou úspěch. Resp. mi umožněj snadno si zamrdat. To mi zvedne sebevědomí a víc vlastně není třeba. Chápu správně?“

„Daleko od pravdy nejseš“. Odpověděl s lehkým úsměvem kluk. „Moralizováni mi ale nepřipadá na místě. Buď přijmeš pravidla hry, nebo ne. Já ji chci hrát dobře.“ Krátce se odmlčel. „Budu se muset rozloučit, za pár minut nám to jede a v kupé by mě měla čekat společnost. Měj se, rád jsem si pokecal.“

„Každopádně to bylo zajímavý. Ty taky.“ Rozloučili se.

„A prej, že z hovna bič neupleteš.“ Pomyslel si trochu trpce. Věděl, že to není poslední myšlenka, kterou tomuhle rozhovoru věnuje.  

Radůza

Radůzu znám dlouho, ale až v poslední době mě některé z jejích písniček doopravdy uchvátily. Mají srdce a duši, a tak jsem se těšil na večer plný emocí. Lístek jsem si kupoval online, nemohl jsem si proto připlatit 10% za 1-10. řadu. To se ukázalo jako výhoda. Na Musilce se sedělo na nepříliš pohodlných židlích a vepředu bych neměl dost prostoru k protahování.

Radůza prožitkem rozhodně nešetřila. Na jejím zpěvu i pohybu bylo znát, že si to nepřišla jen odzpívat. Dojem trochu kazily výrazné moderní brýle a druhá brada. Brýle vysvětlila vylitými kontaktními čočkami, ale stejně šlo spíš o tu bradu :)

Zpívala krásně, to je u čtyřicetileté písničkářky jistě podstatnější. K tomu dokázala hrát na harmoniku, klavír, kytaru a dudy. Nástroje střídala i tříčlenná doprovodná skupina. Téměř žádnou z písniček jsem neznal, asi to byly ty novější. Méně šansonu, víc folku, bluesu i world music. Měly pozitivnější nádech, než jsem zvyklý. Nebylo to špatné, ale dávám přednost její tradiční rozervanosti – smutku, bolesti a odhodlání (třeba tady nebo tady).

Asi jsem čekal smyslnou tulačku a dostal mamku od rodiny, i když nadanou a plnokrevnou. Skuteční umělci možná musí hrát tak, jak žijí. Jinak by emoce nebyly opravdové. Radůza je výborná, ale mění se. Jen blbec by to nečekal :)

Brány vnímání

Před pár dny jsem si přečetl Brány vnímání. Asi třicetistránkový spisek, ve kterém Aldous Huxley (Brave New World) popisuje svoje zkušenosti s užíváním mezkalinu, halucinogenní látky podobné LSD. Navzdory složitému jazyku, plnému cizích archaických slov a uměleckých odkazů, jejichž význam mi často zůstal utajen, se Brány četly dobře. Podobnou úvahu už jsem pár let nečetl, a tak to bylo docela osvěžující.

Hlavní myšlenku autor rozebírá už na prvních několika stranách. Lidé si jsou vzájemně schopni své prožitky předávat pouze pomocí symbolů, tvořících jazyk. Nejsou proto schopní jeden druhému doopravdy porozumět. Zvláště je-li prožívání druhého výrazně odlišné, např. pokud je blázen nebo genius. Jazyk podle Huxleyho nejen komolí podstatu předávaných informací, ale také omezuje vědomí jeho uživatelů.

Vychází z Bergsonovi teorie, že mozek, smysly a nervová soustava neslouží člověku jen k tomu, aby vůbec mohl vnímat, ale také aby vnímal, jen to, co je třeba. Místo všeho, co se kdy stalo a děje v celém vesmíru, proto člověk vnímá pouze pro přežití užitečné informace. Aby obsah tohoto omezeného vědomí mohl člověk vyjádřit, vytvořil symbolický systém jazyka. Jazyk mu sice umožňuje efektivní komunikaci, ale na druhou stranu jej utvrzuje v iluzi, že zredukované vědomí, na kterém je jazyk vystavěn, je jediné možné. Drogy mohou pomoci limity naučeného vnímání překročit a umožnit tak uživateli kontakt s pravou podstatou věcí.

Ačkoli Huxley sám píše, že omezené vnímání je nutné pro přežití lidstva jako druhu, pejorativně jej označuje za „mizerný protlak“. Myslím, že omezené není správné slovo. Pozornost je vzácný zdroj, a proto s ní člověk, resp. jeho mozek, musí šetřit. Kahneman, Vernon Smith, Hayek nebo Polanyi píšou o automatických nevědomých procesech, bez kterých by nebylo možné fungovat v každodenním životě. Pokud by se člověk nemohl spolehnout na zautomatizované nevědomé schopnosti (tacitní znalosti typu hra na klavír nebo základní společenské konvence) a intuitivní rozhodování, i jednoduché úkoly jako je nákup v samoobsluze by se staly velice náročnými. Bez ekonomizace myšlení by člověk nebyl schopen unést zátěž neustálého detailního vědomého plánování a monitorování všech triviálních úkonů.

Pozornost je nákladná, a proto ji není možné věnovat všemu. Částečně o jejím zaměření rozhodujeme vědomě, ale větší část toho, co vnímáme, si nevybíráme přímo. Nemyslím, že by člověk v jakémkoli stavu mohl být schopen vnímat celý vesmír, ale i jeho bezprostřední okolí je neobyčejně komplexní. Okolní svět nám nabízí tak velké množství vjemů, že je nemůžeme pojmout všechny a musíme si vybírat.  Řekl bych, že vědomí přednostně přijímá takové vjemy, které se nám hodí k praktickému rozhodování a které nás zajímají – jak základní informace jako je poloha okolních předmětů, tak i nepodstatné maličkosti s vazbou na naše uvažování.

Někdy se zdá, jako by nám osud dával znamení. Jméno nebo symbol, které tou dobou poutá naši pozornost, se začne objevovat v novinách, výlohách, všude kam se podíváme. Podobná znamení bychom mohli najít kdykoli, ale museli bychom je hledat. Filtrem našeho vnímání procházejí ty vjemy (a jejich interpretace), které souvisí s tím, co nás zajímá a o čem přemýšlíme.

K  plnému nezkreslenému vnímání nemá člověk dostatečnou kapacitu, omezení jsou nutná. Proto si nemyslím, že drogová zkušenost poskytuje pravé poznání, spíše jen jiný úhel pohledu. Jiné zaměření pozornosti. Sice umožní vnímat něco navíc, ale něco také omezí. Původní nastavení mozku není náhodné, dobře se hodí pro potřeby efektivního života. Drogy od funkčního nastavení vzdalují, ale mohou poskytnout novou zkušenost, inspiraci a snad i rozšířit obzor.

Měl bych dodat, že i „změna úhlu pohledu“, způsobu vnímání, jak jsem se ji snažil popsat je optimistická varianta. Stejně dobře představitelné je prosté rozostření smyslů. Nikoli odlišný výběr toho, čemu věnujeme pozornost, ale pouhé poškození. Klam. Ani pak ale není rozšíření obzorů vyloučené. Někdy k němu stačí prostě vnímat a myslet jinak. Nemusí záležet na tom, jestli „správně“.

Huxley se domnívá, že je škoda, že lidé západního světa mezkalin nebo obdobnou drogu neužívají pro spirituální účely nebo jen jako únik od strastí nenaplňujícího života. Věří, že lidé „umělou rajskou zahradu“ prostě potřebují a mezkalin by tuto mezeru mohl v dnešní společnosti zaplnit lépe a s menšími škodami než třeba alkohol nebo marihuana. Na základě znalostí o amerických indiánech, kteří peyotl obsahující mezkalin užívají, a zkušeností jeho známých soudí, že mezkalin povznáší ducha a přitom je v podstatě neškodný.

Myslím, že jedno z hlavních rizik drog je to, že si na ně člověk zvykne. Nemám na mysli fyzickou závislost, spíš jen neschopnost bavit se za střízliva. Dřívější způsoby trávení času mu začnou připadat nezajímavé a přestane být ochotný se snažit. Stačí jen něco spolknout nebo šňupnout. Nemyslím, že mezkalin bude v tomto směru výjimka.

Také se mi příčí tvrzení, že je něco lepší nebo horší pro každého. Někomu lépe poslouží mezkalin, někomu alkohol, někomu běh. Lidé jsou různí, mají různé potřeby a různé slabiny. Věřím, že je nejlépe, když mají prostor, aby se jim sami přizpůsobili. Podporuji proto postupnou legalizaci mezkalinu a drog vůbec, ale představy o tom jak by mohly reformovat společnost mi připadají blouznivé.

Může se zdát, že jen kritizuju, ale Brány se mi líbily. I když se s autorem často neshodnu, přečetl jsem si je rád. Vypíchl jsem jen to, co mě zaujalo. Navíc můžete namítat, že bez řádného terénního výzkumu jsou moje postřehy dost spekulativní… Snad to někdy napravím J Úžasné barvy a pocit nadobyčejné opravdovosti znějí docela lákavě.